Mrtvá a živá

75 ročná verzia Gone girl. Predloha Daphne Du Maurier, za kamerou Alfred Hitchcock, pred kamerou Laurence Olivier. Štúdia manželstva na pozadí napínavého krimithrilleru, je síce kvalitatívne zatienená neskoršími Maestrovimi superpeckami ale aj tak je to parádne kino so zaslúženým ( a pre Hitchcockoa jediným) oscarom za najlepší film. (18.11.2014)

Simultánny preklad je strašná vec, ktorej by sa pravdepodobne podarilo zabiť takmer každý film. Som rada, že v tomto prípade to nevyšlo a vydržala som do konca. Nečítala som predlohu a ani som presne nevedela na čo sa dívam. Naozaj dobre spracovaný príbeh o posmrtnej existencii, o boji za seba. Každý z nás sa snaží občas precikať niečí obraz. Som rada, že občas sa to podarí, aj keď to vlastne nevyšlo... (30.07.2006)

Hitchcock je mistr ve svém žánru, takže nepřekvapí, když svým hodnocením potvrdím docela vysoký rating tohoto filmu. Mrtvá a živá je mistrně zrežírovaný snímek se skvělou atmosférou, která je bohatě živena působivou hudbou. Zpočátku romantický příběh se pozvolna mění v drama, v němž se živá utkává na ostří nože se stínem mrtvé sokyně. Až do poslední minuty a hitchcockovského finále nás film drží v docela slušném napnelismu, což většinou nebývá samozřejmost. Dobrý Olivier, dobrá Fontain, dobrý filmik... (31.07.2006)

Na MRTVÉ A ŽIVÉ aka REBECCE je pro mě pozoruhodné, jak je vlastně z dnešního pohledu úplně jiná, než pravděpodobně byla tehdy. Tehdy šlo primárně o Selznickův film, o "nehitchcockovské" melodrama, o veskrze romantický příběh s pohádkovým základem. Hitchcock ten film tak moc neměl rád, že si o mnoho let později v ROZHOVORECH s Truffautem ani správně nepamatoval, o čem byl. Ovšem z dnešního pohledu jde o se vším všudy hitchcockovský film, do něhož se jeho způsoby snímání prostoru i lidských tváří, práce s pohyby kamery i precizně načasovými střihy během rozhovorů, stejně jako thrillerový motiv vyděrače a zesilovaného napětí promítly mnohem významněji, než si byl sám vědom a než bylo možno v té době rozpoznat. Dnešní sledování filmu optikou hitchcockovských schémat do značné míry potlačuje aplikaci interpretačních schémat dobových. Klíčovým se stává labyrintický prostor domu a nevyzpytatelnost jednání všech postav kolem naivní hrdinky (která rozhodně nezmoudří, jen nahradí jednu naivní víru jinou). Romantické interpretační schéma je zatlačováno do pozadí schématy thrillerovými, jak nás naučily pozdější filmy jako PODEZŘENÍ (1941), ANI STÍN PODEZŘENÍ (1943), POCHYBNÁ ŽENA (1946), VRAŽDA NA OBJEDNÁVKU (1954) či PSYCHO (1960). Navíc je film precizně rytmizován, každou půlhodinu přichází posun v perspektivě - a poslední půlhodina po klíčovém odhalení je pak "čistým" hitchcockovským thrillerem, ve kterém se na jedné straně musíme ptát, nakolik je Olivierova postava vlastně upřímná a nakolik všemi kolem sebe manipuluje, a na druhé straně cítíme hluboký odpor i zneklidnění stran vyděrače a jeho metod. Ano, původní Selznickova REBECCA je pro většinu diváků již mrtvá, zatímco ta druhá Hitchcockova REBECCA je dodnes živá a svěží - ačkoli by to zřejmě nejvíce překvapilo právě Alfreda Hitchcocka. (06.02.2020)

Jedna ze tří knih, které jsem kdy od Daphne DuMauier přečetla je právě Mrtvá a živá, kniha mě tehdy skutečně nadchla, i přestože je toto dílko neprávem řazeno do červené knihovny. Dvě knihy a jednu povídku úspěšně zrežíroval Alfred Hitchcock, což se mi jeví jako osudová spjatost. Ač mistr thrillerů nebyl ještě na výsluní své slávy a ve své tvůrčí superkondici, Mrtvá a živá je velmi povedená a napínavá adaptace. Což je rovněž podpořeno nesmírným charismatem Laurence Oliviera a civilně příjemným projevem Joan Fontainové. (01.08.2006)