Ostré předměty

Neustálé flashbacky skvěle navozují znepokojivý pocit při sledování. Vallée má tento svůj trademark skutečně dotažený do dokonalosti. Amy Adams si životem omlácenou krásku uhraje s přehledem a Clarkson je jako zrůdná matka také hodně přesvědčivá. Po letech navíc přichází twist, který je jako ranou palicí po hlavě a člověku pak není vůbec dobře. S1: 85% (06.02.2019)

Přiopilá, nihilistická reportérka přijíždí do rodného jižanského zapadákova, aby psala o brutálních vraždách dvou místních teenagerek. Brzy je jasné, že část zdejších nijak netouží vědět, kdo je vrah a i pro nás je to v pořadí až druhá otázka - tou záhadou je podivný vztah Camille s matkou a úloha její mladší sestry v místním neštěstí. Pomalá, dusivá atmosféra letního horka na americkém Jihu připomíná seriál True Detective, ke kterému Sharp Objects tvoří zajímavý protipól. Zatímco Woody Harrelson a Matthew McConaughey v nejchudším státu americké federace naráželi na nejnižší formy lidské existence, tentokrát sledujeme starou slávu amerického Jihu, jejímž tradičním vzorcům se Amy Adams v roli Camille snaží unikat. Nakonec se ukazuje, že jsme sledovali potměšilý horor - o tom, že ženy nemusí být z podstaty hodné a pečující, ale mohou být, stejně jako muži, pragmaticky, zvráceně zlé. (17.09.2018)

It’s just that whenever I’m here I feel like a bad person. Kdo čeká detektivkové drama ve stylu Gone Girl, ať to radši ani nezapíná. Příběhem nejsou vraždy, osobní konfrontace, ba ani město s tradičně twinpeaksovským nádechem, příběhem jsou protagonistčina naakumulovaná traumata podávaná takřka výhradně nedějově, formou permanentních prostřihů a krátkých flashbacků. Díky tomu se ze seriálu stává patrně nejbezprostřednější a nejpřesnější zprostředkování konceptu psychologického spouštěče, jaké jsem ve vizuálních médiích kdy viděla. A tak ačkoli na povrchu v rovině zápletky se zdánlivě nic neděje, v nemalé míře i díky vynikající Adamsové, z jejíhož každého pohledu vane nepohodlí, deprese a vystresovanost, je každá vteřina natřískaná emocionálním kontextem a i ty nejbanálnější interakce působí jako frontální útok, který má člověk chuť půl dne vydýchávat na gauči s kakaem. (10.04.2019)

„Don’t tell mama.“ Rodinná dramata, traumata a jiné bolístky servírované formou detektivního thrilleru vsazeného do kulis amerického maloměsta kdesi v Missouri? Ano, prosím! Finální twist se sice už v dobré polovině série odkopal a já už jen čekal, kdy to přijde, ale i tak je to lahodná, byť místy krapet rozvláčná, podívaná. A to obzvlášť díky precizně obsazené (a notně zjizvené) Amy Adamsové i zajímavému námětu. (18.09.2018)

Don't tell mama. Seriál má hned několik aspektů, proč na něj kouknout. Skvělá kamera, fantastický soundtrack, pochmurná atmosféra maloměsta, zvrácenost postav, skvělí herci. Amy si mě tady totálně získala, protože tahle role jí sedla jak prdel na hrnec a byla fantastická. SO si atmošku budoval hezky zvolna, a někoho to může odradit, ale já miluju, když je to pomalý, táhne se to, a o to víc mě baví ty zvraty ke konci. Možná se to zpočátku zdá dost zamotaný, a díky flashbackům se nejdřív neorientujete v čase, ale postupně to začíná dávat smysl, dokážete to ocenit na samotném konci, jakej masterpiece to je. Indice k vrahovi byly podsouvány skoro každým dílem, a to jen díky maličkým detailům. Čím víc jsem věděla o té rodině, o Camille, o městě, tím víc jsem chtěla znát, a tím víc jsem se nemohla dočkat dalšího dílu. (28.08.2018)