Šakalí léta

Šakalí léta svým spojením muzikálu s hraným filmem kupodivu nevýrazněji připomenou filmy Tomáše Vorla nebo divadelní představení divadla Sklep. Hřebejk ovšem není Vorel a jeho opus postrádá nadsázku, nutnou k tomuto dosti neorganickému spojení. Jistě, dalo by se tvrdit, že zde Hřebejk navazuje na starší české muzikály, především na Starce na chmelu, ale to by muselo být ve filmu té hudby víc a lépe zvládnuté a hrané pasáže by se naopak musely s hudbou lépe propojovat, nikoli vytvářet v podstatě autonomní příběh, který by se obešel i bez hudebních "vložek". Totéž lze ostatně říci i v případě, že by Hřebejk inspiračně pohlížel ještě výš, k americkým filmovým muzikálům, například k Formanovým Vlasům, jež filmové pojetí hudebních pasáží Šakalích let v něčem také připomenou. Nejen hudební, ale ani hrané pasáže nejsou herecky rozhodně stoprocentní. Některé scény jsou dějově nepřehledné, střih je notně ledabylý, hercům je čas od času neuvěřitelně špatně rozumět, takže se divák místy chtě nechtě poněkud ztrácí. Výsledkem je nezvládnutý mix muzikálu a komedie, který nedrží příliš pohromadě a nemá vlastně ani přílišnou dějovou logiku. Samostatnou kapitolou je pak závěr filmu, jemuž sice na jedné straně nelze upřít velkolepé finále, dokonce vlastně dvojité až trojité, ale který také působí dojmem čiré fantasy, v níž tvůrci zpočátku pracně budovaný dobový rámec zcela zazdí. Jistě, i tady se lze vymlouvat na autorskou svobodu a právo vytvářet autonomní příběh, ale obávám se, že v tomhle případě by bylo podobné tvrzení čirým alibismem... Celkově je film kvalitativně velmi nevyvážený a slušně natočené scény střídají scény natočené velmi špatně, ostatně, u Hřebejka žádný div... Celkový dojem: 65% (22.01.2012)

Vůbec prvním Českým lvem ověnčená retrospektiva do období silného propojení hudby, tance i životního stylu, které je svým vizuálem působivé i dneska, atraktivitou samotných českých písní už nikoli. Film sám o sobě poté rovněž ne, ať už po stránce příběhové či herecké. A to už jsou časy, kdy jsem muzikály odsuzoval, dávno pryč. [viděno na Netflixu 18.3.2021] (19.03.2021)

K muzikálům bývám většinou dost nekritická, hned se jimi nechám strhnout a pak už se vezu na vlně hudby a tance až do konce, kdy mě film vyplivne ve stavu naprosté euforie a já nemůžu jinak než dát pět hvězdiček. Jenže Šakalí léta... to není ten případ. Filmu hlavně chybí -pro muzikály tak typický- drajv. Příběh (dá se to tak vůbec nazvat?) je rozmělněný mezi velké množství postav, které jsou tím pádem ploché, nemůžeme se s žádnou ztotožnit. K muzikálům patří určitá stylizace, ale tady, přestože byla mírná, působila nepřirozeně. Film by měl být muzikál buď na 100%, nebo vůbec. Tady je všechno tak odbyté, polovičaté... Dlouhé chmurné scény přeruší občas nějaký hudební výstup, ale výsledný dojem je tak trochu kočkopes. Měla jsem tu čest vidět Made in Hungária, maďarský muzikál s podobnou tematikou, a musím říct, že všechno, co je tady tak špatně, Maďaři zvládli na výbornou. Žádná nuda, žádná průměrná taneční čísla, ale strhující gejzír skvělé hudby a vtipu s dokonalou a pohlcující atmosférou. (31.08.2009)

Na mě moc dejdarovský, barevný, ulítlý a přemrštěný. Ovšem potencionál Jana Hřebejka se už i zde objevuje a vlastně i tehdy se dalo předpokládat, že nás s tímto režisérem čekají velké filmy. Muzikály moc rád nemám, až na výjimky typu Pomády či z českého prostředí snesu Starce na chmelu, tady se ovšem musí smeknout před dvěmi písničkami. Tou první je "Jednou mi fort povídá", ze které čiší plno nespoutaného elánu a hlavním trhákem celého filmu je pak song "Na kolena", čímž celý film vygraduje a divák tak dostává slastné zadostiučinění v podobě odvety všem těm komunistickým páprdům. Věřím, že v roce 1993 to muselo být opravdu silné. Ovšem dnes, když mírně řečeno veškeré nadšení už opadlo, to působí hodně staře. Každopádně toto filmařům nevyčítám, to je věc doby. Ale co nemůžu odpustit, je fakt, že padesátá léta v Americe nejsou padesátá léta v Československu. Doba písniček, tance a veselí - tak to padesátky u nás rozhodně nejsou (teda pokud nepočítám tanečky v rámci budování naší vlasti). Padesátky jsou bohužel příliš smutné a šedé, než aby se dalo uvěřit tomu, že tady někde skotačili týpci podobní Elvisovi. (05.12.2013)

Scénář: Jan Hřebejk, Petr Jarchovský .. Když mi bylo deset a startoval po českých kinech tento hudební film, byly slyšet jeho muzikálové písně všude. A tehdy se mi dokonce líbili a ne málo. Dnes to takové „hitovky“ nejsou a tak zbyl jen příjemný retro příběh o vlně rock’n’rollu u nás, kde nechybí zajímavé postavy (pro Abrháma mám slabost) a humorné scény. Každopádně, Hřebejk se alespoň režisérsky zahřál.. (02.10.2006)