...a pozdravuji vlaštovky

Bezpříkladné lhaní. Zatvrzelé mlčení. "Přijedete ještě?" O statečné Marii Kudeříkové jsem neměl potuchy (byť jsem byl soudružským školstvím ještě zlehka políben) a až teď po shlédnutí filmu pročítám její příběh. Chápu rozporuplné hodnocení vzhledem k jejímu komunistickému přesvědčení. Ale při vědomí toho, že "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele" oceňuji, že to vzala na sebe. Ať už to měla s vírou jakkoli. Filmařsky vyčnívá samozřejmě Magda, vysoký standard drží Luboš Fišer. Potěšili i mladí Václav Helšus, Hana Maciuchová a další. Jirešova lyrika je i zde dobře patrná, nicméně nic filmařsky světoborného jsem nezaznamenal (když si jen vybavím jaké filmové obrazy s Magdou natočil Vláčil, Jirešova režijní poetika dost bledne). A tak opravdu dominuje příběh "based on true story", který zvedá film nad průměr. (30.03.2024)

Ťažko súdiť, ako by sa človek správal 99 dní pred popravou. Kým si sám nezažije. To si ale nik nelajsne. Reparát totiž neexistuje. Režisér to poňal ako introspektívnu baladu. Prestrihmi do minulosti si mladá odsúdená anti-nazi odbojárka bilancuje minulosť: detstvo a počínajúcu mladosť v lone a znamení idylickej prírody (včely, spevy, rodný dom), vzťahy (ne-odbojár nie je hoden jej lásky), odbojovú činnosť i mučivé gestapácke výsluchy. Paralelná rovina filmu zachytáva prežívanie zvyšných dní vo väzení. Tá je v znamení nepríjemných dozorkýň, občasných návštev rodiny a sledu kontaktov so spoluväzenkyňami. Hlavná hrdinka sa nepoddáva zádumčivej trpkosti. Naopak, rada spieva piesne, najmä ľudovky a kde len môže, zvonivo sa smeje. Jej správanie je zvláštnym mixom nezlomnej rebelky (obetovanie sa), katolíčky, upierajúcej si telesné potešenie ("až po vojně"), ateistky, odmietajúcej náboženskú útechu, puberťáčky, ktorej je všetko smiešne a stále do spevu, a filozofky, formulujúcej zádumčivé pravdy v listoch rodine. Čudesná zmes správania navodzuje u diváka tiesnivo nepríjemnú atmosféru tušenej exekúcie. Film nesúci sa v zadumane-tragickej línii česko-slovenskej kinematografie. (27.01.2021)

Podíval jsem se nedlouho po sobě na filmy dvou významných československých režisérů, natočené v přibližně stejném období a shodou okolností se oba odehrávaly ve vězení. Zatímco Vojtěch Jasný mě svým Kulturníkem točeném v emigraci pro rakouskou televizi zklamal, Jaromilu Jirešovi se za mě podařilo vyjít s výraznou ctí i s látkou o komunistické odbojářce za války. Popravdě jsem od filmu o čekání ženy na neodkladný trest smrti čekal cosi temnějšího, zvláště jsem si nemyslel, že se dočkám v prostředí cely smrti řádky scén, v nichž si vězenkyně u práce vesele zpívají či se nahlas smějí během válečného náletu poblíž. Ale právě Jirešův typický styl plný poezie a různých retrospektivních scén a drobných útržků nakonec tomu filmu vdechl nejen život, ale i atmosféru plnou pestrých nálad, která stejně působivě utíšila jindy silnou depresi. Od úvodní scény začíná film již ve vězení a postupně si ze střípků skládáme Maruščin život před zatčením, objevujeme nejen předchozí události, ale i celou její povahu, v níž se střídá křehkost se silným odhodláním a celý film je především psychologický (zároveň také často poetický), s minimálním zacházením do politického pozadí komunistických bojů. Hotoví vojenští panáčci na vězeňském stolku přináší předem tak mrazivě poetický obraz blížící se popravy... [75%] (20.11.2022)

Ojedinělý příklad přechodu do normalizačního filmu, kterým režisér nezradil sebe sama. Jireš s osvědčenými spolupracovníky Čuříkem a Fišerem využil scénáře vzniklého již v době největších výbojů nové vlny a dokázal vytvořit z potrétu legendarizované komunistické odbojářky poeticky laděný a jímavý příběh mladé dívky smiřující se se svým osudem v cele smrti. Retrospektivy spíše působí jako doklady její psychologického boje, jež je zajímavě ztvárněn v kontrapozici odhodlaných citací mimo obraz a velmi pozoruhodným neurotickým výkonem Magdy Vašáryové, jež v častých detailech tváře předvádí mimické mistrovství. Ideologický námět se dočkal výrazně neideologického a podmanivého ztvárnění (v němž jediným přímým odkazem na komunismus hrdinky je její nelibost vůči víru v Boha, která však na druhou stranu svědčí i o její schopnosti vést naplněný život a pouze v něj nedoufat, což je další důležitý argument pro pochopení jejího charakteru). Film navíc zaujme i významovou audiovizuální složkou tolik vzdálenou tvůrčí bezradnosti u obdobných látek. ...A pozdravuji vlaštovky nejsou žádným kompromisem, jde o plnohodnotné dílo s nímž se tvůrce dokázal plně ztotožnit a vytvořit tak velmi přesvědčivý portrét pozoruhodné osobnosti našich dějin, pro níž Jirešův film může být i obhajobou před současnými zavrhovači všeho, co jen trochu zavání slovem komunismus. Stačí jen pochopit situaci v níž se dívka k odboji přidává - první láska, hořkost z obsazení Země a nečinnosti starších, mladické nadšení a zarputilost pro věc, pod níž mizí i hrozba možných dopadů. To vše film zahrnuje a tudíž je zcela scestné, že se k němu například televize staví jako k tendenčnímu počinu, jenž nemá právo vstoupit na obrazovky. Mnoho diváků tak přichází o možnost spatřit vůbec poslední skutečné dílo nové vlny. (23.04.2007)

Jireš svou biografií Marie Kudeříkové nevypověděl ani tak o ní jako o sobě: smíru s osudem lze dojít přimknutím k ideologii. To je ale pravda jen časná, pomíjí zpravidla tváří v tvář smrti. Sama osobnost portrétované režisérovi uniká a zůstává jen obrys, echo přečtených slov. Uznávám právo umělce na imaginární portrét, ale tento film mi spíše připomněl nedobrovolně nasazenou masku, ztuhlou a nepřiléhavou. (23.12.2013)