A Character in Need of Support
Kamera:
Jan ČuříkHudba:
Wiliam BukovýHrají:
Karel Vašíček, Consuela Morávková, Ivan Růžička, Pavel Bártl, Jiří Stivín, Pavel Šilhánek, Jaroslav Zrotal, Stanislav Michler, Eduard Pavlíček (více)Obsahy(1)
Středometrážní film Pavla Juráčka a Jana Schmidta z počátku české nové vlny je příběhem muže, který si vypůjčí kočku, a pak se ji marně pokouší vrátit. Jenže půjčovna už není k nalezení, a tak muž s kočkou v aktovce kráčí bludištěm chodeb, čekáren a kanceláří... (NFA)
Recenze (104)
Hmm, tak po druhém, pozornějším skouknutí přehodnocuji ze 3* na čtyři. Chytrá surrealistická hříčka, která určitě trochu odráží i absurdnost doby ( komunistického režimu ). Zajímavé po kameramanské stránce. ()
Juráček dokázal s až skličující efektivitou vystihnout tichou absurditu labyrintu byrokracie. Za její lidskou tváří dlí apatie nulového pochopení i nervozita z obavy neustále hrozícího odhalení nesmyslnosti celého aparátu. Nicméně ta půjčovna koček zní jako super byznys model (teda když si odmyslíme náturu koček). ()
Pochmurný absurdní příběh vyprávěný svobodnou myslí pro osvobození myslí diváků. Minimum dialogů, ale o to více parádních a nezapomenutelných scén (půjčovna koček, úřad s dlouhými a nekonečně černými chodbami, čekárna, koupelnový kotel a pivnice), to všechno skrývá tato absurdní anekdota o kočce z půjčovny, byrokracii a narůstajícím spozdném. Ten nápad v podobě trhané kamery v několika záběrech na začátku filmu se mi zdál jako světový, avšak chvílemi jsem vůbec nevěděl jestli náhodou není nějaká chyba ve filmu a nebo v mém přehrávači..Takový malý předskokan k Juráčkovu nejlepšímu dílu Případ pro začínajícího kata. Velice alegorický a také bych ho viděl v určitém měřítku jako takový víceméně výborný retrospektivní snímek české nové vlny. A také zároveň jeden z těch filmů který bych hrozně moc rád viděl po čase znovu a to nejen na nějakých filmových festivalech a ve filmových klubech. Prosím vás nevíte kde je tady půjčovna koček?! ()
Já na ty alegorie asi nejsem. ()
Nevím, tři mi k tomu nesedí, ačkoliv mě to ke konci naštvalo tím, kam se ten skvělý nápad s půjčovnou koček (ne)vyvinul... ()
Se znalostí Matrixu ten film získává nový rozměr. A teď už taky chápu, proč Wachowští tolik zbožňují Roye Anderssona. ()
Pavel Juráček si nemohl vybrat lepší dobu, kdy tento kafkovský motiv převézt na plátna kin, částečná politická a společenská obleva mu to umožnila, takže, proč toho nevyužít. Absurdita doby je zde dokonale vystižena, byrokratické manýry zesměšněny na maximum, navíc mi připadlo, že předabování dodává filmu punc jakési větší mysterióznosti. "Vlastnost, kterou se člověk liší od zvířat na pět." - "Rozum." - "Neee, kázeň!" ()
Kafkiáda po česku a navíc titul, který se dá považovat za symbol české nové vlny. Středněmetrážní film o půjčovně koček, marném hledání muže jménem Kilián a o životě v zemi plné absurdity, nejistoty a strachu. V neposlední řadě je to i film o samotě a pocitu odcizení. Josefu K. hrozil proces, zatímco Heroldovi, hrdinovi filmové povídky, hrozí toliko pokuta 30 korun za nevrácení vypůjčené kočky. Zdánlivá banalita, ale z dění ve filmu je cítit napětí a nervozita, vždyť v zemi, kde se ztrácejí lidé i instituce a kde má byrokracie moc nad lidmi, může mít ztráta kočky nedozírné následky. V řadě náznaků se dá vycítit kritika kultu osobnosti a stalinismu. Postavu k podpírání můžete vnímat jako podobenství i jako svéráznou komedii (nápis v půjčovně koček zní: "Zneužívání vypůjčených koček je trestné. Spotřebitel bere na vědomí, že je oprávněn k použití vypůjčených koček pouze pro vlastní potřebu.") Filmu by místy neškodily nůžky, ale jinak je to zajímavá filmová reflexe 50. let. Celkový dojem: 75 %. ()
„Já vám nerozumím.“ Poněkud těžkopádné podobenství, které podle mě zůstalo někde na půl cesty. Někdy kamufluje až zbytečně moc, a zrovna u tohohle žánru by měl být divák, při určité znalosti historických reálií (pakliže není snímek určen jen a pouze dobovému lidu), schopen rozluštit těch narážek více, pak se až člověk ptá, jestli takový film byl více pro publikum, aby v tom rozpoznalo tehdejší situaci, nebo spíš pro lidi od cenzury, kteří by toho naopak měli najít co nejméně "závadného". Nepříliš vhodným příkladem k demonstraci mi přijde samotná Půjčovna koček. Ona je to blbost sama o sobě, takže když se hlavní hrdina ptá obyčejných lidí, zda neví, kde se nachází, nepůsobí to jako kolektivní ztráta paměti či neochota se k minulosti vyjadřovat, nýbrž jako naprosto dementní dotaz. Přestože je jasné, co Půjčovna koček představuje. Celkově několik zajímavých narážek, vtipný trik se schodištěm, ale na víc jak lepší průměr to ze svého pohledu nevidím. „Cholera-Mor-Mravenci, Trumanovi spojenci.“ ()
Nová vlna pro mě zůstává vrcholem české (ale i světové) filmové tvorby. Divný, absurdní, surrealistický, tak trochu cynický - takový je film Pavla Juráčka a Jana Schmidta. Nemohu říct, že bych ho úplně pochopila, ale to ani není účel. Spíš jde o jakýsi nepopsatelný a nezapomenutelný umělecký zážitek, prostě něco, co ve filmech dneška tolik chybí. ()
Kraťas, který absurditou své příběhové myšlnky natolik pobavil, že je nutné to ocenit. (FNR Písek 20009) ()
Možná, že to kolemjdoucí osoby překvapí až k pláči, ale když vyšly Juráčkovy deníky, nezačala jsem tím momentem odpočítávat svůj život jako od roku nula. Šokující, že? Ale na rozdíl od jiných zázraků čs. nové vlny mi tato miniatura nepůsobí vředy, jen mě jednoduše neoslovuje. A půjčovna koček a hit Pavlíny Filipovský má alespoň svůj humor. ()
Predstavte si, že si niečo požičiate na určitý čas. Za nevrátenie veci načas hrozia pokuty. Zrazu ale možnosť vrátiť požičané zanikne, ostane len hrozba stále narastajúcich sankcií. Snaha o nápravu tohto stavu končí v preplnených čakárňach. Stiesnene pôsobia chodby všetkých inštitúcií určených pre ľudské dobro a spravodlivosť. Architektúrou, atmosférou i osadenstvom pôsobia skôr ako psychologické mučiarne. Zdĺhavé vybavovanie vedie iba k ďalšiemu telefónu, vyzváňaniu. Rezignácia končí jalovým filozofovaním pri pive a krížovke. Z bývalých známych, čo získali "postavenie" v hierarchii sa obratom ruky stali vysoko postavené persóny, čo si Vás už príliš nepamätajú. Podnetná alegorická úvaha, zobrazujúca už vstupné právo ako niečo systémovo choré, založené na ponímaní živého zvieraťa ako veci, s ktorou je možné v podstate ľubovoľne výchovne nakladať, pričom stačí, že sa vráti živé. Vynikajúci úvod čiastočne otupí hluchšia časť blúdenia chodbami, až príliš verne zobrazujúca otravnosť vybavovania úradných záležitostí. Až tak verne, že stredometrážny film sa miestami stáva rovnako otravným ako návšteva inštitúcie, v ktorej treba vybaviť nejaký papier opatrený pečiatkou. ()
Dotaženo ad absurdum! Aneb, co se skrývá v konzervě pro kočku? Co najdete za zavřeným oknem? Kdo je v místnosti, kam nesmíte bez vyzvání vstupovat? :o) ()
Mám ráda nabité středometrážní filmy, absurdní humor, filmy natočené o závažných věcech s nadhledem a novou vlnu. To všechno je Postava k podpírání – skvěle napsaný a natočený kousek mistra Juráčka. ()
Půjčovna koček? Dokonalé. ()
Moje zcela náhodné setkání s režisérským duem Juráček a Schmidt mne dokonale dostalo. Prostý příběh o vypůjčené kočce má v sobě vše. Jelikož zde již všechno padlo, včetně zdůraznění některých scén i replik, vše bych jen zbytečně opakoval. Jsem v údivu jak se podařilo během 38 minut v tomto podobenství poukázat na bezmocnost (a poslušnost) obyčejného člověka zcela svázaného byrokracií vládnoucího režimu, jehož jediným trochu agresívnějším výstupem byla věta: ,, Soudruhu, já si na nikoho nestěžuji, já jen nemám rád - když se ze mne dělá trouba. " A to vše spíše obrazovou formou s minimem dialogů. Stále častěji si uvědomuji jak šedesátá léta byla vrcholem našeho filmařského umění. --- Sám Juráček již za pět let po uvedení snímku poznal malost a bezmocnost občana i délky chodeb úřadů za normalizace a vydýchaný vzduch čekáren bez oken, včetně těch VB..... Tleskám. Nutno vidět! * * * * ()
Alain Resnais? Jean-Luc Godard? Alain Robbe-Grillet? Či Francois Truffaut? Kdeže, to je "len" Juráček&Schmidt. Ak by som mal v tomto momente bez rozmyslu povedať svojho najobľúbenejšieho režiséra nouvelle vague, volil by som Juráčka. Napriek tomu, že je to Čechoslovák. Postava k podpírání je takým malým "filmom pre radosť". Či už kritikom, nadšencom, dobovým divákom, alebo Juráčkovi samotnému. Mlčanlivá expozícia diváka uvádza do politického kontextu, v ktorom rozvíja svoj dekonštruktivistický "príbeh". Je vlastne detektívkou, v ktorej hlavný hrdina neustále pátra. Najprv po istom súdruhovi Kiliánovi, potom požičovni mačiek a nakoniec opäť Kiliánovi. A divák pátra s ním, snažiac sa zorientovať v komplikovanom deji. Juráček a Schmidt mu to nádhernými strihovými skratkami, asynchrónnou zvukovou stopou, vŕšením nechronologických línií rozprávania a ďalšími novovlnnými vyjadrovacími prostriedkami rozhodne neuľahčujú. Absurdnosť situácie - snahy vrátiť mačku do záhadne zmiznutej požičovne - v útrobách systému narastá. Nezmyselnosť podčiarkujú dialógy s nič netušiacimi náhodnými okoloidúcimi (krásne aplikovaná estetická stratégia nezámernosti), od ktorých sa hrdina snaží získať inštrukcie k nájdeniu požičovne. Finančná pokuta za nevrátenie mačky rýchlo narastá. Nakoniec sa stráca v kafkovskom byrokratickom labyrinte nekonečných chodieb, dverí, schodísk a telefónov. Kde je súdruh Kilián. Kde je súdruh Kilián? Kde je súdruh Kilián?! Zoči-voči záplave zbytočných otázok úradníkov a márnemu hľadaniu to vzdáva a radšej si zájde na pivo. Rezignácia na konfrontáciu s hrozivou grotesknosťou režimu sa zdá jediným východiskom; všetky ostatné už vyskúšal. A ja pred opojným spojením všetkých zložiek filmového jazyka úctivo a v ohromení skladám klobúk. Škoda len, že sa nejedná o dlhší materiál, určite si to ešte zopakujem. Juráčkovi jediné: Sánka dolu, šéfe! 100% ()
zachytit absurditu komunistické byrokracie na pár metrech filmu nemusí být vůbec jednoduché, ale tady se to povedlo... ou, to je zas přínosnej komentář :-) 70% [Festival nad řekou, 2009] ()
Vizuálně a koncepčně nejlepší je začátek filmu se symbolikou života – dětství, mládí, smrt – který se však ztrácí v mechaničnosti obrazu a zvuku. Mechaničnost ukazuje, že mezi mládím a smrtí autor zřejmě jen osaměle bloudil v kafkovském byrokratickém bludišti. Alespoň to tak vypadá podle jeho filmů a deníků (viz Klíč k určování trpaslíků). Juráček a jemu podobní přecitlivělí a sebelitující se nepraktičtí intelektuálové, kteří se ztratí v soukolí jakéhokoliv systému, jsou k politování, protože jejich pozornost se zasekává pouze na rozporech mezi vnitřními přáními a představami a vnějšími jevy a požadavky světa jako systému, jenž se chová jinak, než by si tito lidé přáli. Nicméně jim nelze upřít pronikavost umu a schopnost analyzovat a nacházet zákonitosti. "Tehdy jsem si uvědomil, že v sobě nosíme obraz světa, který jsme si vymysleli, abychom se v něm vyznali. Člověk si na něj zvykne a začne si jej plést se světem samotným." (citát z Juráčkových deníků). Inteligence těmto lidem občas umožňuje podívat se na sebe sama ze strany: "Tomán se rozhodl, že vyrobí film o nás. Totiž o nové vlně. Bude se to jmenovat Továrna na iluze. Děj bude vyprávět o mladém režisérovi, jenž za státní peníze nevěděl roupama co dělat. Teprve ´osvobození´ v srpnu 68 učiní tomuto cynickému playboyovi škrt přes jeho pochybnou kariéru. Věřím, že jednou budeme Tománovi vděční, protože by nás nenapadlo ani ve snu, že se jako třicátníci dočkáme toho, že o nás bude natočen celovečerní film." (konec citátu). Každodenní život s těmito lidmi je těžký nejen pro ty, kdo s nimi žije, ale i pro ně samotné, protože ve skutečnosti nejsou spokojení v žádném společenství, v žádném zřízení, a i kdyby existoval nějaký systém, jenž umožňuje vše, pak by byli stejně nespokojení, protože by nevěděli, proti čemu nasměrovat svou kritičnost, protože právě kritičnost je hlavní vlastnost intelektu. Každý systém je pak jimi vnímán jako absurdita a ta je úplně pohlcuje. To vysvětluje, proč jim uniká rozmanitost samotného života, který se neskládá pouze z vykonání povinností, ale i z osobních představ, snů a prožitků. Tajemství osobního štěstí nebo aspoň spokojenosti tak spočívá v zaměření se na to, co člověk může, nikoliv na to, co nemůže. Pokud intelekt brání člověku cítit a prožívat to, co je, a zdůrazňuje spíše to, co není, pak se nelze divit, že člověk vnímá svět jako absurdní systém, který zabraňuje plnohodnotnému životu, což je vlastně problém člověka, nikoliv světa, a člověk je tak spíše postavou k podpírání, než postavou podpírající, spíše silou destruktivní než silou konstruktivní. Což potvrzuje i tento alegorický film, kde osamělý člověk místo řešení vlastního života a životních úkolů (vztahy, seberealizace) řeší omezení systému v podobě byrokracie. To je typický postoj lidí, kteří se nestarají o existenci, ale zabývají se existencionalismem. Není náhodou, že místo kritického odporu k normalizaci a byrokracii jsem ve filmu cítila spíše nesympatický egoismus samotného autora, a že půjčovna koček ve mně vyvolala ironickou asociaci se známou slovní hříčkou, která ze služby ´Vypínání deček´ udělala ´Vypínání děcek´. Čili než člověk začne kritizovat okolní svět, měl by si nejdříve posvítit do vlastní mentality. Přesto všechno ve filmu zaznívá jeden geniální postřeh ve formě dialogu dvou mužů, jeden z nichž řeší křížovku: "– Vlastnost, kterou se liší člověk od zvířat na pět písmen? – Rozum? – Kázeň !" Skutečně je člověk jediný pozemský tvor, který se vědomě podřizuje a přizpůsobuje jakémukoliv systému. A právě na té "schopnosti" je založena lidská civilizace. ___ O tom, jak vnímání diváka ovlivňují předběžné informace o filmu, svědčí i to, že řeším otázku, zda by mne napadla asociace s Matrixem, kdybych si před sledováním tohoto filmu nepřečetla komentář Traffica. () (méně) (více)