Odnikud

Natolik emocionálně působivé a vyšťavující, až se to umí zadřít pod kůži znepokojivým způsobem "co kdyby se to stalo právě vám“. Není tak problém odpustit i to, že speciálně během soudního přelíčení, se to dopouští do očí (uší, nosu, zubů) bijících logických lapsů (původ nového kola, ostatní svědci, kamery, protiargumenty ohledně fingovaného pobytu atd.), jen aby to mělo onen scenáristickým antisystémovým loutkářem kýžený rádoby šokující verdikt. Po něm následuje finální akt, kde to pozvolna naprázdno šumí a šumí až to zcela vyšumí. Má to sice efektní tečku, ale ta je sdělením značně morálně (hned na několika úrovních) problematická. Ona vůbec celá třetí kapitola působí jako „nevíme kam s tím dále, tak si aspoň uděláme na pár natáčecích (tý)dnů výlet k moři, třeba z toho něco bude“. Z osobního filmu o ztrátě je rázem jakože žánrovka o pomstě v jakože artově sofistikovaném hávu. Jediné klady třetího aktu jsou (po celou stopáž) fenomenální výkon zdrcené Diane a zjištění, že sychravá řecká letoviska mimo turistickou sezónu mají podmanivě „neo-noirovou“ atmosféru. (11.02.2019)

Na Odnikiaľ nevidím nič pozitívne, záver filmu je vrchol amorálnosti. Aj spoločenskokritický film môže byť v niečom pozitívny, tento Fatihov počin je však iba fatálny. Film bez nádeje nielenže nemá zmysel točiť, on aj škodí divákom, pretože im podsúva nihilizmus. Nemusíte veriť v súdnu spravodlivosť, verte, že Kristus bude spravodlivo súdiť na konci sveta a preto nezúfajte! (06.10.2018)

Diane Kruger stačí, aby jí vynechala menstruace a mluvila svojí rodnou němčinou a hned je z ní strhující herečka. Film je rozdělen do tří dějství. První pojednává o bombovém útoku na její rodinu v Hamburgu, oplakávání jejího tureckého manžela, ano, pochopili jste správně, šlo o rasistický čin, a malého syna, až po podřezání žil. Útok nám režie nedopřeje, vidíme jen zdevastované místo činu. Tahle část je působivá díky uvěřitelným emocionálním prožitkům Krueger. Druhé dějství je jiné. Ocitáme se v soudní síni, je rozkryta neonacistická globální síť, dva její údajní členové, muž a žena, vstanou před soudem, strhne se právnická přestřelka, podezřelí z atentátu opouštějí síň pro nedostatek důkazů. Vše je věrohodně a zajímavě zprostředkováno. Ve třetím dějství cestujeme s Kruger do Řecka, kam se uchýlili nepotrestaní mezuláni. V tomhle dějství jde hlavně o to, abychom zjistili, zda má hlavní zkoušená hrdinka na to sprovodit podobným způsobem, jakým atentátníci zlikvidovali na začátku její rodinku, pachatele zvěrstva. A jestli se Kruger vrátí menstruace. Ještě je důležité napsat, že kladné postavy nejsou úplně čisté lilie, Krueger bere drogy, její manžel má za sebou minulost obchodníka s narkotiky. Film to nutně nepokládá za negativum, jde mu hlavně o spravedlivou kompenzaci trpící hlavní aktérky. Diane Kruger slevila ze své přitažlivosti, nasadila ztrhanou tvář, přidala nějaké to tetování a šprechtila německy, až byla vlastně tím nejvrcholnějším z celého filmu. Akčnosti se nedočkáte, v celém filmu je jen jeden výbuch. Ale kupodivu jsem se nikterak nenudil. Režisér Fatih Akin dosáhl realističnosti, občas ji ale neudržel, v závěrečné fázi ji razantně odhodil. Ale na tom určitě nevidím nic špatného. Určitě se najdou sporná místa - podivná neprůstřelnost alibi před soudem, představitelé neonacistů mně vizáží neonacisty v ničem nepřipomínali, na co menstruační krev a proč vlastně cestovat do Řecka. A film nemá úplně atraktivní kino rozměr, spíše koketuje s televizními prvky. Ovšem celkově i německá kinematografie dospěla k natočení poutavého dramatu. Rosamunde Pilcher měla naštěstí volno. 9/10 (08.06.2018)

Jako osobitá studie psychického stavu člověka, poznamenaného tragickou ztrátou blízkých a otupělého okolním děním, funguje Odnikud výtečně, ale jako film o nápravě selhávajícího systému a naplnění ztraceného životního smyslu je poněkud chatrný a nepřekvapivý. Co film ale zdobí nejvíce, je úchvatný výkon Diane Kruger, která si jde pro zaslouženého Oscara. Více po delší době zde (05.01.2018)

Nový snímek německého režiséra Fatiha Akina, v němž exceluje Diane Krueger jako matka, která se vyrovnává se smrtí svého manžela a syna po bombovém útoku, je sestaven ze tří, zdánlivě neslučitelných částí, z nichž každá vychází z tradice jiného žánru. Odnikud začíná jako drama o ztrátě, které je zároveň intimní studií truchlení, samoty a neschopnosti se vyrovnat se smrtí blízkých osob a navrátit se do společnosti – tato část je spíše povinným úvodem pro další dvě dějství, v nichž hlavní postava přechází z pasivního do aktivního stádia. Nejsilnější část filmu je soudním dramatem, v němž se odvíjí silný osobní příběh a boj za spravedlnost. Zde by Odnikud klidně mohlo konkurovat těm nejlepším americkým soudním dramatům, protože obsahuje strhující gradaci, proslovy a nečekané rozuzlení. Mírným zklamáním je proto poslední třetina filmu, v němž precizně vyrešeršovaný a komplikovaný příběh ustupuje přímočarému thrilleru o pomstě. Distance od velmi realistických prvních dvou třetin je díky zjednodušenému konání hlavní hrdinky (příliš mnoho náhod) až tak velká, že nemá tragické finále možnost zapůsobit tak silně jako předchozí části. (17.03.2018)