A Week in the Quiet House
Režie:
Jiří KrejčíkKamera:
Václav HanušHudba:
Jiří ŠustHrají:
Jaromír Spal, Jaroslav Průcha, Jarmila Kurandová, František Kreuzmann st., Světla Svozilová, Blanka Waleská, Zdena Matějíčková, J. O. Martin (více)Obsahy(1)
Předlohy Jana Nerudy patřívaly kdysi k oblíbeným filmovým i televizním tématům. Tímto snímkem na sebe před rovnými šedesáti lety upozornil začínající Jiří Krejčík. I ve výrazně ateliérovém dílu dokázal evokovat mentalitu a předsudky předminulého století. Jednou v úsměvném, jindy ve zvážnělejším nahledu postihl ruch v jednom malostranském domě, představil pestrou plejádu nejrůznějších nájemníků, kteří tam bydlí, i často malicherné rozbroje, které mezi nimi propukají. Za průčelím malostranského domu "U dvou slunců" pulsuje život. Bydlí zde Bavorovi, věční otroci hokynářského krámku. Domácí Ebrovi, kteří potřebují výhodně provdat dceru. Starý mládenec doktor Loukota a další zajímavé nerudovské postavičky. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (33)
Zajímavosti: Název získal dům U Dvou slunců podle stejnojmenného domovního znamení, tedy dvou slunců v kartuši. Původním záměrem jeho vlastníka však bylo mít ve znamení pouze jedno slunce, jenomže dům s takovým označením už se na Malé Straně nacházel. Ve dvacátých letech dvacátého století se domu přezdívalo "U dvou sumců", protože zde bydleli bratři - dvojčata, vyznačující se dlouhým knírem. Jeden z nich vedl hostinec a druhý v něm pracoval jako číšník a na konci týdne se vždy prohodili. Tento námět pak použil Poláček ve svém románu Hostinec u Kamenného stolu._______František Kreuzmann coby pan domácí se ve filmu vyznačuje velkou láskou k ochočenému ptáčkovi. Jednalo se však nikoli o špačka, ale o kosa. Proč nazýval Kreuzmann kosa špačkem, o tom se dosud vedou mezi filmovými odborníky vášnivé debaty. Možnosti jsou v podstatě tři: 1. panu domácímu se tohle křestní jméno zkrátka líbilo 2. pletl si špačka s kosem 3. jeho nadřízený v práci se jmenoval Kos, takže by si s ním v rámci služební subordinace nemohl dovolit cicmat a koupat ho v misce s vodou. A on to tolik chtěl. ()
Musel jsem to trikrat rozkoukat, nez jsem to dotahl do konce. Nerudovske tema je sice fajn, ale film ma bude nejake spatne tempo nebo nevim, ale pro me bylo docela tezke udrzet pozornost. Jinak obsahuje vse, co bychom od tematu cekali a pro nerudovce ma jiste sve kouzlo. Potesi zabery ze stare Prahy a zejmena az nepatricny puvab "obycejnych holek" v podani Romanove, Prochazkove, Zemkove, Waleske a Krejcove. ()
Když já mám pro "filmy pro pamětníky" vážně slabost :) ()
Čtyři hvězdičky jsou určitě minimum, které tento velmi poetický a milý film může dostat. Zpracování nejrozsáhlejší z Povídek malostranských Jana Nerudy asi nebylo jednoduchou záležitostí. Vylíčit obyčejný týden v obyčejném malostranském domě se spoustou nájemníků není jednoduché, ale Krejčíkovi se to povedlo výborně. Jednu z mála hlavních rolí dostal zde Jaromír Spal, který se brzy převtělil do herců drobných filmových postav a nikdy se z něho hvězda nestala. Výbornou partii tu sehrál František Kreuzmann, kdežto Jarmila Kurandová jako obvykle trošku přehrávala. Role sedla i Světlé Svozilové a kupodivu mi tentokrát nevadila ani Blanka Waleská. Úmrtí chudé podnájemnice, zrození mladého básníka - satirika, který je kvůli svým karikaturám připraven o místo, svět drobných úředníčků a hokynářství... To bylo malostranské prostředí poloviny 19. století, jak ho znal mně tak milý básník Jan Neruda. Za vrchol filmu považuji scénu, kdy je hokynářka a její sousedka pozvány, aby nastoupili na pohřeb do kočáru a hokynářka je odmrštěna slovy "Já jsem měšťka". Nepřipomíná Vám to, že se historie opakuje? Jen se dnes říká "Já jsem úspěšný..." ()
Tenhle film zraje v mých očích jako víno. Pustila jsem si ho potom, co jsem absolvovala podvečerní cestu Nerudovkou na Pohořelec a cestou potkávala minimum lidí mluvících česky. Zato jsem míjela obskurní obchody, ve kterých těžko ten zbytek místních obyvatel může nakupovat něco kloudného. Neruda by se divil. Ale k filmu: až teď jsem zaznamenala, že verše na motivy J. Nerudy složil J. Seifert - dnes něco nevídaného. Film samotný mi přijde vzácně vyvážený tím spíš, že je o režisérovu prvotinu. A Jaromíra Spala jsem měla vždycky ráda. ()
Pěkný film z pavlačového domu, kde si všichni vidí doslova do talíře. Nechtěl bych tam bydlet za nic. Dobré výkony herců, především Spala a Kreuzmanna. Že se nejedná o jen tak obyčejný příběh nám napovídá tajemný trojúhelník v úvodních titulcích. Buď se tam objevil naprostou náhodou... Nebo je to zednářská pyramida. Pak už se ale nikdo nemůže divit, že je zde zastoupena černá magie a to v podobě zaníceného snářství místní hokynářky a hostinské. Proč nám paní hostinská během pře o výklad snů ukazuje hezkého paroháče (devil horns)? Celé bez rychloposuvu = vysoká kvalita = 80 %. ()
Už ve svém celovečerním debutu ukázal Jiří Krejčík určitý talent (postavy i onen dům jsou celkem dobře vykreslené), ale je jasné, že ta hlavní díla ho teprve čekala. Jeden z jeho majstrštyků následoval už o pouhý rok později... "Týden v tichém domě" řadím přeci jen mezi jeho slabší díla (stejně jako "Povídku malostranskou" z osmdesátých let). ()
Postav jak na orloji. Málem jsem si musel napsat seznam. Není to ani komedie, ani drama, ani nic, co by nějak stálo za pozornost. Prostě průměrný film, a to ještě ve slabším průměru. ()
Povídku jsem přečetl nátlakem...byla táhlá (stostránková!) a tuze nudná. Film proto nemůže nabídnout o moc více. Jedná se opravdu o týden v tichém domě, kde hlavní vrcholy filmového děje jsou výhra v loterii a báseň v novinách... v tom roce 1947 bych možná i ukápl slzu, ale dnes už bohužel ne :-( ()
Nejdelší a nejobsáhlejší Nerudovu povídku převedl tehdy začínající a jak později mnohokrát prokázal vynikající režisér Jiří Krejčík na filmové plátno velmi věrohodně. Některé nezajímavé epizody z povídky logicky vynechal, hodně si i přidal, ale výsledné filmové dílo je přímo skvostné. Velmi věrně a živě vystihl atmosféru staré Malé Strany se všemi jejími figurkami, jejich problémy, starostmi i denními radostmi. Smrt staré žebračky, poctivá hokyně Bavorová, která nakonec vyhraje v té lutrii, rozhádaní a zadlužení domácí Ebrovi se svými zlomyslnými dcerami, zamilovaný doktor Loukota, kterého nakonec užene jeho bytná pro svoji nesmělou dceru, pan domácí se svým milovaným špačkem, a především mladý a nespoutaný budoucí básník, který kreslí a paroduje své naduté nadřízené v c. a k. katastrálním úřadě, až ho nakonec vyhodí, to všechno jsou střípky ze kterých režisér doslova vykouzlil mistrovské a poetické dílo. Mě stačí první dvě minuty filmu a jako mávnutím kouzelného proutku se ocitám na Malé straně někdy před 150 lety, kdy ještě vládly ty staré dobré časy... ()
Klasika. Staromilská nerudovština s lehkými dozvuky Fráni Šrámka. Proč ne... Na debut vynikající. ()
První celovečerní film režiséra J. Krejčíka vypráví příběh podle předlohy Jana Nerudy, ve výrazně ateliérovém dílu.. Kde se setkávají osudy nájemníků jednoho malostranského domu v 60. letech 19. století. Příběh je pestrým kaleidoskopem osobností žijících v tichém domě a jejich osudů. Týden v tichém domě je vzácným příkladem filmové adaptace, jež se pohybuje v intencích původního textu a přitom jej aktualizuje a činí ho mladším. Milovníky zvířat jistě potěší cvičený špaček pana domácího, který se rád koupe v misce z vodou.. ()
Kdykoliv tenhle starý film vidím, jsem mile překvapená, jak mě pořád baví. Každá, i ta sebemenší figurka je vykreslená naprosto zřetelně a to nemluvím o výkonu Jaromíra Spala, kterého z nepochopitelných důvodů filmaři spíš přehlíželi a tak je kvalitních rolí na jeho kontě poskrovnu. ()