Hřbitov domácích zvířátek

Adaptace knihy Řbitov zviřátek velikána literárního hororu Stephena Kinga, ke které autor jako k jedné z mála sám napsal scénář, představuje osobitou variaci na některé ze základních motivů a konceptů zombie žánru. A to ačkoli ve filmu samotném nikdy slovo zombie nezazní. Poté, co se Louis Creed s manželkou a dvěma dětmi nastěhuje do domku vedle rušné silnice, dozví se od starého souseda, že v nedalekém lese se nachází hřbitov, kam malé děti z okolí po desetiletí pohřbívaly své mazlíčky, které o život připravila projíždějící auta. Když rodina stejným způsobem přijde o milovaného kocoura, jehož ztrátu by obzvláště těžce nesla malá Ellie, odhalí soused Louisovi tajemství o tom, co leží za zlověstnou přírodní bariérou na odlehlém konci hřbitova. Staré indiánské pohřebiště je údajně místem, odkud se pohřbení mrtví navrací zpět k životu. Přejetý kocour ovšem nebude posledním, koho takto zoufalý otec připraví o věčný spánek. Již historicky první zombie film Bílá zombie (White Zombie, 1932) využíval motiv oživování mrtvých coby zrcadlo pro nezvladatelně iracionální tužby svých postav. Ačkoli tam se jednalo o touhu podmanit si osobu svého srdce a Hřbitov domácích zvířátek přináší hororově varovnou úvahu nad touhou přemoci smrt, pro obě vyprávění je klíčové, že mrtví, jež se navrátili mezi živé, postrádají svou původní osobnost. Stephen King svůj příběh zabydlel ještě dalšími nadpřirozenými fenomény, které spolu s centrálním tématem utvářejí zahuštěný hororový konglomerát, jenž z různých stran dramatizuje téma traumatizující konfrontace se smrtí. V souladu s tím, jak se hlavní hrdina pod tíhou ztráty dává všanc světu mimo racionální chápání, také vyprávění opouští úvodní rámec uchopitelné reality a propadá se do přízračných vizí a nočních můr. Vše pak kulminuje prostoupením těchto světů během blouznivého a děsivého finále. Film se svého času setkal s pozitivním přijetím především na straně příznivců Stephena Kinga, kteří oceňovali relativně věrnou adaptaci jeho předlohy. O tři roky později vzniklo volné pokračování, které bolestně ukázalo, že kvality prvního filmu spočívaly výhradně ve scenáristickém vkladu Stephena Kinga. Režisérka a producenti tentokrát bez jeho účasti vytvořili hystericky vypjatý kýč, kde vypořádávání se s úmrtí blízkých je pojaté s povrchní afektovaností a významovou prostou, jež jako by předznamenávaly módní životní styl emo nového tisíciletí. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Další film podle další knížky softhorrorového krále Kinga, kterou jsem nečetl. Nevím tedy jak kniha, ale film začíná jako pořádný vopruz. Rodinka s dětmi se stěhuje na venkov. To navnadí. Ano, to byla ironie. Protivná, nesympatická, popravdě vyloženě hnusná ženská s naprosto příšerně odporným sestřihem plus její afektovaně přehrávající a uječená "princezna" je duo děsivější všech horrorových monster. K tomu přízrak umrlce strašidelný asi jako Roden v Kytici a já už se to chystal proklikávat. Až někdy v padesáté minutě se začne blýskat na trochu lepší, horrorovější časy, zabité batole se totiž v amerických filmech příliš nenosí. Ani z mrtvých vstalé batole. A vraždící batole. (Jo sorry za spoiler...) Ale stejně je to furt v podstatě otravná středoproudová špílbergovština, batole nebatole. Pro děti to není, pro dospělé ale taky ne. Dejme tomu pro mládež. Největší (a jediné) pozitivum, které mi film přinesl je to, že jsem konečně pochopil text Pet Sematary od Ramones, dodnes jsem netušil, že je to filmový song, a to jsem Ramones sjížděl coby týnejdžr už někdy koncem osmdesátek. (30.08.2019)

Po dlouhé době si zakomentím film, který jsem opravdu dlouho neviděl a budu pouze vzpomínat, ovšem z nijak matných vzpomínek. Řbitov zviřátek, ano snad to mohu říci, je moje nejoblíbenější kniha od Stephena Kinga společně se Svědectvím a Running Manem (samozřejmě nezapomínám, že Running Mana vlastně napsal jiný spisovatel, že :-) ). Za tento fakt může bezpochyby to, že je to moje první kniha, kterou jsem kdy od tohoto autora četl a nadchla mě natolik, že jsem neváhal od bibliografického pročítání veškerého jeho tvorby. A co se týká samotného snímku. Pokud přeskočíme ten zmrvený překlad, jde opravdu o mrazivou podívanou a na některé záběry se nezapomíná ani po letech (Zelda, student aj.) a jelikož uchovává naprosto totožnou atmosféru z knihy, pospojíte si nejlepší momenty z knihy a z filmu v jeden vynikající a doplňující celek. Například bravurní konec, jenž byl v knize naznačen jednoduchým oslovením: "Miláčku", nám Stephen King ve filmu konečně vysvětlí a s úlevou zjistíme, že konec opravdu myslel tak, jak jsme všichni doufali, že myslel :-). Škoda je, že mě zklamal filmový Winston Churchill (alias Church). Neměl být šedý, ale ďábelsky černý, i tak mi ale tento fakt samozřejmě nezabránil pojmenovat našeho černého kocoura Church. Kocoura, kterého jsme již dávno pohřbili na jednom opuštěném keltském hradištním pohřebisku, jemuž se důverně říká "Mikmacké". Co myslíte? Vrátil se? (23.05.2006)

Samo o sobě by Mikmacké pohřebiště nezískalo takovou moc, kdyby mu ji Stephen King sám nepřisoudil. Jen King si dokáže s takovým mistrovstvím pohrávat se slovíčky. A proto jsou jeho knihy tak přitažlivým námětem pro film. S jak velkou úspěšností, to už je jiná.. Někdy s horším, jindy s lepším výsledkem, ale nikdy se nevyrovnají knižní předloze. Poté, co jsem zhltla „Řbitov zvířátek“, bylo pochopitelné, že okamžitě sáhnu po Hřbitovu domácích zvířátek s utvrzením, že: Stephen King tu „moc“ má. Přála jsem si: opětovné setkání s Wendigem; stínem nic netušícího Dr. Louise Creeda, obětavou Rachel, duchem-průvodcem Victorem Pascowem, Zeldou s míšní meningitidou hluboce vepsanou ve tváři, lovcem bez zábran Churchem, citlivou Ellie s nelehkým údělem: poodkrýt budoucnost, roztomilým Gagem s ostrým skalpelem svírajícím v drobné dlani i dobráckým Judem, jenž s úmyslem za každou cenu být prospěšným, zapříčiní mnohé.. Jenže, kdo z nás pozná tu pravou chvíli. (15.11.2010)

(Na tu dobu) perfektně zfilmovaná Kingovka. Mile mě překvapilo až do jakých detailů se film držel knihy. Někdy až slovo od slova. Opravdu příjemná podívaná a ten prďola si býval zasloužil Oscara za nejlepšího dětského herce. Takové rozpětí emočních grimas nemají dnes ti nejlepší herci. Moc jsem si to užila. 5* (09.04.2019)