Maniak

Extra poutavý začátek plný potenciálu a působivý konec, který porazí na kolena všechny slabochy na silná finále. Jen mezi tím je všeho trochu moc. Barev, změn nálad, nápadů, ale než bych obdivoval originalitu a jednotlivé vstupy do nových vizí, připadají mi na mysl jednotlivé předobrazy a více či méně ochotně se přehrabuji v tom, jak se nejlépe inspirovat Matrixem, Klubem rváčů, Mechanickým pomerančem nebo třeba Mr. Robotem. I přes trochu na sílu hnané, ale přesto obdivuhodné žánrové rozkročení zůstává vše v jádru na rovině hlavní dvojice. Páru roztřesených porouchaných dušiček, které díky jako vždy přesné Emmě a k mému nemalému šoku i dokonalému Hillovi nechávají diváka zas a znova žasnout a fandit, ať se někde v tajemném mozkovém zákrutu skrývá tajemství, jak smutek a beznaděj zahnat a (vy)léčit. Bohužel jakmile se začne příliš dlouho mluvit o celém výzkumném projektu, Theroux je nucen hrát karikaturu a dává se prostor Gretě nebo Azumi, vyhodí mě to okamžitě ze sedla. Chápu, že tvůrci mají v hodně nadsazené látce plné velkých vědeckých slov a filozofických parafrází tendenci být v klidnějších vodách trochu poťouchlí, ale vůbec to nefunguje a návrat do hlubin původního konceptu mi pak pokaždé trvá dlouhé minuty. Za uklidňující vědomí, že i přes spoustu poct a zatáček je Maniac v první vlně o záchraně v místech, kde ji člověk nečeká, ale zaokrouhlím hodnocení nahoru. Takových jistot totiž není nikdy dost. (21.10.2018)