Wiener-Dog

4 poviedky, ktoré spájal hlavný protagonista - malý jazvečík. Všetko sa to nieslo v takom depresívno-ironickom rytme plnom beznádeje, proti čomu nemám žiadne výhrady. Akurát, že každá z poviedok dosahovala inšie kvality. Mne osobne sa najviac páčila hneď tá prvá poviedka, najmä tie dialógy medzi mamou a synom nemali chyby. Tie ostatné už boli tak trochu priemerné, hoci aj tam sa vyskytovali sem-tam veľmi dobré dialógy, ktoré tomu dodali svižnosť. Ale po scenáristickej stránke som čakal predsa len niečo lepšie. (21.11.2016)

Film o jezevčíkovi jsem si bezesporu nemohl nechat ujít. Vzhledem k tomu, že v místě trvalého bydliště se jeden (spíše řečeno jedna) taková vyskytuje. Danny DeVito bláznivá rodinná komedie - pomyslil jsem si a byl jsem tůze zvědavý jak taková událost může vlastně dopadnout. Poutače naznačovily, že to bude psina a užiji si skvostných 90 minut HD záběrů na štangli salámu na vodítku. Jenomže co čert nechtěl, do Prahy nepřijel papež, ale Todd Solonz to vymňoukl a z komedie s jezevčíkem v hlavní roli - mimochodem který herec ho hraje? se stalo černohumorné tak trochu absurdní drama o životě. Jezevec nás tedy provází celým filmem, ale není zpravidla vždy tím klíčovým prvkem. Zejména to jsou lidé ve bezvýchodných životních situacích a jejich hledání cesty jak z toho ven. No ven se dostane tak akorát čoklík ze Saint Tropez, ale né ty pomíjivé lidské existence. Zkrátka Todd se s tím nesral jako pes a místo Pavla Bobka nás hodil do rovnou pořádného lejna. Úsměvy střídá zděšení, zděšení střídají úsměvy. Celkový výsledek je rozpačitý, ale naozaj i v něčem krásný. Najdou se tu pěkné scény a pěkně hnusné scény, ale takový je sám život. Jedna velká psina. (27.09.2016)

“We’re all going to die.“ Todd Solondz natočil další ze svých hřejivých komedií o depresi, samotě a rakovině, jejíž hrdinové se marně snaží vyhovět normě pozitivního přístupu k životu a navzdory paralyzujícím pochybám o vlastní existenci dosáhnout amerického snu. Na důkaz toho, jak málo mu záleží na postavách tentokrát učinil hlavní hrdinkou vyprávění jezevčici, která je pro jednoho z páníčků „motherfucker“, pro jiného „Doo Dee“ („like shit“) nebo „Cancer“ (ale oproti opravdové rakovině není nezničitelná). Na feně režisérovi ve skutečnosti také moc nesejde. Podobně jako osel v Bressonově A co dále, Baltazare, mu zvíře slouží k reflexi lidské (ne)schopnosti empatie. Na jedné straně jsou postavy, kterým citová vazba k jezevčici způsobuje bolest, na druhé pak lidé citově otupělí. Pro obě skupiny je zvíře katalyzátorem, který je přiměje vyjádřit jejich potlačovanou frustraci z manželského života, obavy z vlastní smrtelnosti nebo postoj ke společnosti. Osobní štěstí, kterého by měl každý v duchu rozjásané reklamní přestávky (a mnoha jiných debilizujících produktů popkultury) dosáhnout, je prchavé a po každém okamžiku radosti přichází trest. Třeba v podobě život ohrožujícího a parkety znehodnocujícího průjmu. Díky různému věku postav zároveň vidíme, že se situace s přibývajícími roky nelepší. S tím, jak stárneme, máme – optikou Solondze – akorát více zdravotních problémů a výčitek z učiněných rozhodnutí, jejichž důsledky nelze zvrátit. Zmenšuje se akorát naše pochopení pro druhé. Například pro ambiciózní mladé filmaře s potřebou vyjádřit se, ačkoli nemají co říct. Vyjma štafetového vyprávění, které ovšem kromě Bressona dříve (a s jiným efektem) uplatnili i Richard Linklater (Slacker) nebo Steven Spielberg (Válečný kůň) a které tudíž není tak radikálním odklonem od konvencí klasického vyprávění, jaký jsme viděli v Palindromech, jde o klasický Solondzův film s dlouhými statickými záběry, ironickým užitím klasické hudby a úderně pointovaných dialogů (-What’s in Ohio? -Crystal meth). Pravidla toho, co smí být v americké komedii s ohledem na přecitlivělého, pejsky a jiná zvířátka více než lidi milujícího diváka řečeno a ukázáno, porušuje stále stejným způsobem, ale stále ne tak předvídatelně, aby vás nedokázal párkrát rozhodit (např. do detailů zacházející historkou o agresivním psovi jistého jména, který znásilňoval i veverky). 80% (05.09.2016)

Z hereckých výkonů stojí za zmínku především Kieran Culkin, který je neobyčejně zajímavým mladým hercem a pak spolehlivý Danny DeVito a také herecká veteránka Ellen Burstyn. Z formálního hlediska zaujme také hudební intermezzo, plnící funkci "přestávky" doplněné vtipnými záběry "putujícího" jezevčíka před pozadími rozlišných lokací za zvuku hudební skladby The Ballad of Winer-Dog zpívanou Ericem Morrisem.  Wiener-Dog je smutný, ale pěkný film o životě a o umění, o tom, jak se tyto oblasti ovlivňují a prolínají. Není to rozhodně rodinný film pro pobavení ani film pro milovníky zvířat, psů a jezevčíků. Je to stále hlavně silné autorské dílo jednoho z nejvlivnějších představitelů nezávislého filmu, který se bude líbit hlavně milovníkům "obyčejně divných" filmů. A samozřejmě fanouškům tohoto jedinečného filmaře. (08.12.2020)

Film je tvořen čtveřicí povídek více méně bez nějaký spojitosti. První povídka bylo akorát neustálý blábolení matky se synem o smrti. Nějak mě to nebavilo a navíc mi to ani nepřišlo nijak vtipný snad kromě historky o psovi jménem Mohamed. (2 hvězdy) Ve druhý povídce se objeví Dawn Wienerová, která byla hlavní postavou ve filmu Welcome to the dollhouse. Na to jsem se hodně těšil, protože v tom původnim filmu byla taková správně asociální a cynická. Tady je naopak milá, hodná, přátelská. Prostě pravej opak. Spíš mě víc pobavil Kieran Culkin. Jako najdou se tu i nějaký vtipný momenty, ale zároveň žádnej zázrak. Nenadchne, neurazí. (3 hvězdy). Třetí povídka mi přišla rozhodně nejlepší. Danny DeVito hraje jakýhosi neúspěšnýho scénáristu a profesora na filmový škole. Tady jsem se během těch cca 25 minut několikrát zasmál. (4 hvězdy). No a poslední povídka mi přišla celá nějaká zhulená. (2 hvězdy) Celkově jsem od toho teda čekal víc... (12.11.2017)