Pan Jones

Občan neobčan, obyvatel neobyvatel, je to těžké. Film má nějak všechno, co je potřeba. Sympatické herecké obsazení a hlavně velmi zajímavý námět, ale nedělá hned dobrý film. I když za křeslem režiséra stojí někdo jako Holland. Filmu totiž chybí nějaké jako dramatické prvky a nějaký prožitek. Sice máte velmi chladnou sovětskou atmosféru 30. let, ale to není všechno. Už jenom protože hrdina se nějak paběrkuje sem a tam s nějakým zařizováním, které k tomu sice patří, ale je záživné jako sledovat mouchu na okně. Když už jde do tuhého, najednou se hrdina objeví na Ukrajině a tam to opravdu začne jet silně. Konečně se něco děje a má to nějaký spád. Skoro až drastickým nečekaným způsobem jako ve Volyni nebo s Nabarveným ptáčetem. Jenže to je nějak všechno. Není tam nějaký dramatický boj za pravdu nebo zadostiučinění. Není tam nějaké životní napětí. Je to takové nijaké. A je to škoda. Protože film nakonec působí jako by byl o ničem. Minimálně je velmi nezajímavě odvyprávěný. Což je věčná škoda. (24.09.2020)

Není to zrovna největší masterpiece, na který spočine váš zrak, obzvláště v celkem nabitým životopisným žánru, přesto je to nesmírně důležitý kousek, který přináší povědomí jak o Garethu Jonesovi, tak především o holodomoru. Já jsem se právě včera vrátil z Ukrajiny a právě díky mému pobytu jsem se o tomtu příběhu dozvěděl, no a ve stejné úctě a svaté pietě, se kterou nyní mluvíme o černobylské havárii, bychom měli rovněž soucítit s ukrajinském bídačení v dobách pětiletek a strašného stalinismu. Východ a jeho historie je prostě tak černá a bolavá, že se člověk bojí, co se všechno vlastně tajilo. (29.08.2021)

Krásný, palčivý film s přesahem tak aktuálním, že z toho jednomu není dobře po těle... Příběh Garetha Jonese, jeho cesty cizince do srdce temnoty stalinské říše a zpět - do světa, který hrůznou pravdu o hladomoru na Ukrajině nechce slyšet nebo ji přizpůsobuje vlastním zájmům a ideologiím - má velkoformátový rozmach Leanova Doktora Živaga a naléhavost thrilleru. Při putování hladem umírající zemí pak přechází v čistokrevný horor (záhrobní koleda malých sirotků mi v hlavě doznívala hodně dlouho). Orwellovský rámec, do kterého Agnieszka Holland svůj film zasadila, je dnes, v době vzestupu totalitarismu a dezinformačních médií stejně mrazivý jako v roce 1933. Ve 141 min. verzi promítané v Lucerně v rámci festivalu 3kino nebyla, alespoň pro mě, jediná minuta, jediný záběr, navíc. (23.10.2019)

Gareth Jones měl nedávno úspěch v podobě interview s Hitlerem, a když je propuštěn ze své pozice v kanceláři ministerského předsedy Lloyda George, rozhodne se na vlastní pěst odcestovat do Moskvy a vydobýt si jako "ten Welšan, co mluvil s Hitlerem," rozhovor se Stalinem. V Moskvě jsou novináři drženi ve zlaté kleci, tak jako dnes při návštěvě Severní Koreje, a Gareth navrch zjistí, že jeho přítel, novinářská hvězda, byl zavražděn. Od mladé americké novinářky pak zjišťuje, že byl pravděpodobně odstraněn pro svoje reportování o něčem na Ukrajině. Gareth se tak pod záminkou kontroly sovětské obranyschopnosti západní hranice lstí dostane mimo dosah svých sovětských strážců a na vlastní oči (a žaludek) zažije stalinský hladomor. Agnieszka Holland zpracovala materiál slušně, ale téma filmu je pro někoho možná málo akční, a zdá se, že i proto byl v poslední době trochu prostříhán. Divák snese jen určité množství hladového Jamese Nortona brouzdajícího se sněhem a později čekajícího, zda mu někdo doma uvěří. Pro některé diváky byl očividně stěžejní až titulkový závěr, ve kterém se divák dozví o smutném Jonesově osudu, a který je dohnal k slzám. Já jsem viděl již jen 119 minutovou verzi... [Rakkautta&Anarkiaa 2019] (01.10.2019)

In USA, you can always find a party. In Soviet Russia, The Party always finds you… Ukrajinský hladomor je bohužel pouze jednou z mnoha kapitol v černé knize lidstva a tuze šerednou ilustraci k ní přikresluje chování řady politických a kulturních velikánů své doby (za všechny jmenujme George B. Shawa nebo H.G. Wellse), kteří sovětské potěmkiádě znamenitě posloužili potleskem užitečných idiotů (ano, vím, že nasadit si ohvězdičkované prýmky dávno potom, co utichla bitva, je jednoduché). Těm několika málo varovným hlasům, upozorňujícím, že za báťuškovým žoviálním knírem se v tomto případě skrývá třetí jezdec apokalypsy, co si přivlastní i poslední mírku pšenice, byl přisouzen úděl věštkyně Kassandry. Agnieszka Holland se žel s tématem poprala jen do polosyta, naštěstí se hluché pasáže střídají s putováním hrůzyplnou farmou zvířat, kde největší svině tloustnou a zbytek živých závidí mrtvým... (12.01.2021)