Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Hrdinou hudební komedie scenáristy Jiřiho Šebánka a režiséra Julia Matuly Volná noha je jazzový muzikant, trumpetista Beno, jemuž zdatně sekunduje jeho přítel, saxofonista Emil, zvaný Rampouch. Oba mají rádi bláznivou legraci a svými kousky často lidi šokují. Beno je původem Slovák, žije však už dlouho v Praze. Jako pravý bohém neuznává žádné omezováni v osobnim ani v uměleckém životě. Je oddaný jazzu tělem i duší a pohrdá jakýmikoliv formami pop-music. Proto odmítá výhodné nabídky své přítelkyně, úspěšné zpěvačky Gábiny. Se zdarem čelí i nátlaku své nastávající, mnohem mladši dívky, a její vyzývavé matky. Film je sledem epizod, jejichž těžiště spočívá v Benových recesistických výstupech. Převládá v nich humor, nepostrádají však ani náznak melancholie. Beno za své kousky musí často platit, i to však přijímá s otevřeným hledím. - Autor námětu Jiří Šebánek se inspiroval postavou slavného československého jazzmana Laca Décziho, který již několik let působí v emigraci v USA. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (30)

topi 

všechny recenze uživatele

Komedie o dvou jazzových muzikantech, které výborně ztvárnili Marián Zednikovič a Jiří Schmitzer. Film obsahuje spoustu skvělých vtipných scének a hlavně je o muzice, o muzice a ještě jednou o muzice. Některé situace jsou opravdu hodně bláznivé a hravé. Úplně jsem rozumněl těm dvěma, o co jim v životě jde, srandu, kterou dělali, prostě ve všem jsem se dost viděl. Perfektní jazzovou hudbu složil skladatel Zdeněk Zdenek. Je obrovská škoda, že tento film úplně zapadnul a žádná televize ho nevysílá (snad jen kdysi běžel na CS filmu). Částečně za to může revoluce, kdy zapadlo více takových kvalitních filmů. Volná noha je toho jasným důkazem. Scénárista Jiří Šebánek se rolí trumpetisty, kterého hrál Marián Zednikovič nechal inspirovat kultovním jazzmanem Lacem Déczim. Příběh se odehrává v době normalizace a muzikanti na volné noze se moc policajtům, nebo výběrovým komisím nelíbily (pár scének stojí za to, hehe). No a abych nezapoměl, Jana Švandová opět rozhoupe dudy! ()

Šandík 

všechny recenze uživatele

Volná noha není vůbec špatný film. Herecké výkony jsou většinou slušné, i když se v něm sem tam najdou i slabší pasáže, překvapí poměrně svižný střih a velmi slušná kamera (není ovšem divu, když za ní stál F. A. Brabec). Pokud jde o režii, neurazí ani nenadchne a je vlastně taková trochu "neviditelná". Samostatnou kapitolou je výtečná jazzová hudba, u níž ovšem neumím rozhodnout, do jaké míry je skutečně dílem Zdeňka Zdeňka a kolik je v nich naopak v titulcích filmu nepřiznaných skladeb Laczo Deciho, který byl v době natáčení filmu už dobrých pět let v emigraci a tudíž samozřejmě nemohl být nikde přímo zmíněn či připomenut. Jako jeho skladby ovšem ve filmu obsažená hudba opravdu zní... To nejpodstatnější je zde ovšem příběh, který tvoří v podstatě do děje filmu pospojované vtipné historky Laca Decziho. Ty jsou nepochybně z části vyfabulované a odpovídají poměrně přesně pábitelskému žánru, jemuž se Laco rád věnuje i dnes. Tvůrcům ovšem zjevně povídkový formát filmu nepřipadal dostatečně silný a tak se jej rozhodli "vyfutrovat" ještě čímsi "závažnějším". Přesně v duchu tehdejší uvolňující se perestrojkové situace se tudíž sem a tam, byť velmi opatrně, "tepají nešvary" tehdejší socialistické společnosti a kromě toho se vede poněkud absurdně vyostřený zápas mezi takřka undergroundově podaným "autentickým" a "pravdivým" jazzem a "ohavným" popem, podaným zde téměř jako jakési svrchované zlo... Tedy ne, že by to Laco tak nějak neprožíval, jenže pro něj to daleko spíš byl zápas mezi tím co komunistům nevonělo a tím co jim naopak vonělo velmi, než otázka žánru samotného. Vždyť Laco hrál nejen ve své Celule, ale i ve velmi konvenčním TOČRu. Samozřejmě šlo především o vztah k režimu a o to, jestli neohne hřbet právě před ním. To je sice hrozně hezké a bylo by fajn o tomhle zápase natočit film, ovšem musel by jej režírovat jiný režisér než komunistickému režimu vytrvale poklonkující Matula. Místo střetu tvůrčí svobody s totalitní mocí sledujeme pouze hru na zlý pop a hodný jazz a to celé bez toho, že by tyhle dvě soupeřící veličiny fungovaly právě jako metafora střetu svobody s totalitou... Kombinování lyrických, bezstarostných veselých historek s dramatickým střetem svobodného jazzu s úplatným popem také rozhodně nevedlo k jakékoli výraznější dramatické stavbě a režisér je prostě jen tak mechanicky řadí za sebe, Je proto asi škoda, že nezůstalo u těch "nic neřešících" vtipných historek které si prostě a jednoduše plynou aniž by něco vážně řešily. Naopak oním existenčne-exstenciálním rozměrem je film zbytečně zatěžkán, aniž by ovšem zároveň výrazně lépe držel pohromadě nebo někam gradoval... Celkový dojem: 70% ()

Reklama

dopitak 

všechny recenze uživatele

Mé první setkání s živlem Mariánem Zednikovičem. Výborný, sladkokyselý film z doby dávno minulé a hodně vzpomínané, už jsem chodil do školy. Některé jazzové party jsou přeci jen trochu přehnané, ale nenechte se odradit, odměnou vám budou proporce české Playmate Jany Švandové, humorné setkání s mladičkými Knopem, Bílou či Zavřelem, a hlavně výborný konec v domečku u trati na konci světa. ()

slunicko2 

všechny recenze uživatele

Úsměvná nostalgická vzpomínka na 80. léta. 1) Scénář napsal dobře známý cimrmanolog (Salón Cimrman) 59letý Jiří Šebánek. Pro nepříliš výrazného 46letého mistra sportu (pětiboj) Júlia Matulu to byla poslední režie. Hudbu nahrál tehdy čerstvý vítr v české jazzové hudbě - soubor Naima, jehož první desku z roku 1988 jsem opravdu rád poslouchal. Z hereckého obsazení mě zaujala 23letá Lucie Bílá, štěkli si i Pavel Anděl či Michaela Jílková. 2) Narážky na dobové reálie jsou jemné a opatrné s dvěma výjímkami. Jednou jsou povinné rekvalifikační zkoušky, jejichž úroveň a charakter dobře vystihuje reakce šéfové komise na otázku, jestli zná největšího světového jazzového trumpetistu: K čemu by mi to bylo? Znělka Hlasu Ameriky, která zazní při přelaďování rádia, pak jasně ilustruje dobu vzniku filmu. 3) Neumím rozpoznat, zdali touha po neomezovaném svobodném životě hlavního hrdiny Bena je osobnostní rys anebo výraz politického protestu doby. A tak se mi nejvíce do paměti vryly recese v paternosteru a potom u místní lokálky. ()

mchnk 

všechny recenze uživatele

Průměrně, i když trochu experimentálně, natočená sonda do reality konce 80tých let v ČSSR. Undergroundově pojatý život saxofonisty Emila a trumpetisty Bena a celkem odvážná režie, dodávají snímku určité, ale stále průměrné kvality. Chtějí dělat kvalitní hudbu podle sebe a rozhodně si do ničeho nenechají mluvit. Taková, řekl bych, revoluční atmosféra v postavě Bena, je skvělým předobrazem událostí listopadu 89. Film má skvělý divadelní humor, který dokáží oba hudebníci zahrát se stejným nadšením, jako jazz na svoje nástroje. ()

Galerie (7)

Zajímavosti (6)

  • Ve scéně, kde se Bohunka (Miroslava Pleštilová) dívá na televizi, právě dávají film Pražská 5 (1988). (Stegman)

Reklama

Reklama