Saló aneb 120 dnů sodomy

Cirkev od tohto filmu nemá ďaleko istým spôsobom. Doba sa mení, tradície pretrvávaju. (23.02.2013)

Taliansku Kinematografiu /Steno, Enzo Barboni, Fellini, Corbucci, Bava, Argento/ milujem, ale P. P. Pasolini je vynimka. Presne kvoli takymto filmom ako je Salo. Prehliadka veskerych uchyliek toho najhorsieho razenia, presne toto na filmoch nenavidim, a presne toto je Salo : 120 dnu Sodomy. 0 % (23.04.2014)

Pasolini napsal scénář k vynikajícímu filmu KRÁSNÝ ANTONIO, pak jsem od něj viděl třeba VEPŘINEC a začal jsem chápat proč je brán jako autor kontroverzní. Viděl jsem snad dost filmů, různé krváky, porna a podivuhodnosti třeba Jesúse Franca, tohle je ale film, u kterého mohu v klidu prohlásit: "tohle jsem ještě nikdy neviděl". Buď mám ještě velké filmové mezery nebo Pasolini překročil všechny možné hranice. O erotiku nebo porno se nejedná, o nechutnou prasárnu však určitě. Když si čtyři postarší úchyláci navzájem strkají ptáka do prdele, žerou hovna a nechávají se pochcat, co k tomu ještě dodat. Vyprávění starých prostitutek bylo na zabití a všechny mě v tomto filmu neskutečně sraly a ještě ukazovaly prdele. Je to prostě prasárna a nevkus, ale jako odpad přeci nemůžu zhodnotit film, který nemá svým způsobem konkurenci. (07.01.2015)

Ne, na tenhle film jsem neměl žaludek, musel jsem trochu film přeskakovat, protože film se nese v duchu perverzity a mučení. Vládnoucí fašistická vrstva si s těmi lidmi může dělat co chce = znásilňovat, mučit, ponižovat, dělat si z nich otroky - konec je už hodně ujetý. (12.01.2009)

Jak původní kniha, tak i tento film je plný laciných a samoúčelných nechutností, a stejně jako mě nebavila kniha, tak mě nebavil ani film. U knihy byl důvod prostý- perverznosti se neustále opakovaly a předháněly v šokovanosti, až jich bylo moc a pak zkrátka nemohly překvapit. Podobně je na tom i film, vyjma posledních pár minut, které konečně začnou být něco. Podle různých reakcí na tenhle snímek jsem se těšila, že to bude jedna perverzita za druhou, místo toho se mi však dostalo scén, ve kterých je vidět minimum a když už něco vidět konečně je, není to nijak extra šokující. Z insirace de Sadem toho šlo dostat daleko více. Ale možná měl režisér skutečně jiný záměr. Možná, že se pletu ,a nemělo to být o pervezitách a to varování před diktaturou tam skutečně je. Pakliže ano, je mi líto, ale já ho nevidím. (31.12.2009)

Já se u toho docela nasmál. Jasně, ten konec, když všechny "hříšníky" mučili, je trochu ostřejší, ale jinak jsem dostával záchvaty smíchu. Ne kvůli samotnému ději na plátně (ehm, displeji), ale kvůli naprosté debilitě a debilní samoúčelnosti. Ztratil jsem drahocenný čas svého života. (30.03.2010)

A pak , že je vražda nemorální, není! Tady si to režisér zasloužil a právem. Točit takovýhle humus, opravdu nemá obdoby. A už vůbec nechápu jak tohle může někdo nazývat uměním, žrát si výkaly a jiný perverznosti, jestli vám tohle přijde pěkný a považujete to za umění, tak opravdu nejste normální. Ty herci co tam hráli, byli děsný a přímo se do toho hodili. Nák jsem nechápal ty lidi co tam byli vězněni, že absolutně neudělali nic , aby se tomu vyhnuli. Že se nepokusí ani o útěk a pod, jen jak ovce plní to nejperverznější co napadlo jakousi odpornou babiznu a chlípný dědky. Opravdu tohle už nechci nikdy vidět. Tohle nemá s uměním nic společnýho. (19.04.2011)

Rozhodně nejdrsnější a nejúchylnější film, co jsem viděl. Sledovat dvě hodiny jak parta starejch sadistů (vysokého postavení) mučí partu téměř nezletilých válečných zajatců bez jakéhokoli náznaku důvodu,či poselství je na mě při všech těch do konce dovedených detailů dost silná káva(asi sem slaboch:))... Jediný, co mi ten film dal je vědomí, že trest smrti není ani zdaleka trestem nejtvrdším. (07.07.2003)

Četl jsem předlohy (celé), viděl jsem film (celý) a moji sexualitu to nijak neovlivnilo ;) Film je pravda místy poněkud rozvleklý, ale silných momentů obsahuje mnoho. Namátkou si vybavuji strážce, nachytaného se služkou, naprosto hypernaturalistický závěr a hlavně promluvy 4 "hrdinů" Pasolini není žádný nevzdělanec a tady to dokázal měrou vrchovatou. Mnoho citací z klasiků známých i neznámých a hlavně obrovská ťafka pokrytecké katolické a kdysiomylemfašistické Itálii. Nemohl jsem si nevzpomenout na Thomase Bernharda a Náměstí Hrdinů, které se podobně (i když bez fyzických perverzností) staví k minulosti a k pokrytectví rakouskému. Jo a nezapomnu na výraz kamaráda, který tento film přinesl na jednu party, domnívaje se že se jedná o nějaké intelektuálské porno (a vlastě měl pravdu, ale jinak než si představoval) a že se pod jeho vlivem zvrhen zábava v nějakou swingers party. No přepočítal se chlapec :-) (08.12.2005)

toto dílko je pěkná prasárna a chápu, že v době svého vydání muselo způsobit solidní humbuk - dnes už však tak šokující není (teda pokud jste v životě už viděli nějaké porno, Austina Powerse a něco od Eli Rotha:) a u většiny scén se spíš budete smát jejich absurditě a úchylnosti než se odvracet (i když pár takových tu taky je). Soutěž o největšího dobytka u mě jednoznačně vyhrává šilhavý dědek, ze začátku nabízející svou prdel k radovánkám - ten byl fakt nechutnej a věřil jsem mu každou prasárnu, kterou vypustil z pusy. Film mi vyprávěním postarších chlípnic dost připomněl knížečku Lady Fuckingham od Oscara Wildea (i když ten končil u skupinového sexu - tady se s ním začíná:), který v ní líčil sexuální zážitky podobně uměleckým a vytříbeným způsobem. Pokud občas kouknete na nějakou tu nechuťárnu vězte, že tato parafráze na fašistický teror je pramáti každé z nich.. (14.07.2008)

Upraveno v dubnu 2021. Saló aneb 120 dnů sodomy je tím nejkřiklavějším, úspěšně nejprovokativnějším filmovým dílem životem obroušeného romantického marxisty. Pier Paolo Pasolini stvořil nejvíce alegorický, ale též nejpřízemnější film, vnitřní svět, zmučený krutostí řádu světa a sadismem reality, se zas vzepřel censurním zásadám předepsané morální ctnosti společnosti, a proto se Markýz de Sade stal nutkavou myšlenkou i intimní invektivou neúprosné kritiky. Fašismus, a jeho dekadencí sytý úpadek mravní, je na ráně jako první, a nejde jen o minulost, Pasolini reaguje i na tehdejší dobu přítomnosti, společnost, politiku, kulturu a hodnoty. Fascinovaně a slídivě otevírá vnitřní svět totality, na přizpůsobení, podlehnutí, spolupráci i výkřiky bezmoci. Tonino Delli Colli, zkušený Pasoliniho kameraman, dodal drzé alegorické poezii estetické uspořádání veršů a slok. Mezi představitele extrémní, ale z lidské podstaty základní, formy mocenského zneužití patří: fanaticky znesvěcující vévoda (pozoruhodný Paolo Bonacelli s hlasem Giancarla Vigorelliho), vévodův bratříček, biskup a sadista z potěšení (zajímavý Giorgio Cataldi s hlasem Giorgia Caproniho), přísný propagátor šikany a soudce (zajímavý Umberto Paolo Quintavalle s hlasem Aurelia Roncagliy), a hrubiánský prezident (příjemný Aldo Valletti s hlasem Marca Bellocchia). K nejvýraznějším ženským postavám patří vypravěčky: extrémní krutost podněcující Castelli (pozoruhodná Caterina Boratto), koprofilka Maggi (příjemná Elsa de Giorgi), a zdvořilá Vaccari (zajímavá Hélène Surgère s hlasem Laury Betti). Z dalších rolí: beznaději podléhající pianistka (Sonia Saviange), dcerušky s nechvalně předurčeným osudem soudce (Tatiana Mogilansky), prezidenta (Susanna Radaelli) a vévody (Giuliana Orlandi a Liana Acquaviva), v sadismu aktivní vedoucí ozbrojené stráže (Rinaldo Missaglia), další loajální hlídači (Giuseppe Patruno, Guido Galletti a Efisio Etzi), při zakázané souloži přistižený spolupracovník Ezio (Ezio Manni), služka a Eziova milenka (Ines Pellegrini), k zábavě oženěná oběť Sergio (Sergio Fascetti), odmlouvající oběť Carlo Porro (Bruno Musso), nositel nejhezčího zadečku Franco (Franco Merli), k druhé straně velmi svolně připojující se oběti Umberto (Umberto Chessari) a Rino (Gaspare Di Jenno), psychicky odolnější oběť Eva (Olga Andreis), či neustále trápená Renata (Renata Moar). Saló aneb 120 dnů sodomy, je alegorií a vulgarismem, je záměrnou provokací a Pasoliniho intimní revoltou. Ocenit se musí schopnost režiséra obsáhnout celou knižní předlohu. Je to extrémistický filmový zážitek! (19.10.2009)

Jestli máte chuť na něco nechutného a zvráceného, jste na správném místě. Bohužel to ale není taková ta rafinovaná zvrácenost, ale jenom pořádně nechutná sračka, která je rádoby metaforická, ale vlastně vůbec. To znamená, že příběhově vás tento film nemá šanci zaujmout. Každý si v něm může najít jisté přirovnání, nebo chcete-li satiru, ale o nic obohacenější nebudete. Řeší se tu zkrátka jen prvoúčelové prasárny, které by mohly mít hloubku, ale bohužel nemají. A i když poslední třetí část byla už jen čirá brutalita a explicitní gore, nevyvážilo to tu předešlou hrůzu. (17.02.2018)

Myslim, ze kazdy filmu znaly o tomto snimku pocul svoje...Po zhliadnuti Pasoliniho Dekameronu som mal prijemny pocit zabavy...To, co sa vsak deje v 120 dnoch sodomy je neopisatelne. Zvratenost na zvratenost, tie najodpornejsie vyjavy striedaju intermezza s vtipmi. Kruty dokaz toho, ako daleko moze zajst spolocnost, v ktorej neexistuju zakony, „vladne“ anarchia a fasizmus...priserny film, nie v zmysle zleho natocenia, avsak v jeho obrazoch, naplni, celkovom prevedeni ktore neuhyba ohavnostiam, ale pred ktorym vsak nie je mozne zatvorit oci a nevnimat ho. Pasoliny nam predstavuju peklo v jeho ludskej podobe a my si prajeme, aby sme ho nikdy nemuseli zazit...a radsej skocime z okna ako cervenovlaska, ako by sme sa mali dalej zucastnovat na dalsom a dalsom utrpeni a bolesti... (05.07.2004)

Jedna hvězda za provokaci. (15.09.2008)

Ač tento nechvalně proslulý počin hodnotím poměrně kladně, je nutno přiznat, že i já jsem jen člověk a především fekální motivy překračují pomyslnou hranici nevkusu a něco mi říká, že třeba setkání s plameňáky s růžovým peřím bych nemusel přečkat bez újmy. Přesto bych však rád obrousil hrany oné negativní pověsti a konstatoval, že zdejší občasný naturalismus není až tak strašný jako, dejme tomu u tvorby Tinta Brasse. Za důležitou přednost snímku navíc považuji něco jiného, než je tolik přemílaná dekadence - tohleto svérázné pojetí totalitních režimů (nejen fašismu, ale i komunismu, s čímž by ale téměř jistě nesouhlasil sám Pasolini) se, pro někoho bohužel, blíží přesnosti. Nejedna sekvence jistě působí krutě, ale o co je více brutálnější než třeba Mao Ce-tung a jeho tužby po mladých děvčatech, které si nechával přivádět na povel? Nebo J.V. Stalin a nevyjasněná smrt vlastní choti... Podobně nesrovnatelné jsou koncetrační tábory z Třetí říše a gulagy bývalého SSSR. Dále můžu třeba zmínit citování absurdních zákoníků o denní náplni (prakticky stejně byla ve čtyřicátých letech persekuována židovská komunita), převychovávání na psí plemeno, tradiční donášení za účelem prospěchu... a vůbec nejsilnější bylo závěrečné symbolické přepnutí rozhlasové stanice. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že ono přeladění kanálu se týkalo i tehdejšího Československa, viz třeba takový duben 1986, jistě bychom našli i další případy... Nejednalo se o dvakrát příjemný zážitek a po skončení projekce jsem měl náladu pustit si nějakou komedii jak nikdy jindy, ale myslím, že jsem čas vůbec neztratil a navíc na Pasoliniho tvůrčí styl sedí stejná slova, jaká jsem psal dnes krátce po poledni o Antonionim - je mi sympatické, že zobrazuje nikoli realitu vysněnou, ale takovou, jaká je. Zajímavé komentáře: Iggy, monolog (08.07.2010)

Než jsem se odhodlala napsat k tomuto dílu komentář, změnila jsem přibližně čtyřikrát hodnocení. Je to opravdu těžké přiřadit objektivní počet hvězdiček. Na jednu stranu obdivuju odvahu režiséra jít do markýze de Sade a propojit ho s fašistickým režimem, na druhou stranu mi to propojení připadá jako alibismus. Klidně mohl scénář ponechat shodný s původní předlohou. Že je to podle Sadeho je poznat už z menšího prostoru pro soucítění s oběťmi a většího prostoru pro trýznitele, alespoň mi to tak přišlo. Kupodivu mě to nešokovalo tak, jak jsem čekala, tedy až na závěrečnou scénu s mučením. (19.08.2012)

Když jsem četl knihu, tak jsem byl okouzlen. Tohle filmové zpracování je hnus. Ne pro rádoby šokující scény, ale tím, jak je debilně pojat. Slabé oproti knize, velmi slabé. Zvládl bych u toho i povečeřet čokoládový puding. (29.12.2015)

Ko***ina!Chore!Nechutne! (09.01.2004)

Mám pocit, že důvody odmítavých postojů jež jsou k Salu většinou zaujímané jsou za prvé absolutní nepochopení toho o čem vlastně Pasolini mluví a za druhé naprostá neznalost Sadova díla a jeho pozadí. Že Sade nebyl autorem "neškodné pornografie", ale něčeho zcela jiného (o čemž se dá udělat jednoduše čtenářská zkušenost, překračující znalost narativní linie Justiny z doslechu). Pomineme-li surrealistický "objev" Sada, smyslem jeho díla se zabývali takoví autoři jako Pirre Klossowski, George Bataille, Roland Barthez nebo Michel Foucault. Anatomie nebo filosofie zla, revoluce jako zrušení řádu nebo ustavení násilí jako jediného reálného činitele, vztah těla k rozkoše a její zdroje a meze jsou jenom několik příkladů problematik, které se v Sadově díle tematizují. Pasolini pak do sadovské konfigurace vnáší zásadně politický rozměr zasazením 120 dnů do situace republiky Saló (Repubblica Sociale Italiana) ustavené v roce 1943 z Hitlerovy vůle jako loutkový stát na úrovni Vichy udržovaný díky přítomnosti německých vojsk, tedy do situace podobnou setrvalému výjmečnému stavu o němž mluví Giorgio Agamben. Pasolini ale nemířil svou kritiku pouze na fašismus, ale v prvé řadě i na současné společnost a kapitalismus, jehož důsledkem je odcizení člověka sobě samému a jeho zvěcnění. Tomu podléhá sexualita, která je pouze věcí prováděnou, a moment intimity je okamžitě ztrestán. Tomu podléhají i vztahy mezi vězni, kteří se v závěru navzájem udávají aby si zajistili vlastní přežití. Salo není filmem který by si měl člověk "užít". Konfrontuje nás s hnusem a odpornem, které se skrývá v člověku v situaci ne nepodobné koncetračním táborům, kde byli také vězni zcela vydání napospas svým věznitelům, a likvidováni se stejnou systematičností. Salo má být nechutné a odporné a nemá se líbit. Má člověkem otřást. A ten by si pak měl položit otázku co jím tak otřáslo a proč. (04.11.2007)

Poprvé nevím jak hodnotit, ale jedno je jisté - že se na tento film pravděpodobně už nikdy nepodívám. (10.12.2008)