Bílý bílý den

Příběhově slabší, atmosféricky perfektní. (14.11.2020)

Studie o soužení. Je to strhující a tiše zábavné od scény ke scéně. Palmason ví jak vybudovat napětí. K tomu mu pomáhá šílená a majestátně zarámovaná krajina. Vztah mezi dědečkem a jeho vnučkou se zdá velmi skutečný. Jeho soužení hezky kontrastuje s vřelostí vnučky. Jenže k činu se divák musí pročekat záměrně nehybnými záběry zastaveného času, které už hraničí se schválností; nebýt proměn světla nad hrdinovým domem, člověk by hledal poruchu v promítací kabině. Fotbal s místními tatíky, oprava domu, listování ve starých fotografiích, bizarní dětský pořad v televizi, to vše jsou pouhé výjevy, které vyprávění rámují, avšak neposouvají. Teprve ve druhé půli přejde studie truchlení do akce, jejíž originální prvky smíří i s veskrze banálním odhalením. Nejsilnějším opěrným bodem, který snímek Bílý bílý den posouvá nad průměrnou artovou manýru, je vztah hrdiny a jeho vnučky: čistý, hluboký, nenucený a podrobovaný tvrdým zkouškám. Ať dědeček dívku škádlí kouzelně morbidní historkou o játrech z rakve, nebo ji hýčká ve svých zkrvavených rukou, tkví v tom tolik citu, něhy a souznění, až se srdce svírá. (05.05.2020)

Nestává se často, že si pustím v jeden den dva drtivou většinou pochválené filmy, které mě oba unaví svým minimalistickým, citlivým, niterným příběhem, tedy koncentrovanou totální nudou, jejíž přínos divákovi mi prosté uniká. Portét dívky v plamenech a Bílý bílý den drží v tomto směru asi rekord, vymáknout tohle byl regulérní majstrštyk. Oduševnělejší povyražení zažívám, když kompletuji u špajzu misky na potraviny s víčky nebo když páruji našim dětem ponožky. (21.05.2020)

Severské filmy vedia urobiť riadny nápor na dušu diváka, tu sa zostalo na pol ceste. Synopsia príbehu má potenciál, spracovanie je však úmorné, zdĺhavé a kontraproduktívne. (19.05.2020)

Mlhavý den, auto padá ze skály. Po dvou letech, které jsou zobrazeny v časosběrném videu přestavby stáje v dům se Ingimundur stále nesrovnal se smrtí své ženy a stále mu nedovolili vrátit se do služby u policie. On si jako terapii zvolil přestavbu domu a starost o vlastní vnučku, která je mimochodem zahraná velice vyspěle, a policie mu jako terapii přidala každotýdenní návštěvy u psychiatra, který ho otravuje hloupými otázkami. Pak jednou získá podezření, že mu byla žena nevěrná, a vypraví se na "válečnou stezku," aby podezření prozkoumal. Režisér a scénárista Hlynur Pálmason se hodně spoléhá na dlouhé střihové záběry a nechává u toho diváka hodně aspektů příběhu domýšlet, aniž by dal jasné odpovědi. TO mě osobně moc nevyhovuje. [Rakkautta&Anarkiaa 2019] (30.09.2019)

Hodně pomalé tempo, pomalé i na mě, který má pomalé filmy rád. Ale třeba zdánlivě nekonečný úvodní časosběrný záběr domu pod horami byl zároveň i zajímavý a na islandskou krajinu strašně rád vzpomínám, takže neremcám. A hodně se mi taky líbila minimalistická scéna s valícím se kamenem. Příjemně mě překvapilo vygradování děje s přesahem málem až do kriminálního dramatu. Nebo jsem s údivem koukal na scénu, ve které roztomilá osmiletá holčička vraždí rybu mašlováním o stůl a radostně se u toho směje, asi jako když naše děti třeba foukají bublifuk; inu jiný kraj, jiný mrav. Ale ze všeho nejvíc mě dostala dědečkova pohádka nemocné vnučce na dobrou noc. Kurňa tohle je námět na horrorový kraťas jako víno! A nepochybuju, že schopný scénárista by tenhle motiv dokázal dobře rozvinout a schopný rejža podle něj natočit hustohorrorový celovečerák. Mimochodem herecký výkon vnučky byl srovnatelný s výkonem jejího dědečka. Zaokrouhluju nahoru. (04.06.2020)

Jeden hluboký zármutek, jedna islandská silnice obklopená mlhou a jeden muž, který nedokáže pokračovat dál, dokud to nedotáhne do konce. O snímku Bílý bílý den se hrozně špatně mluví, ale napojit se na jeho tragikomickou atmosféru jde velmi snadno. (01.07.2019)

Pomalý rozjezd a dlouhé záběry, měnící se počasí a dům, mlha, celkem mi trvalo, než jsem se dokázala vnitřně uklidnit a naladit.. Po první půlhodince mě to vtáhlo a čaplo za vlasy, neb jsem si tu skládanku začala dávat dohromady.. Manžel, otec, děda, polda, vdovec.. Zjištění, zklamání, bolest, nesnesitelná bolest.. Tuším, že ta malá kouzelná vnučka tu hraje druhou stěžejní roli, hned po hlavní postavě, oba výteční.. (29.05.2020)

Snad to nebude příliš velký spoiler, napíšu-li, že komisař(?) Ingimundur (Ingvar Sigurðsson) v tomto hutném a chladném (jak se na severský film sluší!) psychologickém dramatu na vlastní kůži pocítí, že prohrabávat se minulostí a vytahovat na světlo boží kostlivce ze skříní (a znovu se sám sebe dotázat, jaký že život to vlastně žil), může být stejně riskantní (a zkázonosné) jako jízda po nebezpečných islandských silnicích (na nichž hrozí riziko pádu do propasti i úlomky odpadávající z majestátných skal). Hlynur Pálmason svým druhým celovečerním filmem stvrdil vyzrálost islandského filmu. Zvláštní pochvalu si zaslouží - v distribučním roce 2019 jedenáctiletá - Ída Mekkín Hlynsdóttir v roli Ingimundurovy vnučky Salky (Salké?). 80 % (03.02.2024)

3,5* znovu bych to už nedala, ten psychouš mi jednou stačil 😀, ale k jednoznačným kladům patří kamera (např. scéna s valícím se kamenem od silnice, přes terén, skálu až na dno moře naprosto špičková!) a občas zajímavé, propracované scény .... (21.08.2019)

Bílý bílý den je ryzím lidským dramatem, jež rozehrává nespočet témat, se kterými se možná jednou budete potýkat i vy sami. Nejedná o převratné dílo, o kterém by se na konci roku mluvilo a umisťovalo se na příčkách nejlepších filmů roku. I bez ovací a širším záběru publika je Bílý bílý den silným filmovým zážitkem, který vám bude nahlodávat myšlenky i několik dnů po zhlédnutí. 8/10 Kompletní recenze zde. (12.07.2019)

Ne zrovna dvakrát záživně natočená terapie nastiňující vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby. Minimalistický herecký koncert ústředního vdovce je ovšem na jedničku s hvězdičkou. (09.08.2019)

Neprokousala jsem se úvodním šesti minutami, kdy po ujetých dvou kilometrech v mlze na mizerné silnici zahučí auto za svodidla a pak následuje střídání ročních období dvou staveb pod horami statickou kamerou. Mlha, mraky, déšť, sníh, zelené stromy, déšť... To prostě nedám. (21.10.2022)

Hodně pozvolný rozjezd tohoto severského dramatu mě bohužel uspal (téměř doslova) a do hlavní postavy vdovce truchlícího velmi zvláštním způsobem jsem se vůbec nedokázala vcítit. Několik zábavných scén moje hodnocení bohužel nevylepší. (03.07.2019)

Pomalé severské tempo v závěru přešlo do akčního trysku. Excelentní herecké výkony hlavních postav, dědečka a vnučky, nedohnaly slabý námět, přestože vnímavý divák cítil vnitřní utrpení a souboj Invara. Za 3,5 hvězdy ve Světozoru, 4 hvězdy za unětickou dvanáctku :o) (28.07.2019)

Overil som si to a WWD je najlepší islandský film, aký som videl za posledných 9 rokov. Prvá časť trvá asi hodinu a pol a dostanete presne to, čo od ostrovnej kinematografie čakáte. Zábery prírody, pomalý nudný dej, sem-tam nejaká vetička. Lenže potom to nabralo dynamiku akčného filmu a ja som sa nestačil diviť. Všetko sa to na diváka zosype s takou dávkou emócií, že by sa za to nemuseli hanbiť ani v Bolywoode. (28.02.2020)

Když v poměrně mladém věku zemřela (na nemoc) moje teta Miluška, objevil můj strýc Milouš na půdě její milostné dopisy adresované někomu jinému. Komentoval to: "Zemřela tak mladá, snad si alespoň něco málo užila." Naproti tomu Ingimundur mi připadá jako příslušník nějakého černošského či arabského kmene, který nutně musí najít někoho, na kom by vykonal krevní mstu. Jeho závěrečné smíření se světem a skutečností při Cohenově písničce "Memories" nedopadá až tak přesvědčivě. (17.12.2020)

Strašlivá nuda od začátku až do konce - chvílemi jsem málem lezla po zdi. Ale pořád jsem doufala, že ještě něco přijde, ale přišly jen titulky. V anotaci na film mě nalákalo, že manžel po smrti ženy přišel na to, že jeho manželka vedla ještě jiný, tajný život. Představovala jsem si něco vážně zajímavého... nebudu prozrazovat, ale banálnost objeveného mě o to víc naštvala. Vysoké hodnocení od ostatních nechápu. (05.05.2020)

Narozdíl od Zimních bratrů, kteří mě jen otravovali,  jsem se na tento film napojit dokázal. I když to pár desítek minut trvalo... (18.07.2023)

Mám z toho dost podobné dojmy, jako když jsem dva dny zpátky viděl Smrt panen - atmosféra naprosto uhrančivá, filmařská stránka úžasná, ale scénář je nepropracovaný. Tady teda naštěstí ne tolik, takže tomu dost pravděpodobně tu čtvrtou hvězdu dám, ale čekal jsem to prostě víc psychologické a hlavně víc dotažené, že to v některých situacích nebude stát na tom, abych si to musel domyslet, protože tohle vnímám jako laxnost režiséra svůj koncept víc nepromýšlet, ne jako umělecký záměr, nebo jakousi neexistující "podporu imaginace diváka", protože ta má fungovat jinak, než neopodstatněným zatajováním důležitého. Ale rozehrané to je skvěle, dohrané sice taky (byť nedostatečně) a i když jsem s hlavní postavou moc soucítit nedokázal, dokázal jsem ji brát takovou jaká je, měl jsem zájem o to, jak si bude dál v životě počínat a to u psychologického filmu vnímám jako to nejdůležitější. A u té pomalé atmosféry věřím, že dost lidí odradí, ale mě se do ní povedlo dostat a nepustila mě ani na moment, až jsem si říkal, že už jsem hodně dlouho neviděl artový film, který by tak přesně stavěl svoji atmosféru na té míře pomalosti, která mi sedí nejvíc. Když ale pominu skvělou kameru, nejvíc mě zaujalo, jak je tu Island vykreslený jako dost drsný kraj - už jen tím příběhem, co Ingimundur říká svojí vnučce před spaním, který zahrnuje jezení jater z lidské mrtvoly... Na takovou historku opravdu jen tak nenarazíte. Btw, SPOILER překvapilo mě, že to končí "happy endem" a určitým uvědoměním (i když opět, nedostatečně vykresleným) v nejpozitivnější moment oné chvíle, protože pak asi půjde Ingimundur do lochu... KONEC SPOILERU Slabé 4* (29.01.2023)