Koně se také střílejí

Absurdnímu sujetu, podle něhož se v odlidštěném amfiteátru odehrává hon na lidskost, by spíše než naturalistické snímání, nadto směšně distancující historickou stylizací do konkrétní epochy (jako by nebylo možné, že by se něco podobného dnes a denně odehrávalo a my v tom falešném tanci hýbali svými vysílenými těly), odpovídala bezčasá, divadelní – mezi skutečnost a sen rozprostřená – scéna, která by svým chladem méně dojímala, a více pohlcovala – vše, co se nám zdá tak hmotné a neodmyslitelné – zvláště nás, kteří také tančíme. (02.11.2019)

Píše se rok 1931 a hospodářská krize vrcholí. Každý se snaží v nejisté době urvat kus žvance a posunout se výš na výsluní nebo zapomenout na těžkosti doby v nějaké šou. Jednu z možností takového úniku nabízí taneční maraton, který ovšem s tancem jako pohybovou aktivitou sloužící k relaxaci a zábavě nemá nic společného. Jde o vysilující zápas o to, která dvojice se vydrží pohybovat v aréně co možná nejdéle. Vidina zisku vede soutěžící k naprostému vysílení a manipulující moderátor je v jejich sebezničení pouze povzbuzuje. Nabízí tu účast známého režiséra, který si údajně přijel vybrat nové hvězdy do svého filmu. Tu zase nabídne fingovaný sňatek účinkujícím, aby zvýšil sledovanost své pokleslé podívané. V pravidelných intervalech jsou "taneční kreace" přerušované závodem v běhu dvojic a tyto záběry vysílených nešťastníků patří k nejsilnějším momentům filmu. Poslední tři dvojice totiž vypadávají a tak se každý snaží vybičovat poslední zbytek sil. Snímek je vlastně podobenstvím na nemilosrdnou soutěž v americkém šoubyznysu a vlastně i v celé společnosti. Neobyčejně depresivní záležitost. Jeden z nejbezvýchodnějších filmů, co jsem měl možnost spatřit. Celkový dojem: 95 %. (15.10.2010)

"Koně se přece střílejí, tak proč by se nemohli střílet lidi". Silný film natočený podle útlé knížečky Horace McCoye o dívce, která si s postupujícím časem na tanečním maratonu uvědomuje únavu životem a požádá svého partnera o poslední službu prokazovanou raněnému koni, jsem viděla velmi dávno, ale jeho hutnou depresivní atmosféru a bolest, která na mě i vlivem přesvědčivého výkonu Jane Fondové padla, nezapomenu. (20.12.2005)

Četla jsem knížku a adaptace je skvělá - nikde nic nechybí ani nepřebývá a před lety šlo o jeden z mých největších filmových zážitků. Nevím proč, ale to kouzlo se někam vytratilo a i když se mi to líbilo, trochu se mi začalo zdát, že člověk s takovým cynickým smyslem pro humor jako projevila Gloria v opravdu skvělém podání Jane Fonda, by možná i v tomhle marasmu mohl nějaký smysl života najít . Ale jinak, ztracená sebeúcta je moc zlá věc, horší než zlomená noha koně. (09.06.2010)

Fyzickou únavu z protagonistů filmu na diváka lze přenést asi jen stěží, ale tu psychickou stránku vyčerpání jsem poměrně brzy začal pociťovat i já. Tak depresivně nechutné podobenství konzumní společnosti aby jeden pohledal... Tam, kde to ještě prvních 10 minut vypadá na nevinnou taneční soutěž, tam se brzy rozpoutává emoční peklo plné deprese a zhnusení. Sydney Pollack vytasil geniální nápad ohledně pojetí snímku, který se z valné části odehrává během akce na tanečním parketu, často za doprovodu živého orchestru a rozesmátého konferenciéra, ale pocitově spíše než zábavu připomíná hrůzostrašný, bezvýchodiskový horor. Opravdu je ale tolik bezvýchodiskový i samotný život, který má podobenství odrážet? No přiznám se, že jsem alespoň v koutku duše doufal v nějaký drobný záblesk optimismu, třeba v podobě dobrovolného vystoupení ze soutěže ze strany jedné z dvojic, která by dokázala oproti ostatním najít uspokojení i bez peněz a nevidět pouze dvě východiska soutěžit až do vyčerpání nebo spáchat tu sebevraždu předčasně. Závěr mě rozdrtil a ani po vyslovení poslední symbolické věty jsem si neoddechl. Už ten film asi nebudu chtít znovu vidět, nakolik jsem si i k postavám nacházel jen stěží nějaký hlubší vztah. Celé dílo je na můj vkus příliš jednostranně pesimistické. To ale rozhodně nic nemění na vysokých kvalitách tohoto filmu, který zdobí nezapomenutelné herecké výkony v popředí s Jane Fondovou a v němž lze z dnešního pohledu vnímat i nadčasovou paralelu praktik různých obskurních reality-show. 85% (20.11.2020)