Věk nevinnosti

Navrhuji Oscara za jídlo ve filmech. Protože to krásné kuřátko, ty zákusečky a ty všechny nádherné pokrmy, co tam servírovali, by měly dostat ocenění. Tedy, spíše ti, kdo je připravovali. Samozřejmě, nedívala jsem se jen na jídlo, dívala jsem se i na tu krásnou přírodu, na opravdu výborně zvládnuté záběry kamerou, úžasné kostýmy a interiéry. Občasné proslovy vypravěčky nebyly na škodu, Věc nevinnosti je ale jen oddychový film na páteční večer, jak já svou složku filmů nazývám. Od Scorseseho bych nečekala romantické drama, ovšem asi měl jen po krk svých akčních a rychlých filmů. Proč by ne, klidně další takové, pane mistře. Večerů v pátek je ještě hodně... (29.03.2013)

Román oceněný Pulitzerovou cenou posloužil jako předloha nádhernému kostýmnímu melodramatu z dob, kdy morálka byla nad vším. Sladké časy rozkvétajícího New Yorku jsou ozdobeny hereckými pocitovými koncerty. Day-Lewis a Pfeiffer se milují víc, než jejich století je schopné unést. A ubohá ženuška Ryder tomu všemu musí čelit, aniž by dala cokoli najevo. Pomalé tempo odpovídá zobrazované době, je dostatek času na každou návštěvu salónu či opery a vy můžete jen jediné, nechat se dojímat. (25.05.2018)

„Dala jsi mi poprvé nahlédnout do pravého života a potom jsi mi řekla, abych žil dál v tom falešném.“ Život v lepší společnosti má jasně nalajnovaná pravidla a neměnné rituály. Jenže právě ta striktní rovnováha je kolikrát na škodu. Zásady, rádoby dokonalost, přetvářka. Tradice ctí i naivní a slepě oddaná Winona Ryder a její snoubenec právník Daniel Day-Lewis. V duchu sešněrované morálky směřují ke schvalovanému sňatku. Jenže přípravy „rozšlápne“ přítomnost emancipované hraběnky Michelle Pfeiffer, která je na rozdíl od dětsky čisté snoubenky velmi ženská. Výsledek není jen o milostném trojúhelníku (místy zvláštním, to si přiznejme), stěžejní je tu i sama doba a její detailní popis. Martin Scorsese (evidentně přístupný každému žánru) vstoupil na půdu obrazově pestrého kostýmního filmu. Mnohé si dělá po svém, přesto bych uvítal méně „mučivých“ momentů (délkou i uchopením) a prostě do toho víc šlápnout. Za mě je to příliš precizní a příliš „hlídané“, přál bych si větší tah na branku, víc vzrušení a rafinovanosti. Herecky samozřejmě velmi dobré. Čtyři hvězdy dát ale prostě nechci. (30.03.2022)

Asi zbytečně protahované "kostýmní drama" zobrazující přelom 19. a 20. století. Technická filmařská stránka je určitě bez problému, herecké výkony také nejsou špatné, ale gangsterské filmy režiséra jsou jiná káva! A také nemám rád dialogy typu: " Aniž bych se s ním byla setkala, byla bych raději uvítala, kdyby byl býval....Brrrr. Celkově průměrné tři hvězdy. (09.01.2008)

„Chci, a nemohu.“ Přes dvě hodiny filmařské elegance, ke které se podaří dozrát jenom nemnoha režisérům. Neměl jsem dojem, že by zápletka byla konvenční a pouze zpracování mimořádné. Z průměru se vymyká obojí a obojí logicky doplňuje Scorseseho filmografii. Vlastně to je další z jeho filmů o násilí a organizovaném zločinu. Jenomže o násilí skrytém, neprojeveném a zločinech stejně takových. Pravidla chování určují klany, třebaže ne mafiánské, nýbrž rodinné. Kdo nechce ztratit renomé, a na ničem jiném jako kdyby ani nezáleželo, nesmí skutečnost nejen vyřknout, nesmí ji ani myslet. Postavy si ubližují slovy, či spíše tím, že se jim vyhýbají. Jejich pravé záměry a potlačené touhy nám stejně jako v knize odhaluje upřímná vypravěčka, fyzicky nepřítomná a přesto všudypřítomná průvodkyně dnes tak vzdáleným světem newyorské smetánky konce 18. století. Říká, co si postavy říct neodváží. Společně s prostředím promlouvá za mlčící hrdiny (domníval jsem se, že do detailu promyšlená práce s barvou, rekvizitami a rozmístěním figur odešla s klasickým Hollywoodem – naštěstí ne). V diegetickém světě přejímá roli ženy, která nehodlá zatajovat poznaný stav věcí, hraběnka Olenská. Nechce být další obětí společenských konvencí, další poslušnou milující manželkou. Nemá ovšem imunitu, která by ji před dopadem její bezprostřednosti uchránila. Moc spasit ji náleží Newlandovi, rozežíranému zevnitř nutností volby mezi ženou říkající pravdu a ženou říkající pouze to, co se sluší. Díky vypravěčce, (post)moderním vypravěčským postupům (dopisy čtené do kamery, režisérovo sebereflexivní cameo coby fotografa, toho, kdo životy postav zaznamenává) a pečlivému vedení naší pozornosti (hudbou, zviditelněním slov, střídmým použitím detailů a „archaické“ clony) se o postavách přehledně a srozumitelně dovídáme více, než jim samotným umožňovala doba a prostředí, v němž žily. Věk nevinnosti nás za pozornost mu věnovanou odměňuje více než milostná dramata soustředící se zejména na povrch, pod nějž nenahlíží. Aniž by tím ztratil na emocionální síle příběh o násilí, které dennodenně pácháme dodnes. Jenom si už tolik nebereme servítky. Z filmů Martina Scorseseho jde pro mne momentálně o číslo jedna. 90% Zajímavé komentáře: Faidra, ripo, Ajantis, MontyBrogan (29.08.2012)