Věk nevinnosti

V rozsáhlé a bohaté filmografii Martina Scorseseho se na The Age of Innocence trochu zapomíná, přitom jde o jeden z jeho nejlepších filmů. Platí ale, že divák mu musí jít trochu naproti, protože oproti svým ostatním počinům tvůrce nikam nespěchá a točí de facto hodně pomalé konverzační drama. A ačkoli kostýmy jsou nádherné a oscarové, primárně o ně nejde a rozhodně nejsou tím nejvýraznějším, co diváka ohromí. Tím je naopak fenomenální vizuální stránka, protože každá hromadná scéna při hostině, na plese nebo v místnosti je natočena naprosto skvěle a dlouhé nepřerušované kamerové jízdy jsou fascinující  a ve své "skromnosti" o tehdejší době odvypráví víc než mnoho dialogů. Ostatně důraz na každý detail je pro snímek zcela příznačný, tím pádem je dobová atmosféra skoro až autentická. Příběh je na první pohled banální a hraničí s červenou knihovnou, jenže v pozadí skrývá hodně silné emoce a zdaleka se vyhýbá kýči. Tomu pomáhá i na žánr netypické obsazení, v němž kraluje Daniel Day-Lewis se svým obvyklým minimalismem, jímž ale dokáže vyjádřit úplně všechno a tragédie jeho postavy je až hmatatelná. Michelle Pfeiffer možná není prvoplánová krasavice, o to víc ale vyniká tajemnost a jakási erotická přitažlivost její rebélie, trošku zaráží oscarová nominace pro Winonu Ryder, která má nejméně prostoru a její výkon rozhodně není nikterak výjimečný, ačkoli i ona dokáže pracovat s vnitřními emocemi a naivita její postavy není až taková, jak se může zdát. Je pravda, že stopáž je malinko přetažená a občas se některé scény zbytečně protahují a opakují, to je ale asi jediná výtka, kterou lze k výsledku mít. The Age of Innocence rozhodně není jednoduchý film a pro někoho může být vzhledem k pomalosti a množství dialogů jen těžce stravitelný, pokud mu ale divák přijde na chuť, dostane jedno z vůbec nejlepších romantických dramat minimálně posledních třiceti let. 85 % (21.01.2024)

Ten scenár mal dostať oscara (Jay Cocks, Martin Scorsese)! Aj réžia mala byť oscarová! Scorsese je poloboh vo svojom obore, aj keď s tým "polo" si nie som istý. A toto jeho majstrovské dielo je nedocenené ako málo čo. Bolo natočené pre jeho otca Luciana Charlesa Scorseseho a bolo to vidieť, cítiť aj počuť. Režisér si dal mimoriadne záležať. Tento film by mal byť bibliou pre každého kto sa pokúša natočiť niečo na podobnú tému, z podobného prostredia a obdobia. Príbeh je zasadený do New Yorku 19. storočia kedy chcú byť Američania veľmi moderní, ale najviac sa asi podobajú tým Angličanom, o ktorých Oscar Wilde písal, že vynašli pokrytectvo. Žijú v labyrinte klebiet, konvencií, kostýmov a iných vecí na k, ktoré by som nerád spomínal. Dobré meno je pre nich dôležitejšie ako úprimnosť a ukazovanie prstom je rovnako prirodzené gesto ako podanie ruky. V tomto svete sa ocitá milostný trojuholník, v ktorom sa snúbi naivita s útrapami poznamenanou skúsenosťou, očakávanie s pokušením, dva protiklady ženskej krásy a iné rozpory, ktoré privádzajú na rázcestie hlavného hrdinu. SPOILER: A ten (paradoxne ako jeden z mála ľudí nepoznamenaný a nezaslepený zvyklosťami svojej kasty) začína veriť intrigám, ktoré ešte ani nevznikli. Tentokrát by však neboli až tak neopodstatnené... (22.06.2012)

Sexuální etika je prazákladem etiky všech společností. Divoši se kvůli ženám vraždí, válčí (dobytí Tróje!), hromadí ženy jako kořist a zdroj prestiže. Chce-li společnost získat stabilitu, musí být v těchto věcech přísná. Třeba jako newyorská high society v tomto příběhu. Naznačená aféra se nerozvine, a její aktéři mohou do smrti nostalgicky snít o tom "co by bývalo bylo, kdyby...". Dneska už to dobře víme: nevěry, rozvody, neúplné rodiny, podrazy, tahačky o děti a o majetky, neurózy a sebevraždy - manželů i jejich dětí. Je někdo kdo vážně věří, že tohle je lepší? --- Scorsese natočil senzitivní drama pro senzitivní diváky. Dobrý film. (02.06.2014)

The Age of Innocence se odehrává v 70. letech 19. století a je jedno, zdali je to v roce 1872 nebo 1878, koneckonců vně svět neustálých bálů, recepcí a soukromých audiencí se dostaneme zřídkakdy. Důležité je zde ono prostředí americké smetánky sestavené z přísné a komplikované sady etických a morálních pravidel zaštítěných fetišistickou obsesí po rituálech, odznacích a drobných individuálních výstřelcích v rámci obecné uniformní svázanosti. Scorsese pak stejně jako ve svých mafiánských opusech není schopen zapřít obdiv vůči tomuto světu, jakkoli samozřejmě vidí jeho pokrytectví, absurditu a inferentní zlo v něm obsažené (koneckonců film popsal jako to nejnásilnější, co kdy natočil, jakkoli zde není ani jeden náznak fyzické konfrontace). [SPOILER] Vyvrcholením této duality je to, jak svázaný morální řád dané společenské vrstvy protagonistovi znemožní získat to, po čem nejvíce touží (Ellen), ale zároveň ho donutí k tomu, aby splnil svoji pozici, tedy našel štěstí v tom být dobrým manželem a hrdým otcem. V obou případech by si vybral stejně špatně jako dobře a litoval by, že nenásledoval ten onen druhý cíl. Pravidla vyšší společnosti mu tuto možnost výběru prakticky znemožnila a on si ji tak nemusí vyčítat. Jen si tak fatalisticky melancholičtit. Koneckonců možnosti výběru toho, co chce následovat, se vyhl již dříve ve scéně, kdy nechal za sebe rozhodnout náhodu, tedy to, že se k Ellen na břehu moře vydá pouze pokud se k němu otočí dříve než propluje loď kolem majáku. PS: pochopitelná spojitost mezi intrikařením rodinných klanů v 19. stoletím a různými upířími ságami pak ve filmu nabízí vtipné povědomé momenty. Za mě zejména ten, kdy po debaklu s pořádáním uvítacího bálu pro Ellen se vydá její hostitelský rod orodovat k dvojici, svojí funkcí nápadně připomínající Inkvizici v upírské sérii Noční hlídka. (09.10.2023)

Když se Martin odchýlí od své parkety - gangsterek a portrétů vyjímečných osobností (Travis, Jake, Rupert a Ježíš), nemá to takový osobní náboj, je to sice precizní, ale chladný, ovšem zde tato chladnost byla na místě, neboť zde se popisoval především chladný život aristokracie a vnější lesk věcí, emoce tu musely být potlačovány, kdo nějaké měl, musel je prostě skrývat a potlačovat. (12.03.2009)