Dogville

Zcela jiný a přesto tolik stejný Trier. Lars von Trier tentokrát zcela opustil formu odpovídající manifestu Dogma. (Celý manifest stejně myslel spíš jako vtip, máme-li věřit jeho vlatním slovům v dokumentu "Vrtěti Dogmatem" ) Opět však stačí Trierovi velmi málo prostředků, aby vás vtáhl do děje a posléze zmáčknul jako citrón. Ikdyž tenhle film nespadá do trilogie filmů o "Zlatém srdci", jeho hrdinka má k Bess a Selmě velmi blízko (alespon zpočátku). - Příběh, který začal jako nějaký scénář pro Franka Capru o hodných lidech malého města, se uprostřed zvrhl v příběh o nekonečném utrpení hlavní hrdinky a nakonec skončil jako krvává nepovedená gangsterka. Ukazuje nám, že chudoba a dobrota nechodí vždy ruku v ruce. - Tenhle film mi na dva dny dokonale zkazil náladu a hned tak na něj nezapomenu. To však platí prakticky o každém Trierově filmu. Rozhodně stojí za to, abyste ho viděli. (26.01.2004)

Dogville je výborný filmo-divadelní zážitek, protože perfektně potírá některé jinak neodstranitelné nedostatky divadla a to 1) Že herci nemohou hrát mimikou, ale jen hlasem a rozmáchlými gesty 2) Že divák si sám vybírá perspektivu, má až přílišný nadhled a nelze u něj vytvořit atmosféru ztísnění, či strachu. Dogville je právě na atmosféře úzkosti, bezmoci a tyranie vystavěno, graduje pečlivě a neochvějně, slouží jako sonda do temného kouta lidské duše (postavám lze uvěřit). I pouhé rozbíjení porcelánových sošek je zde útrpnější než litry cákající krve jinde. Líbila se mi také práce se zvuky (člověk obrazně otevře dveře, ale zvuk je reálný), technicky považuji Dogville za mimořádně vyvedený experiment s excelentními hereckými výkony, ovšem dokonalé to taky není... 8/10 (25.05.2009)

Tak nějak ani pořádně nevím, co napsat. Přitom ale cítím nutkavou potřebu vyjádřit se k právě zhlédnutému filmu i nějak víc než jen hodnocením... Už jenom proto, že celé skoro 3 hodiny jsem se nenudil a s otevřenou pusou jen zíral a žasl, to se mi u podobně dlouhých projektů snad ještě nestalo. Těžko se to dá vyjádřit, ta perfektní a originální forma kulis je tu omýlaná ve většině komentářů a je naprostá pravda, že svůj účel plní víc než dokonale - divák má možnost, co možnost, dokonce povinnost sledovat příběh a postavy a není rozptylován žádnými formálními kudrlinkami. A koneckonců, jak znám Larse von Triera, bude v tom i nějaká ta symbolika. Třeba protiklad těm těžko proniknutelným a na první pohled neviditelným povahám jednotlivých postav či něco podobného. Ale ne, vůbec jsem tu o tom nechtěl psát a hle, půlka komentu zaplněna jenom tím. To hlavní jsou ale samotné charaktery a jejich chování v kontextu příběhu. Jak to na každého zapůsobí a co si z toho odnese, to je na každém osobně. Zde režisér nabízí hodně prostoru pro subjektivní interpretaci a nedivil bych se, kdybych se zeptal deseti různých lidí, kdo je podle nich největší svině, a dočkal se deseti různých odpovědí. Shrnuto a podtrženo, už se rozkecávám nějak moc a nikam to nevede, von Trier nám dal další morální facku se slovy "A poraď si s tim sám!". A já mu to žeru. 95%. (04.01.2008)

Velký Dán se v rozsáhlé filmové koprodukci zaměřil na ne příliš vlídný pohled na lidskou přirozenost. Zdánlivá idyla zapadlého amerického městečka, které je opravdu ryze venkovanské, nešetří nikoho. Tajemná kráska, která se během natáčení pohybuje vlastně v přípravně výpravy, v sídlišti a v jeho domech i zákoutích, obnažuje tímto způsobem nejen sebe samu, ale i své okolí. Zdánlivě pevně sevřená komunita, náležitě vyděšená z opakovaného objevování policistů a gangstrů v nikdy předtím nevídané koncentraci, mění postupně svůj počáteční přístup k mladé ženě z jisté vlídné shovívavosti do faktického otrokářského vztahu. Pohlavní zneužívání, opakované znásilňování jinak zbožnými muži je jeho další formou. Strmý obrat o 180 stupňů, kterým se pronásledovaná mladá žena mění v "kmotra naruby" v závěru díla, zcela obrací noty, jež si tito mravní zkáze propadlí "malí" slušní lidé připravili. Závěrečná jatka, kterými mladá žena mírou vlastní krutosti předčí nejen dosavadní věznitele, ale i svého brutálního otce, Trierův pesimistický náhled na temné stránky lidské povahy vystupňovává do závěrečného akordu. Akordu zmaru, pesimismu, do formy, která svůj obludný obsah obléká do přátelsky invenční postmoderní formy. Divadlo - smiřme se s tím - se nemusí omezit jen na jeviště. Je ho plný svět, někdy i plný film. (13.07.2010)

Lars von Trier rád překvapuje svými inovativními filmařskými postupy a překvapil i tentokrát. Spíše ale v záporném slova smyslu. To, co vás asi ihned praští do očí, je volba prostředí, do něhož je celý děj koncipován. Jeden malý prostor, do kterého jsou stylizovány postavy městečka Dogville, sice zaujme originalitou, kolísající děj ovšem díky uzavřenosti prostředí dostane ještě jasnější kontury. Toto divadelní aranžmá Trier prostě nedokázal ukočírovat, což mu asi nejvíce uškodilo. Samotný příběh se opět pokouší o navození destrukčně emocionální nálady, výsledek ale zůstal tak na půl cesty. Pocit vykonstruovanosti tu budí velmi silný dojem, který se zviditelní hlavně v přehnaném „očisťujícím“ závěru. Pravdou zůstává, že film je nabyt spoustou zajímavých úvah, myšlenek o lidskosti, lidech, vztazích..., na Triera je to ale nestoudně málo. (03.01.2004)