Okara

Zápletka ohraná, ale damn, ty akční zuřby je teda síla. Při finální přestřelce jsem se přistihl, jak ryju nehty do gauče, což jsem u Ritchieho vážně nečekal. Sicario wannabe soundtrack halí všechny čtyři fáze do dost temnýho hábitu a je to další důkaz toho, jak hudba dělá polovinu filmovýho dojmu a u akčňáku snad dvojnásob. Poslouchat u toho Ritchieho rockový vypalovačky, bude to diametrálně jinej film. Nejlepší soundtrack z filmu: Wrath of Man. 80 %

Villeneuve je u mě pán světla. Duna je po Sicariovi a Arrival třetí vizuální orgasmus jeho práce s kontrastem, pozicí a intenzitou světla. Je mi úplně jedno pod čím je podepsán, ale i kdyby natočil hodinovou chůzi člověka po poli, tak jsem první u poklady v kině. Když jako bonus rozduní sál originální Zimmer a člověka do sedačky zarazí příběh, kde jsou na steroidech lodě, červi i poušť, je to slast. Nekonečná poušť, mámivá hudba a dlouhá stopáž z Duny dělá silnou hypnózu, která nemusí každýmu sednout a nějakej director-cut by jí slušel, protože řada pasáží je fakt na zívnutí. Ale to řikám jako nepolíbený laik, který se bude těšit na dvojku. Nejlepší soundtrack z filmu: Ripples in the Sand. 80 %

Nečekal bych, že dám někdy Nolanovi trojhvězdí. Ale mám s Tenetem jeden problém. Nolanova komplexní narativní bludiště zbožňuju a rád se v nich ztrácim. Až Tenet mi ale ukázal, jak důležitý je v nich mít nějakou emocionální nit, který se celou dobu držíte. A i když po tom bludišti pobíháte sem tam a netušíte, kde jste nebo co se děje, máte s sebou stále to odmotávající se klubko postav, ze kterýho postupně odkrýváte jejich emoce, pohnutky, myšlenky. U Inceptionu to je Cobb & Mal, u Interstellaru Murph & Cooper, hergot i u Dunkerku jsem držel Tomovi pěsti kam přistane. U Tenetu do půlky moc netušíte, která bije, průser ale je, jakmile do sebe začne děj zapadat, už vám to může bejt celkem jedno. Postavy bez mimiky a intonace rychle oříkávaj dialogy, který namísto vývoje jejich psychologie působí jen jako nutný posun příběhu, a žádná z nich vás nezajímá. A tak u menších twistů a uvědomění v závěru, kde tradičně přichází wow, spadlá čelist a vydejchávání po zbytek večera, tak mi to bylo úplně jedno. Jestli postavy chcípnou, zvládnou to, proč to dělaly, nezájem. Což je pro diváka snad to nejhorší. Film je letos skoro povinnost vidět, už jen protože takovouhle akci jen tak neuvidíte a vizuálně i hudebně je to masakr. Hodnotit to objektivně jako filmařinu tak to je jasný pětihvězdí, to Nolan nemusí nikomu dokazovat. Pro nějakou diváckou empatii a užít si film víc než s otazníky jsou nutný další projekce, i když vážně netušim, jestli se znova na tu plejádu postav bez charakteru dostanu. A třeba se pak přidám ke slastnýmu proudu, ale trochu mi to tady smrdí režisérskou aurou jako u Tenkrát v Hollywoodu - protože to natočil On, je to pecka no matter what. Bejt to něčí debut, zajímalo by mě hodnocení. 60 %