Šílenci z Manhattanu

Kancelářské drama, tak bych to nazval. Většinu času se tam nepracuje a borci spolu jenom vykecávaj nebo kalijou přímo na pracovišti nějakou tu flašku. Permanentně se tam kouří, všude, u všeho a to tak, že hodně. A všechno je to hrozně retro. Černoši jsou spodina, ženský jsou jen služky na šuk, chlapi jsou páni lidstva. Sekretářky se starají hlavně o svou atraktivitu a potěší je každá blbost. Ženy v domácnosti jsou drbny nebo znuděný. Každej chlap má minimálně jednu milenku a tunu sexistickejch narážek. Většina normálních věcí je tam tabu. V podstatě se tam celou dobu skoro nic neděje, ale je zajímavý sledovat ten životní styl, názory a prostředí 60. let. Po první sérii, kdy jsem stěží překousl první dva díly, mě to celkem chytlo a musel jsem ju dokoukat do konce... A Christina Hendricks, to je sen, co?. Stejně jako první, i druhá mě první 3-4 díly moc nebrala. Pak to začlo být o chlup lepší, ale byl to spíš chloupek než chlop. Skvělá je opět retro doba, retro návyky a retro kecy. Nejvic mě dostalo, jak po pikniku v přírodě vyhodili plechovku od piva a z deky jenom setřásli bordel na trávu a odjeli. Chlastu a kuřiva opět přehršel. Furt mám dojem průměru, takže to tak zatim nechávám... PS: libilo se mi, jak jim na konci řekl: "Neprodávám reklamu, ale produkt." To si dnešní reklamní agentury asi ani neuvědomují... Jinak na konci druhé série mě úplně dostal výlet do LA, kde se Don Draper přichomejtl ke smetánce, se kterou si tam užíval a já mu záviděl. Působilo to úplně naopak, než celkově depresivní nádech všeho možnýho, co se tam děje. Taky mám teď chuť vyjádřit se k hereckému výkonu Jona Hamma - je totiž parádní a i když není žádnej Rychlej šíp, charismaticky mě dostal - i když za to může i skvěle napsaná postava. A já jdu na sérii třetí. Ta je na jednu stranu tak trochu nuda, ale pak vždy přijde něco, co to udělá zajímavým. A nemůžu to svalovat na tu britskou společnost, která je koupila. Spíš mě nebavila Donova žena Betts, která začíná být jakási až moc divná, chvílema dost otravná a někdy dost iracionální... i když... v její kůži... Jinak docela mě nasralo, že se tam Christina Hendricks vyskytovala tak málo a chvíli to vypadalo, že seriál opustí. Fakt jsem se už začínal bát. Ale co mě nejvíc pobavilo, tak po kancelářské příhodě s traktůrkem John Deere a nohou ten jeden zazobanec s úplně vážnou tváří říká: "Doktor říkal, že už nikdy nebude moci hrát golf." Tragédie největší, chch! Tahle série ve mě zanechala pocit: něco končí a něco nového začíná. 4. série aneb Když se něco sere, tak se sere všechno. Teda myslím v ději. Po seriálové stránce tomu nemám co vytknout - pořád si to drží stejnou kvalitu a s třema hvězdičkama jsem spokojenej, i když uvažuju o čtvrté. Jinak Donova ex Betts je ukázkovej příklad toho, jak se z normální ženské stane kráva, chch. 5. a 6. série už moc nepřekvapuje, takže úroveň někdy lepší, někdy horší, prostě takovej průměr, kterej ale baví. Donova nová žena (která má trošičku větší zuby - i přesto ale pěkná) mě pobavila, když zpívala ve francouzštině: "Zuby zuby zů", chch. Docela jsem si oblíbil Jareda Harrise, kterej se do role britského finančníka prostě hodil. No, ale oni se do svejch rolí hodí všichni a v podstatě žádnej herec mě tam nesere. Někdy mě trochu sere scénárista, kterej někdy šlápne vedle, ale ok. Jinak kvůli tomu, jak se do toho pletou ty různé historické události, mám pocit, jak kdyby se to trochu zvrhlo ve Vyprávěj, chch. Těším se na závěrečnou sérii. Jinak chápu, že překladatelé se chtěli držet slovní hříčky v originálním názvu Mad/Ad/Madison, ale Šílenci z Manhattanu není zrovna úplně super výstižnej název - spíš bych tam upřednostnil to, že jsou z reklamky a ne že jsou šílení. Sedmá série poněkud ztratila koule. Z Dona chtějí mít poslušnýho a on se na to nakonec snaží přistoupit, ale polepšenej Don není správná volba. Líbilo se mi několik posledních depresivních dílů, až jsem skoro uvažoval, že zvednu na 4 hvězdy, ale nebudu to přehánět. Rozhodně musím pochválit, že celý seriál podle mě dovedně vykreslil dobu. Fakt to je dobře napsané, postavy slušně vymyšlené s ucházející hloubkou a Jon Hamm se stal mým oblíbencem. (02.08.2010) (méně) (více)

Mohu zamilovaně stvrdit, že dílo má smysl jako celek, je to sedm let pečlivě a chytře broušený mnohokarátový diamant: krásný, smyslný a smyslupný ve všech řezech i spojnicích, na něž dopadne a jimiž projde světlo zraku a mysli diváka. Jediná ploška nezůstala neopracovaná, pominutá či nedotažená do finální podoby jak sama o sobě, tak i vzhledem ke všem ostatním. Ambice mohly být těžko větší a naplněny byly beze zbytku. S výjimkou komplexu Dextera, který v celku osmi sérií také obsáhl přesně vymezený a krok za krokem budovaný a završovaný dramatický i estetický tvar, už mě nenapadá žádný další projekt, jemuž by se to stoprocentně podařilo. (Patří se tu povzdechnout za Twin Peaks, kde to Lynchovi v půlce zkazili.) *** Fascinuje mě to ve všech ohledech, včetně těch úplně nejdlouhodobějších zúročení a plynulých proměn a prohlubování rozumění postavám v čase a rozumění času samotnému skrze rozmanité kvality jasně vymezeného údobí. Právě ČAS je zde předveden a prožíván: onen magický, nezadržitelný sekvencovaný proud, vlna i sled částic-etap, ve všech ohledech stejně bravurně jako nemilosrdně zachycený fenomén - čas jako klíč k dílu, a možná i něco víc, dílo jako klíč k času - nakonec je to totiž právě prožitek času samotný, jeho zakoušení, čeho se tu na dlouhé ploše těm, kterří u seriálu vytrvají, dostane - prožitek, jaký připravuje třeba Proustovo Hledání ztraceného času, pokud je přečtete úplně celé, nebo v úplně jiné podobě třeba Vévodkyně a kuchařka. Ale o mnoho víc tak dokonalých děl, které do hloubky zreflektovaly čas (respektive ne jen tak ledajaký čas, ale konkrétně vymezenou společenskou etapu včetně jejích charakteristických rysů a vnitřních přerodů) tak, že to v inscenovaném díle zakoušíte myslí i srdcem, doslova hapticky, nenajdete. Tady to tak je. *** V seriálu se povedlo zachytit ono sedimentační vrstvení a zároveň proměňování významu a smyslu všeho v plynoucím čase, a zároveň je dílo dost zahuštěné, dost detailně subatomárně vystavěné, že divákovi umožňuje funkčně používat dynamiku soustředěného pohledu stejně dobře jako v realitě - dokud na nějaké místo v čase seriálu upíráte zrak a zájem, nepřestane k vám proudit tok dat, jen se příslušně zpomalí, zatímco vy se budete dozvídat pořád víc, víc do hloubky, o zvoleném okamžiku. Ten zdroj nevyschne tak dlouho, aby to dostatečně věrně simulovalo realitu času. A když následně popojedete, akcelerace vám při těch během zpomalení nově nabytých vědomostech pokaždé vyrazí dech. A stejná dynamika platí nejen pro diváky, ale i pro postavy. Postavy, které se o sebe v některou chvíli zajímají, se nutně dozvídají víc, i z minulosti, o sobě navzájem i o sobě samých, zatímco postavy, které se vzdalují, se zplošťují, a naopak: a není to umělé, v seriálu jako by nebyly trhliny, ta dynamika pořád funguje, jako by ani nebyla konstruovaná, simulovaná, jako by skutečně měla všechny rozměry a bylo jedno, kam se oko kamery, vypravěče nebo postavy právě upře, ta hmota tam je připravená, zaostřená část se pružně přiblíží, přeskládají se koordináty a perspektivy a vyplynou příslušné informace včetně nových důsledků v životě všech. Nelineární dynamika komplexní, turbulentně proudící reality, zobrazovaná na intimních životech intelingentních, odvážných, schopných a mocných lidí ve velké době doslova napěchované kulturotvornými ikonami Západu. Kdykoli si jako bohové či šamani zastavíte či přibrzdíte tok děje, abyste se na něco podívali hlouběji (našli si na internetu jistou reklamu, společnost, značku a její tehdejší vliv, dobovou politiku a problémy, na pohoršlivý film, který šel do kin a na dopad, jaký tehdy měl, na atentát na Kennedyho, na střih šatů, poznámku o Lindbergově dítěti, změnu morálky v pohledu na manželství, postavení ženy, barevných, nebo třeba na radikální změny ve firemním účetnictví), můžete čerpat do sytosti, seriál vás nezradí, funguje v dlouhodobém uchopení a předvedení každého rysu a jeho nedopočitatelných, ale nutných důsledků málem stejně jemně propracovaně jako realita sama - zpomalíte a můžete čerpat do hloubky, informačně těžit a následně i poučeněji uvažovat o postavách a jejich příštích osudech ve všech potřebných ohledech, jako by stavba jejich životů v seriálu ani neměla tvrdé dno, jako by to byla dokumentovaná tehdejší skutečnost. A přece víte přesně a s hlubokým uspokojením, že se jedná o uzavřený a ke svému završení logicky neúprosně dospělý tvar, cosi, co je právě možné podrobit přezkoumávání a promýšlení, cosi, co je v jednom určitém smyslu hotové. *** **** Já jsem mimochodem právě v čase sledování Mad Men téměř neuvěřitelnou shodou okolností překládala jednu ďábelsky chytrou povídku na stejné téma (vliv reklamních agentur na společnost) přesně z té doby a prostředí (agentury na Madison Avenue v roce šedesát jedna): Prameny Nilu od Avrama Davidsona, poťouchle sžíravého žongléra se sociokulturními referencemi, který o tom psal v době, kdy to zároveň žil. Takže jsem se do té problematiky nořila z více stran, a neustále se mi potvrzovalo a dourčovalo i skrze onu povídku, že reálie, narážky a veškeré detaily jsou v seriálu dechberoucně chytře a přirozeně distribuované a správně vyhmátnuté. Ať už jde o značku whisky, zadavatele reklamních zakázek, slavné slogany, politické aféry, ohlasy hospodářské krize, způsoby bydlení, rodinného i pracovního života, spektra mužského i ženského přátelství i soupeření, recepty na koláče, stolování, účesy, výchovu dětí, sžívání černých a bílých v různých společenských vrstvách, pohled na škodlivost alkoholu a cigaret, moderní výtvarné umění či staromilské estetické libůstky starší generace, otázku nástupnictví a předávání moci... nebo dokonce o konkrétní počasí v určitých zobrazovaných dnech, všechno sedí, extrapolujte si směle dál a šířeji. (Hned na začátku mezi řečí u rodinného stolu zmíněné Lindbergovo - unesené - dítě budiž nápovědou, jak se tam pracuje s historickými milníky, včetně těch, které se jimi teprve stanou. Smrt Marilyn Monroe. Doporučuju googlit každé známé i neznámé jméno (s výjimkou Dr. Lyle Evanse:), název, událost, nejasnost, nic tam není jen do počtu, žádná vata ani hlušina. A pak také ty songy na závěr, ty jsou štědrým zdrojem inormací, stejně jako identifikátorem dějů a kolorovačem atmosféry, pracujícím s předtuchami a nostalgiemi, s emocemi a tužbami, samy o sobě, změkčovatelé tvrdých dat. Kamera, střih, design, propracovaný background, herectví (stárnutí a zrání herců v čase - například co dokázali zprostředkovat v čase s těmi dvěma dětskými herci: zblízka se Sally a zdálky s jejím kamarádem Glenem, o odrůstání dětí a jejich proměně v samostatné dospělé jedince, o té nemožnosti zpětně říct, kdy sse to vlastně stalo..., nad tím zůstává rozum stát a srdce plesá) - všechno jsou to jen dílčí sady precizností a geniálních nápadů o sobě. Vlastně jsem ještě pořád ani zpětně nepřipadla na jedinou slabinu, poklesek, nebo nepatřičnost - veškeré pochybnosti, které mě zřídkavě přepadly, o správném utváření, se v čase (sic!) vyvrátily, vše bylo přesně tak, jak mělo být - pocit následného uvědomování a zpětných korekcí, který zažíváte neustále v realitě samotné a tak málo v jejích umělých nápodobách - tady je předestřen k intenzivnímu prožití a nahlédnutí. A to je doopravdy co říct. Tohle je tresť samotné reality v čase z jednoho z nejvíce fascinujících období západní kultury v naprosto dostatečné šíři a hloubce k jejímu plnému prožití. A přitom vás to ani na okamžik nenechá na pochybách, že sledujete konkrétní příběh, jste v něm, prožíváte propojené osudy jedné skupiny nezaměnitelných jedinců, kteří se vám dostali pod kůži. Chcete vědět, jak to s nimi bude dál, jak v té době zůstanou sami sebou a zdali, a co to bude znamenat. Ta encyklopedie za tím, to je Orbis Pictus, a kdo nechce, nemusí se při sledování, prožívání rušit vzděláváním. Jako v životě. ***** (07.06.2015) (méně) (více)