Pouta

Skrze skvostný Štindlův scénář, přesnou detailní výpravu (úplně jsem si oživil vzpomínky na třeba píchací stroje na lístky v tramvajích atd.) a invenční zvukovou složku vypráví Špaček tuze zajímavý, tíživý a výtečně vygradovaný psychologický portrét jednoho zamindrákovaného hajzlíka, který si ze své pozice estébáckého fízla hraje na poloboha. Závěrečné setkání v disidentově bytě považuji za nejlépe zrealizovanou a zahranou scénu v českém filmu minulého roku. Ondřej Malý si už může chystat poličku pro lvíčka. (10.01.2011)

V posledních dvaceti letech jsme si zvykli, že hra s psychologií v českých filmech moc nefunguje. Když měli herci říkat "miluju tě", "nenávidím tě" nebo prosté "jdi do hajzlu", tak to buď vzbuzovalo úsměv, nebo to bylo trapné. Jako by režisérům bylo trapné v českém prostředí přenášet na plátno "velké" city. Pouta tohle prokletí prolomila a jako psychologický thriller fungují na jedničku. Většinou neznámí herci jsou do posledního perfektní a Ondřej Malý v hlavní roli dokonce předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů v porevolučních filmech. Jeho hrdina Antonín je v podstatě záporák, ale jeho chování je v každé chvíli pochopitelné (nikoli ospravedlnitelné). Vůbec celé prostředí komunistického Československa a praktik StB je tu ukázané velmi přesně a efektně. Určitě nejsem jediná, kdo bude Pouta přirovnávat k Životy těch druhých, ale tenhle příběh je ještě mrazivější a má méně pozlátka. Škoda je jen dvou věcí - scénář je chvílemi až moc samožersky filozofický (vzpomeňte si na slogan na plakátě k filmu) a závěr jaksi nemá silnou pointu, na kterou se celou dobu těšíme. Ale je skvělé vidět, že se české filmy znovu vracejí na evropskou úroveň. (23.01.2010)

„My mu pomôžeme. Sme predsa ako rodina. Jedine, že by zabudol, že už k nám nepatrí. Že už nie je rodina. Takým ľuďom my nepomáhame. Takých ľudí my trestáme.“ Neviem to vysvetliť, ale toto bol asi jeden z technicky najdokonalejších a „obecne“ najsebavedomejších českých filmov, aké som kedy videl. Musím sa ale trocha sklamane priznať, že som čakal niečo iné. Neviem, čo presne... možno viac trilerové. Scenár mi pripadal miestami predsa len už troška prekombinovaný (alebo naopak príliš jednoduchý?) a dĺžka ma zaskočila – čakal som hodinu a pol a ono PÁN PRSTEŇOV. Napriek tomu ťažko niečo výraznejšie kritizovať: výborné dialógy, kvalitné postavy, silné scény (tá v lese) a vynikajúce herecké výkony (hlavne Oldřich Kaiser). Tento film nemá žiadnu KLADNÚ hlavnú postavu: hlavným „hrdinom“ je nepredvídateľný psychopat, ktorému ruplo v debne. Toto bol od tvorcov riskantný krok, ale cholerik Malý to ustál. I vďaka nemu to v konečnom dôsledku ustál tiež samotný film. (22.02.2011)

"Mohli jsme umřít, a byli jsme na to pyšný..." Vynikající a v mnohém originální film (který jen tak mimochodem nemá s Životy Těch Druhých společného vůbec nic kromě toho, že hlavní hrdina je příslušník tajné policie;)), kterému vévodí malý velký Ondřej Malý coby poručík Antonín Rusnák. Ne že by jeho kolegové a kolegyně taktéž nepodávali pozoruhodné výkony - čtenářský úsměv Kristíny Farkašové nebo "Můžeš mi to říct ještě jednou?" Barbory Milotové si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako mnohomluvné "Tak jo." soudruha majora Oldřicha Kaisera a nemálo dalších střípků toho velkého filmového obrazu. A že je adjektivum velký skutečně namístě. Špačkův tým dokázal natočit navzdory více než štědré stopáži (jakkoliv to může znít nepatřičně) skvěle plynoucí podívanou, která různým divákům - ale když o tom přemýšlím, tak i témuž divákovi při reprízách - přináší různé zážitky a témata, nad kterými se lze zamyslet a z hlediska uměleckého se jimi kochat. Pouta jsou velmi originálním náhledem na již mnohokrát zpracované téma fungování represivních složek minulého režimu. Pořád si nejsem jist, zda je tu řešení otázek politicko-společensko-filozofických prvním či druhým plánem, protože studie zde přítomných charakterů je možno naroubovat i na jiné reálie, a stejně tak je tomu i se sledováním rozpadu osobnosti hlavního hrdiny. Co bylo příčinou, a co následkem? Pal to čert, tohle je prostě jeden z jasných kandidátů na velkého krotitele Lvů (a po udílení cen za rok 2010 nutno konstatovat, že akademie ještě není zcela ztracená instituce), a nemusím ani rozebírat to ironizování disentu skrze Luboše Veselého nebo demonstraci vypočítavosti tělem zapáleného příslušníka StB, ale duchem prohnilého západního kapitalisty Lukáše Latináka. Po dvou kinovečerech prostě poctivá stovka a zájem o psycho elektronický hiphop navrch:) PS: Zpětně se mi vybavilo, že mé dojmy zřejmě pozitivně podpořil i fakt, že jsem týden před návštěvou projekce Pout strávil víkend na Petržalke. Kdo neviděl, neuvěří - zanedbaná zákoutí hradecké třídy E. Beneše hadr. (22.03.2010)

3, 4, 5. Koukám do prázdého textového pole a sleduju blikající kurzor.. Kdyby tu byla ta možnost, jako komentář by stačil. Sleduji ho, ale vidím Antonínův obličej. 3, 4, 5. Skrze šílenství přichází poznání. Poznání ale leží na dně propasti a přináší smrt. Smrt mysli. Všechny ty loutky hrály své patetické role. A on je pozoroval. On je viděl a bylo mu z nich špatně. Cítil ten systém všude okolo sebe a bylo mu z něj na nic. Cítil ho na sobě. Ale on se jím ovládat dál nenechá, všechno to má svou logiku a v ní je klid, v ní najde spásu. Lidi, loutky, věci, které se té logice vzpírají nasměruje tam, kde je jejich místo. Všechno je tak zbytečné, povrchní, falešné. Proč existují lidé, co to ještě nevidí.. Konečky prstů se dotýká svého cíle, vysněného zatracení. Není důvod dál si hrát. Ani ta jediná, čístá, s hlavou nad úrovní toho bahna, neměla pochopení.. 3,4,5. Hledej pravdu. Definuj pravdu. Urči pravdu. Propadneš se do lži http://youtu.be/m_70AxZx9V4 (23.01.2010)