Pamětnice

Další amatérský film, který potvrdil všechna očekávání...nuda, nuda a zase nuda. Příběh téměř žádný, křečovitý pokus o ukázání křivd komunismu (opět, to téma už mě začíná vytáčet), i tak to mohlo být zajímavé, místo toho tu byla víc než hodina důchodcovských sedánků a klišé a nakonec jedna teatrální scéna o udávání v padesátých letech. Účast herců jako Květa Fialová, Josef Somr... v tomhle snímku musela být čistá charita, jiné vysvětlení pro to nemám... (16.09.2010)

Asi jenom Vlado Štancel ví, proč se do tohohle projektu pouštěl. Jeho režisérský debut Mezi námi přáteli nedopadl ani trochu dobře (opět s Daliborem Gondíkem!) a tak si "pan Testovina" vyrazil do českého filmového domu důchodců a natočil tenhle hybrid. Výstupy Jana Skopečka jsou plagiátem Troškových Kameňáků, Tomáš Magnusek opravdu není a nikdy nebude "novodobým Hugo Haasem", jak o něm ve své minibiografii píše kolega frufru2. Je to neherec, a ke smůle Pamětnice nutno dodat, že mezi všemi zde zúčastněnými neherci ještě nejlepší. Obsazení Josefa Zímy, Jana Cimického a konec konců ani pana režiséra samotného nemá hlubší opodstatnění, divák trpí při pohledu na herecké tápání Jaroslava Čejky, Uršuly Klukové i Zdeňka Srstky, o Daliboru Gondíkovi ani nemluvě. Scénář je sledem velmi špatně napsaných a ve směru k divákovi bezohledně amatérsky odehraných dialogů (co proboha mají být ty řeči při nakupování, postava sousedky Koudelkové či uměle zinscenovaný střet Roma a skinheada?). Vlado Štancel na režisérké židly vybouchl, a jestli se mu profesní debut nepovedl (neviděl jsem, a ani nikdy neuvidím), druhý pokus je naprostým fiaskem. A teď pozitiva: Milá postava sexuálně prospěchářského vysokoškolského pedagoga Vernera (ztvárněná Vladimírem Brabcem) a pak životní moudra Milušky Bínové (skvělá Libuše Švormová, která jako jediná nepůsobí herecky toporně, křečovitě = trapně). Prvních 61 vteřin filmu. (20.06.2010)

Když si přečtete obsah, řeknete si hmmm - to bude slušné psychologické drama! A když ještě k tomu vidíte tu plejádu hereckých jmen, očekáváte skvělý zážitek. Jenže Magnusek je Magnusek a Štancel je Štancel. Dlouho jsem nad filmem přemýšlel a pak jsem si uvědomil, že točit to někdo jiný s jinými herci (a třeba úplně neznámými) mohlo to dopadnout mnohem lépe. Ačkoliv si většiny herců které Magnusek až zázračně sehnal na natáčení vážím, přeci jen už mají svá léta. Mám úctu ke stáří, ale i když se někdo cítí vitálně, dopřál bych mu už raději spíše klid, protože jeho výkon už nemusí být tím čím býval před 30 lety... Přičteme-li k tomu navíc špatně napsané dialogy, leckdy trapné byť zamýšlené jako vtipné je ten kontrast stáří s neherectvím ještě markantnější... Přitom příběh sám je napsán opravdu zajímavě i ona zápletka z padesátých let byla uvěřitelná. Je to tedy celkem škoda. Dávám za jeden výstřel z pušky. * (16.11.2018)

Každá kinematografie má čas od času záslužnou potřebu natočit film vzdávající hold starší herecké generaci ve stylu "dokud jsou ještě tady". Pamatuju si, když byl můj dědeček v osmdesáti letech na maturitním srazu, sešli se tam tři. To je podle mě realita, takže tady to poměrně početné seskupení vitálních dědečků a babiček působilo nevěrohodně. Na druhou stranu Libuše Švormová ke svému závěrečnému monologu potřebovala početné publikum, to je jasné. Nakonec, jako poslední role Zity Kabátové to není úplnej průser. (12.07.2012)

Klasický příklad rozpolcenosti dnešního stavu českého filmu. Když na to přijde, máme téma. Nemusíme pro ně ani chodit daleko, je odposlechnuté ze života. Máme herce v nejrůznějším věku, kteří jsou schopni a očividně stále nadšeni pracovat. Máme někoho, kdo dá celý projekt dohromady. Ale pak začíná ta část, kdy takový člověk jde s finální realizací k nízko rozpočtovému řešení, ačkoli all star movie by měl být podporován velice snadno. Ale jsme v Čechách, že. Takže převod do hraného filmu připomíná amatérské cvičení, kterému opravdový nechtěný lesk dodávají naprosto neskuteční neherci. Je mi líto, že Pamětnice je ocejchována prací Vlada Štancela a že ta celá herecká generace nenašla v mladých ani jednoho slušného protihráče. Nechme stranou, že velká část scén se tváří jako chladný slzotvorný kalkul a jiné jsou lacinější než-li gondíkovské estrády. Bohužel ale i díky nim jsme opět na hraně zrcadla české malosti, české současnosti. Takže proč to vysoké hodnocení? Protože třeba právě díky té rozpolcenosti se najde alespoň jeden mladý člověk, který pochopí, co znamenalo být v 50. letech svazačka a v 70. chartistka. (21.05.2010)