Prometheus

Když to vezmu kolem a kolem, vidím, že se toho tady ohledně Promethea už nakryndalo dost. Ale že mám potřebu taky k tomu něco nakryndat a čerstvě, hned po návratu z kina, tak jen v kostce: Tohle bylo, ty kráso, nejlepší čistokrevné sci-fi za poslední desítku let. Sci-fi, které si na nic nehraje (John Carter), nikde neopisuje (Avatar), nepřihazuje jiné žánry (všechny ostatní sci-fi/westerny/komedie/fantasy apod) a je inteligentní jako Vetřelec. Těším se na druhý díl. Neee, dělám si prdel! (08.06.2012)

Minimálně v první polovině úchvatné atmosférické sci-fi, které se v té druhé podivně zvrtne, nevadí mi to ale ani zdaleka tolik, jako mi to vadilo v Sunshine, nebo Horizontu události...Po herecké stránce přinejmenším adekvátní, po řemeslné takřka bezchybné. Jediná objektivní výtka tak směřuje k propojení s Vetřelcem, které je tu za každou cenu, film brzdí a stejně nefunguje. Scénář mi jinak nevadí, ale přiznávám, že si sakra rozmyslím, jestli se na to podívat znova, bůhví, co všechno tam objevím... P.S.: Prometheus mi velmi připomíná dvojdíl Imspossible Planet / Satan's Pit z druhé série Doctora Who. I ústřední hudební motiv má s tím od H. G. Williamse styčné motivy... (11.06.2012)

Ridley už neví, co by vymyslel. Intenzivně opisuje z Aliena, nenápaditě cituje jiné mistry velkých filmových pláten (Kubrick, Lean), ale propracovanou mytologii ze spousty tajuplných náznaků dohromady dát nedokáže. Konzistentnější je přímočará, méně namachrovaná závěrečná třetina, kdy namísto nikam nesměřujících tautologií nastupují zlámané kosti, plamenomety a hrdinská gesta a pokus o filozofické sci-fi prodělává urychlenou transformaci v intergalaktickou variaci rape revenge movie (čím se Scott opět projevuje jako tvůrce schopný nezvyklé feminní empatie a velmi chytrého využívání genderových stereotypů). Proměna přístupu k látce je tak náhlá a nečekaná, že nutí plodit hypotézy, zda ze strany režiséra nešlo o krutý vtípek na účet natěšených diváků: chtěli něco velkolepého, fajn, tak je na to úvodu skutečně připravím, abych je pak ale tím surověji mohl vrátit do reality guilty pleasure žánrovkou. Spíše než v ironii bych ale opodstatnění hledal v nutnosti krátit – čili nám nezbude, než si na plnohodnotného Prométhea počkat do podzimu, kdy by mohl vyjít režisérský sestřih (po Království nebeském a Robinu Hoodovi začínám nabývat podezření, nejde-li tak trochu o součást promyšleného marketingu – vyvolat v divácích pocit, že bylo svébytné autorské dílo zprzněno zlými studiovými bossy a chtějí-li vidět původně zamýšlené film, musí utratit další peníze za digitální nosič...). Prométheus je úchvatně nedesignovaný produkt s nejasným účelem. V prodlužování - reklamní kampaní spuštěné - nejistoty, s čím na nás vyrukuje, spočívá jeho napínavost i kámen úrazu, neboť nedokáže nabídnout uspokojivou odpověď. Svým způsobem velmi vtipná „pointa“ už totiž, obávám se, napodruhé nikoho nenaštve ani nepřiměje k potutelnému úsměvu. Jestli bylo cílem filmu vyvolat rozpaky, svou misi splnil, uspokojivou letní zábavu však nenabízí. Čím netvrdím, že jsem se nebavil. Bavil, jenomže podobným způsobem jako například u Černočerné tmy, v jejímž případě byl poměr cena-výkon značně odlišný. 75% (02.06.2012)

No… tak ne. Ať už jste od Promethea čekali sci-fi revoluci, nebo jen perfektní žánrovku, připravte se na bolestivé zklamání. Mistr Scott totiž dokázal vyčarovat jen velkolepý start nadějného sci-fi filmu, který však postupně dojíždí na hrozně moc věcí. Popíraná prequelovitost je takřka všudypřítomná a často zavání až recyklací. Všechny lidské postavy jsou nezajímavé, s výjimkou hlavní hrdinky, která je přímo iritující. Příběhu se sice podaří najet do pár utajených vedlejších uliček. Ve finále vás ale dopraví na dávno profláknutá místa, a v ústech vám tak zůstane jen pachuť dialogově nepřesvědčivého blábolu, který vypadá daleko lépe, než by si zasloužil. Ano, pořád je tu bezchybný Fassbender, několik mile hororových scén a ona první polovina filmu, jíž nechybí napětí a šikovně šponuje divácká očekávání. O to bolestivěji to pak ale končí, rok 2012 tedy fasuje další pompézní zbytečnost. (05.06.2012)

S odstupem se Prometheus jeví jako další (s Konzultantem) z nedoceněných pozdních filmů Ridleyho Scotta, které se svojsky odmítají podřizovat diváckým požadavkům spojeným s (vysokorozpočtovou) hollywoodskou produkcí. Scott například zatvrzele znemožňuje publiku prožívat uspokojení ze splněného cíle. Jeho hrdinové jsou často naivní, trochu přihlouplí snílci, ne nepodobní samotným fanouškům alieního univerza, kteří jako správní geekové očekávají jasné, do kánonu zapadající odpovědi na předestřené, ve Vetřelcích nezodpovězené otázky - když už tedy jde o něco jako prequel. Jenže tato očekávání jsou nakonec brutálně smetena ze stolu, a to jak ve vztahu k fikčním postavám, tak ve vztahu k fanouškům. K tomu chci jenom dodat, že Prometheus přitom nepostrádá sofistikovaný černý smysl pro humor, když řadu důležitých postav nechá ironicky zabít tím, po čem samy toužily (spoilers ahoy). Zhulenec Fifield s tím druhým pseudovědcem zažívá jasný homoerotický pnutí (Janek je napomene, aby tam spolu v tunýlku moc nelaškovali) a pak to dostane vaginopenisem přímo do pusy. Podobně Vickersová, která si to rozdá s Janekem, nakonec zahyne pod obřím tmavým ptákem (Engineerova loď). Weyland, kterej chce nesmrtelnost, to v nejvtipnější scéně filmu schytá od utržený Davidovy hlavy (sám nesmrtelnej android a jeho vlastní výtvor). A tak dál. Abyste si tyhle subverzivní hrátky užili, je potřeba přijmout určitou iracionalitu scénáře, která je ale opodstatněná výše uvedeným, a navíc - sami nemůžete tušit, co je v takové situaci "pravděpodobné", protože jste se v ní nikdy neoctli a nevíte, jak byste reagovali (paradoxně zastánci tohoto přístupu zhusta Prometheovi vytýkají právě nelogičnost). (01.06.2012)