Pelíšky

Pěkný snímek, s příjemnou dobovou a vánoční atmosférou, kde se však zbytečně uječený humor trošku láme na sílu. Desáté místo v žebříčku nejlepších filmů, je samozřejmě nesmysl, tam Pelíšky nepatří ani v rámci domácí kinematografie, ale Polívka, Dušek či Kodet mě pobaví vždy a pár vtipných momentů se určitě najde. Za nejsilnější okamžiky snímku považuji českou hymnu hranou na klavír a díky skladbě Slunečný hrob od Blue Effect i závěrečné titulky. Nejpřeceňovanější český film všech dob, který však má své nesporné kvality. (06.02.2021)

Nepochopitelným způsobem nadhodnocený film! Ano, herecké obsazení a výkony jsou skvělé, soundtrack je podmanivý, mnohé scény úsměvné, avšak poprvé mi příjemně zamrazilo v zádech při hymně (a to mi mrazí pokaždé, když ji slyším), což už byl takřka konec filmu. Sluneční hrob na závěr je neuvěřitelně silná písnička, takže dávám 3* za posledních několik minut - od vpádu Rusů. Očekával jsem možná více od snímku, který je nejlépe hodnocený v databázi (v rámci české tvorby). Troufám si tvrdit, že máme minimálně 5 filmů, které jsou lepší, působivější, atd. (11.02.2010)

"Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!". Už len pre toto nasrdené zvolanie Jiřího Kodeta mám "Pelíšky" rád. Ale samozrejeme nie len preto im prideľujem plný počet hviezdičiek. Táto komediálna dráma výborným spôsobom zachytáva atmosféru šesdesiatých rokov v socialistickom Československu. Skvelé herecký výkony všetkých zúčastnených aktérov dávajú príbehu vierohodnosť a svižná, ale zároveň citlivá réžia Jana Hřebejka to všetko skladá do príjemného celku. ***** (12.02.2008)

Původně televizní film se shodou okolností dostal do kin a poté se rychle stal českou vánoční klasikou, takže astronomicky vysoké hodnocení vlastně ani nepřekvapuje. Pelíšky mají bez debat hned několik zábavných momentů, ale stále vypadají jako slepenec skečů posbíraných v dobách socialismu, na jehož závěr je trochu křečovitě naroubována invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. (02.05.2022)

Člověk to vidí popatnácté a pořád nachází nové momenty a detaily, které je třeba vyzdvihnout. Nešťastné lásky, hrozní rodiče, rozjívená mládež a zatraceně nelehká doba. Trio Jan Hřebejk, Petr Jarchovský a Petr Šabach se vytáhlo, tohle už nikdy nic nepřekoná, a není to jenom díky nerozbitným skleničkám, senzačním maminčiným nokům, chvilce na lůžku, měření medvěda, touze umřít, muži s koženou brašnou, Sašovi, který má jít do prdele nebo nástěnce. Šebkovi a Krausovi. S cynickou rozkoší si užíváme scénu za scénou, předháníme se v předříkávání hlášek, které z úst skvělých herců zazní stejně o mnoho lépe. Rok se s rokem sešel a v létě 1968 se toho změní víc, než si nejen naši hrdinové dokázali představit. Brzy pronikneme pod povrch věcí a komické skeče vyměníme za vážná témata, která předkládá zejména rodina cholerika Jiřího Kodeta. Sám zarytý odbojář se „dá pochopit“, ač místy hodně přestřeluje („Dcera je drzá a starý hypochondr tady neustále heká a heká!“). Má ostrý jazyk, ale mnohdy projeví i půvabnou zranitelnost, jeho nejbližší nicméně nehodlají zůstat jen pasivními pozorovateli jeho energických výjevů („Jak to myslíš, kyselý? Od profesora Rhona z Bubenče nemůžou být kyselé!”). Skvostný je i řvoun a chvástal Miroslav Donutil („Co se tady rozháníš, co se tady rozháníííš? Neříkal jsem ti, aby ses nechal na svátky ostříhat? Tatrmane... Zarostlej jako Ezop!“), který ovšem ani nedokáže zabít kapra. A tak bych mohl pokračovat s Holubovou, Stašovou, Vášáryovou, Duškem a dalšími. Hřebejk mísí kouzelně vtipné momenty s gesty, ze kterých mrazí. Tohle je filmová klasika, která má myšlenku i něhu. Velká poklona. A jednou provždy nehoří! (26.12.2018)