Pelíšky

Pro mě nejlepší a nejoblíbenější český film vůbec, který podle mě nemá žádnou chybu. Dokáže vás neskutečně rozesmát i rozplakat. Super sestava herců kteří podávají doslova oscarové výkony, ovšem Kodetův neurotický cvok září ze všech nejvíc. Prostě co postava to herecký klenot. Scénář je dokonalej- slavné scény jako s nerozbitnýma skleničkama, lžičkami z umělé hmoty nebo nok vs. knedlík jsou už legendární. A to teprve nemluvím o kultovních hláškách- ''Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu? ‘‘… ‘‘stříleli za války do vzduchu''. ''Řekl jsem pět, myslel jsem deset''. ''A skláři nebudou mít co žrát''. "Bolševikovi dávám rok, maximálně dva''. ''Udělej tam značku!! ‘‘… ‘‘jak, mám udělat značku ty vole? ‘‘…’’ drápem, né ty vole''. ''Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!''. ''To není náhoda, taky ta polka Marie Sklodowska - sklo''. ''Hledáš někoho soudruhu? ''... '' cože? '' prask! ''Nešla by Jindra ven?’’… ''nikdy! nebo navždy!'' A s Pelíšky jedině navždy. (25.01.2009)

"Na mě si s nějakým nokem nepříjdeš děvenko!" ___________ Aneb tragikomická multigenerační výpověď o životě v tý nejzábavnější podobě, nejlepší Vánoční pohádka, Svatý Grál českýho humoru, a zároveň nejmilovanější evergreen domácí kinematografie kterej si zamiluje jak květinová alternativa, tak boomeři. Jednoduše: co scéna to legenda, co hláška to perla. 116 minut český dokonalosti ryzích jak skleničky od soudruhů z NDR. Doporučuje 10 Gagarinových bratrů z 10. (01.09.2016)

Jest zajímavo dosledovati novou prequelovou trilogii Zahradnictví a celou tuto událost letošního roku završit reprízou oblíbených Pelíšků. A shledat, že Pelíšky zestárly. Zatímco v trilogii se pracuje s postavami ze široka, před našima očima stárnou, vyvíjejí se, prožívají dvě totality i osobní příběhy nejen milostného charakteru. A v Pelíšcích jen lákáme na zkratkovitou podívanou, jež byla sice důležitým dílkem mozaiky o naší minulosti, leč nikoli absolutním a definitivním pohledem na mytizované události osmašedesátého. Tedy co zůstalo? Ach ano, to charakterní sólo milovaného Kodeta. Ale příběh o domácím tyranovi je již naší kultuře velmi dobře znám a máme na paměti již Haasovu nebo Marvanovu kreaci. A samozřejmě nikdy nezapomene na zpracování Dreyera Pán domu aneb Tyranův pád, klenotu dánského filmu roku 1925. (26.11.2017)

Vrchol Hřebejkovy (ale i obecně porevoluční české kinematografické) snahy o vyrovnání se s vlastní problematickou národní minulostí (samozřejmě do doby, než vznikly Špačkovy Pouta, která se snaží k tématu přistupovat ale z úplně opačné strany). Už sám symbolický název, metaforicky odkazující k snaze vytěsnit existenciální úzkost a tlak normalizační reality útěkem do hájemství svých bytů, zmizet před tíživým tlakem režimu a izolovat se od něj v rodinném soukromí, ve svém pelíšku... Achillovou patou a kontroverzním místem filmu je přílišná snaha bagatelizovat nemorální a ve své podstatě zločinné chování některých postav a navodit uměle nostalgický a smířlivý tón filmu, který by jinak pojmenováním bolestných míst národ nutně rozdělil na oběti a viníky. Ideový záměr tvůrcům bezezbytku vyšel, vznikl film krásný ve svém konejšivém ohlédnutí zpět a v optice nostalgického vzpomínání bylo špatné povětšinou zapomenuto a torzo hříchů odpuštěno. Leč jak pravým jménem pojmenovat charaktery těch několika kontroverzních postav - nebyl lampasák (a ve své omezenosti až okouzlující furiant) Šebek (excelující Miroslav Donutil) spíš vlastizrádce a jeden z hlavních strůjců? A ředitel školy Saša (životní role Jaroslava Duška) spíš bezcharakterní a bezpáteřní s režimem kolaborující sviňák? A nakonec třeba bodrý příslušník Veřejné bezpečnosti (Miroslav Kaman) ve skutečnosti sprostý vrah? Je jasné, že tvůrci zamýšleli svět obou ústředních rodin (Šebkovi x Krausovi) jakožto kontrapunkt, jejich symbolická dualita je prvoplánově zjevná, ale záměrně byla setřena bipolární ukotvenost této dvojice a v podstatě se nedá určit, kdo z nich je vlastně ona pozitivní část. Jistě, primárně Krausovi, rodina válečného veterána, masarykovce a účastníka nekomunistického odboje, jenže coby neurotický pedant Jiří Kodet ve své roli smazává onen pozitivní podtext. Všichni jsou tu vlastně ,,blázni" a jediný normální (a příběhově fixní bod je postava rebela, budoucího emigranta, tedy skutečné české elity - Eliena, jehož neukotvenost ve společnosti z něho dělá morálně nerelativizovaný charakter). Hřebejk divákovi představuje postavy záměrně v komických situacích (velmi přesně odpozorovaných), a tak se mnohá lidsky odpudivá vlastnost promění v úsměvnou (duševní ,,lampasáctví" majora Šebka...). Většina scén je ovšem mimořádně přesvědčivá a před divákem tak pozvolna krystalizuje cosi z typické české povahy. Očividné zaměření na detail, ona fragmentární dějová drobnokresba (proti níž stojí po formální stránce např. celkový záběr na prostranství před školou, k němuž se film cyklicky vrací) dává tušit, že uměleckým záměrem bylo toto symbolické zobrazení naší každodennosti povýšit na nadčasové dílo vypovídající o identitě národa, dostat se obrazně pod povrch věcí, vyslovit se k zásadnímu údobí našich dějin... Vyrovnat se s těžkým dědictvím doby se Hřebejkově snímku sice nepodařilo, vznikl ale výjimečný a silný film, jeden z nejlepších novodobé (svobodné) éry... A to není málo... (01.01.2008)

Vynikající komedie, jedna z českých nejlepších. Hřebejk po svém vrcholu už netočí tak jako dřív (přeci jenom mě Pupendo dost nudilo a Horem Pádem nebylo to pravé ořechové). To samé můžeme nalézt u Michaela Baye (po svém vrcholu Skále také netočí už tak dobře, Armageddon - dobře, to se ještě dá, Pearl Harbor, se zavřenými oči také... no myslím, že jste mě pochopili). Škoda pana Kodeta. Bude mi chybět. Byl to vyjímečný herec. (21.07.2005)