Tam na konečné

Vskutku vyvedené a vykreslené drama vztahů partnerských a rodinných. Čtyři dějství čtyř dnů čtyř ročních období ve čtyřech bytech jednoho domu na konci i na počátku světa. Naděje, strach, osamělost, očekávání, destrukce, smíření a víra ve svazcích i jednotlivě. Samota je tíživá a zhoubná. Kde hledat, a především nalézt, vhodný typ partnera? Ne vše, co se z počátku jeví jako splnění tajného snu, je ta správná volba a v okamžiku se prvotní nadšení mění jen v hlubší trápení. Pocit stálé jistoty je jen mámení a rostoucí břicho žen a dlouhá nepříjemná kocovina. Strach se utápí v alkoholu, v útěku a v manipulaci. Bez vysněné budoucnosti a s možností nepříjemného sváru kdesi v mlze v dáli v zasněžených očích osamělé ženy. Slzy se stírají sirným sopečným květem před dalším transem obav z marnosti. Hlavní postavou všech dějství je půvabná a svěží vysokoškolská studentka Olina (zajímavá Eva Očenášová s hlasem Aleny Kreuzmannové). Její příprava na samostatnost je přerušena nečekaným příslibem s trvalým následkem a konečným hledáním cesty ze začarovaného kruhu nejasných a vnucovaných hodnot. A úsměv je vystřídán obavou. Hlavní mužskou postavou je pokrytecký lékárník magistr Karel Martinec (skvělý Vladimír Ráž). Tento ješitný egoista, přelétavý ve svých cílech a citech, je nesmlouvavý manipulátor své dočasné družky. Přináší naději a zanechává zkázu a nechuť k celému mužskému pokolení. Výraznou postavou je věčný opilec Pešta (vynikající Martin Růžek). Chtěl by vychovávat svou dceru, ale nedokáže zastavit svůj volný pád až za konec světa do sněhových vloček na tramvajové trati. Další výraznou postavou je sousedka Oliny a zdravotní ošetřovatelka Maruna (příjemná Jana Dítětová), osamělá ve své lásce k nepřítomnému manželovi a nesnesitelně vtíravým pokušením po tělesné rozkoši. Poslední důležitou postavou je maličká Peštova dcerka Hanička (roztomilá Karla Svobodová) a její strach z dění kolem ní. Z dalších rolí: laskavá sousedka ze zdola s překvapivě splněným životním snem Kovandová (Marie Brožová), její tichý a spravedlivý manžel Kovanda (Vladimír Hlavatý), Hančina starostlivá babička a domovnice Malá (Anna Melíšková), Marunin neodbytný a vytrvalý nápadník a letec (sympatický Petr Haničinec), či další ze sousedů a suchopárný a vlezlý Olinin nápadník Brzobohatý (Josef Kemr). Ano, život v osamění je trudný, život s nevhodným partnerem je očistcem. Každý chce nalézt svou spřízněnou duši a smysl vlastního života. Jen cesty se liší podle míry bolesti a utrpení při pohybu vpřed, či beznadějí volného pádu při neschopnosti vyrazit do svého života. Je to prokreslené a stále silné ve své působivosti zobrazení konce i začátku světa. (31.08.2016)

Kvalitní studie povah lidí, kteří se setkávají na konečné stanici jedné pražské tramvaje. (30.05.2003)

Nádherný film, který troufám si říct už řadu let nevysílali v žádné z našich televizí. Rok života obyvatel jednoho předměstského činžáku na konečné zastávce tramvajové linky tuším že na Pankráci (dnešní Budějovické náměstí). Bezdětní manželé se nezištně starají o dítě alkoholika. Neštastně zamilovaná studentka Olina (E.Očenášová) se rozhodne být svobodnou matkou. Dobré ztvárnění řekl bych takového českého neorealismu všedního dne. Výsledná podoba filmu byla silně ovlivněna právě tímto stylem (žánrem). Víc než jen dobrý psychologický film jehož znovu uvedení v ČT by rádo potěšilo nejen mě ale určitě i všechny přznivce takového toho československého klasického filmového neorealismu který byl spíš pro tu dobu typický v Itálii kde vlastně tento přízvučný pojem tak kolem roku 1943 vznikl. 4,5/5*. (11.07.2006)

Na svou dobu nesporně velmi kvalitní >socialisticky (neo)realistické< drama, kterému sice z dnešního pohledu trošku škodí až příliš schématicky pojatý příběh (dle předlohy tehdy populárního Ludvíka Aškenazyho), bezesporu však jak svým námětem, tak filmovým zpracováním i hereckými výkony patří k tomu nejlepšímu z československé kinematografie celých padesátých - a vlastně až do nástupu >nové vlny< i šedesátých let... Je až s podivem, jak málo tenkrát stačilo pánům K&K k natočení působivého (černobílého) filmu, kterému dominují výborné, zcela civilní herecké výkony, Evy Očenášové a Vladimíra Ráže v rolích nesourodého mileneckého páru obzvláště. Zajímavá je i hudba, pro celovečerní hraný film zde debutujícího a později velmi úspěšného skladatele filmové hudby Zdeňka Lišky. (20.08.2006)

Inspirace italským neorealismem s psychologickou drobnokresbou typickou pro povídkovou tvorbu Karla Čapka je zcela zřejmá. Skládačka příběhů obyvatel jednoho činžovního domu na pražské periferii je rámovaná čtyřmi ročními obdobími od jara do zimy a během tohoto roku se odehraje v životě sledovaných řada zásadních změn. Láska, nevěra, rozchod, nechtěné dítě, smrt a řada dalších událostí. Velmi dobře zahrané i zrežírované a ve své nenápadnosti přitom hodně sugestivní. Vladimír Ráž si v roli měšťáckého sobeckého magistra Martince střihl jednu ze svých nejzápornějších rolí a Martin Růžek v roli alkoholika je víc než uvěřitelný. Celkový dojem: 80 %. (21.01.2010)

„Poslyšte, to je zvláštní, my se skoro vůbec neznáme.“ – „Nic si z toho nedělejte, to bude asi tím, že bydlíme vedle sebe.“ Tak tomu říkám hořké drama. Několik smutných osudů obyvatel jednoho baráku na Konečné, přičemž naděje na zlepšení je tak nějak v nedohlednu. Žádné velké příkrasy, naopak, téměř konstantní deprese, jen malými chvilkami střídaná něčím lehounce úsměvným. A krom jiného lze v díle cítit překvapivě silnou pánskou sebereflexi, protože snad každá mužská postava něčím trápí ženské hrdinky, ať už kvůli „nemorálnímu“ přístupu (Rážův lékárník, opravdu výborně zahraný Růžkův opilec), či nějakému drobnějšímu nedostatku (menší role Kemra a Haničince), na druhou stranu v každém z „hříšníků“ zbylo místo i pro trochu té lidskosti nebo zkrátka něčeho, díky čemu se do nich lze alespoň trochu vcítit (tedy, pokud vůbec chcete, že). Na konci si už ovšem tvůrci dovolili nalít divákovi do žil i trochu té optimističtější krve (i když nějakou tu hořkost přibalit nezapomněli) a samotný závěrečný záběr spolu s Liškovou hudbou je moc pěkný. Silné 4*, škoda toho až příliš čitelného příběhu a zbytečně moc šablonovitého Martince, jinak velká spokojenost. „Vy to máte dobrý, všichni, jako ve škatulce, tady je dobro, tady je zlo a uprostřed je čára, že? Ale já po tý čáře chodím! Rozumíš? Nerozumíš, viď? Vono to není v žádný příručce.“ (20.07.2015)

Dusivé drama obyvatel jednoho domu zobrazené tehdejší křečovitou optikou. Brrr. (17.01.2010)

Perfektní herecké výkony v čele s Evou Očenášovou, Vladimírem Rážem (který je tu tak věrohodný, že by potřeboval pár facek) a Martinem Růžkem, to vše v Aškenazyho propracovaném scénáři, v němž mi trochu přebývala jen romance s pilotem, a ve zručné režii Jána Kadára a Elmara Klose. Hudba Zdeňka Lišky, debutujícího v celovečerním filmu, je už už tady prostě úžasná a například když ve scéně v kostele rozburácí varhany, je to drama více než stoprocentní. (05.04.2020)

Stalo se už zvykem, že na nový film známé režisérské dvojice KadárKlos se čeká s napětím. Je to snad podivné, když si uvědomíme, že tato dvojice nám dala teprve dva hrané filmy, ale je to přirozené, když si na druhé straně uvědomíme, že to právě byly takové filmy, jako „Únos" a „Hudba z Marsu", které zvláště první z nich dokázaly říci v soudobém stavu našeho filmu závažné a objevné slovo. Nové společné dílo, k němuž napsal scénář Ludvík Aškenazy, všechna očekávání určitě splňuje. V prostém příběhu obyvatel jednoho pražského činžáku kdesi na konečné stanici tramvaje, vyprávěném v rámci čtyř dnů z různých ročních období, se autorům podařilo bohatě vykreslit několik znamenitých profilů dnešních lidí. Všechny motivy filmu jsou vlastně soustředěny na osudy dvou dětí: jednoho nenarozeného, o kterém se těžce rozhoduje, zda se vůbec má narodit; a jednoho opuštěného, jehož otec je opilec. I když ve filmu nejde o žádné t. zv. velké problémy, cítíme, že problémy, kolem kterých se točí děj, jsou jedny z nejdůležitějších: problémy vzájemného vztahu lidí. Film se nesnaží dát žádný recept. Autoři se však nad nimi velmi svědomitě zamýšlejí a řeší je, arciť jen v rámci příběhu svých hrdinů. Tak však nutí diváka, aby se sám hluboce zamyslel nad tím, co vidí. Daří se jim proniknout do nitra člověka, do podstaty nejprotichůdnějších charakterů, a tlumočit toto proniknutí divákovi tak, aby skutečně pochopil, v čem je krása jedněch a nešvar druhých. Přitom však nekreslí své hrdiny černé nebo bíle. Vzácně se tu podařilo ukázat velikou složitost života a lidského jedince. Ukázat prosté lidi v jejich běžném životě, v němž je zpravidla velmi těžké rozhodovat podle zásady: „Tvá řeč budiž ano, ano ne, ne." Skvělé režijní vědení, vytvářející podmanivou atmosféru světa, jehož se divák stává takřka osobním účastníkem, a vedoucí herce k realistickým, pečlivě odstíněným výkonům, při nichž zapomínáme na tvář známého herce a uvědomujeme si osobnost a životnost umělecké postavy, umocňuje příběh v dílo, které zanechá hlubokou stopu nejen u diváků, ale i v naší současné filmové produkci. Filmový přehled 49/1957 (19.11.2007)

Drobné glosy ze života na pražské periferii zasazené do průběhu jednoho roku. Nejde ani o sociální drama ani o kritiku společnosti, ale o datailní pohled do soukromí nesený v duchu realismu. Navzájem se prolínající příběhy odkrývají obyčejné všednodenní příběhy, které jsou velice dobře zvolené - osamnělá manželka, studentka, babička s vnučkou, opilec, starčší bezdětný pár ... Výběr postav a jejich vykreslení je ostatně silnou stránkou všech filmů dvojice Kadár/Klos. I mezi optimistickými snímky předválečné éry se začínají objevovat filmy zachycující život jaký je, bez zbytečného romantizovaní nebo snahou o humorný pohled na vážné stránky lidského bytí. To čím by Batalion v předválečné kinematografii stává se Tam na konečné v době poválečné a před nástupem nové vlny. (17.06.2015)

Dobré, leč ne tak moc, od jistých herců příliš přehrávané.! Kadár a Klos, nicméně v tehdejších dobách to nejlepší režisérství v našich končinách, tzv.: "Nová vlna". (17.01.2010)

Dějově hrozně rozmělněný náhled do života několika lidí, jejichž osudy se protnou v bytovce na konečné stanici tramvaje. Chybí tomu neorealistický naturalismus a příběh neponouká tak objemné myšlenky, aby se divák i přes krátkou stopáž nezačínal pravidelně nudit. Vyzněním spíše pro ženské publikum, páni si v tom dneska moc podnětného nenajdou. (18.10.2018)

Už je dnes všechno někde jinde, ale ve své době to byl mimořádný film. (16.02.2014)

Pro mě jeden z filmových vrcholů 50. let. Naprosto skvostné narůstání děje a stejně zdařilý vývoj individuálních příběhů, který tak nějak staví do role hlavních postav všechny zúčastněné. Vynikající herectví a zdánlivá příběhová jednoduchost, v níž je ovšem ohromná síla, podtržená vynikajícími dialogy i úsměvnými humornými momenty. Jaro, léto, podzim a ještě zima. Výborná záležitost s mlékárnou, obrazem Antonína Zápotockého, atmosférou nadcházející uvolněnosti, dokonalou ženskou dvojicí a hlavně naprostou (po stránce čistě filmové) ignorací doby, ve kterém se film točil, což je na něm určitě to nejskvostnější. Pro československého diváka rozhodě zážitek. (14.07.2013)

Jeden rok v životě obyvatel jednoho domu zachycený romantickou kamerou a dramatickým scénářem. Velmi příjemný film. (08.06.2011)

Kadár s Klosom zobrazili pred 57 rokmi život v jednej mestskej bytovke a medziľudské vzťahy v ňom omnoho realistickejšie, ako dnešní samozvaní scenáristickí géniovia slovenskej televíznej zábavy v pseudorealistickom a hypertrápnom Paneláku. Ak by podľa rovnakého scenára vznikol dnes film, bol by rovnako aktuálny, ako ten v roku 1957. Preto nemôžem dať menej, ako za plný počet. Nevidel som nijak zvlášť vysoké množstvo neorealistických snímok z 50tych rokov, ale koľko z nich má takto nadčasový scenár? Body navyše za skvelé realistické dialógy, niekoľko silných scén a sotva postrehnuteľný čierny humor. No a samozrejme za krehkú krásu Evy Očenášovej, s ktorou by som vychovával kľudne aj štyri deti. Je tu aj bicykel a malý pes, takže režiséri na taliansky neorealizmus odkazujú aj v detailoch. (13.07.2013)

Náhodou jsem viděl jen kousek, kdy Martin Růžek s malým dítětem vcházejí do kostela (sv. Mikuláše?) a Růžek se pohrouží v modlitbu tak, že si nevšimá dítěte. Tato scéna je natočena velmi dobře a věrohodně, tehdy ještě se tohle chápalo... Jinak se zdržuji dalšího komentáře a hodnocení. Dívat se na celý film se mi nechce, odrazují mne jména Kadár, Klos, Aškenazy a hlavně ta 50.léta... (17.06.2015)

Kvalita filmu vynikne na pozadí doby, v ktorej bol nakrútený a pri porovnaní s filmami, ktoré boli v tých rokoch dokončené. Pohľad dnešného diváka, bez nostalgickej veľkodušnosti pre pamätnícke filmy, bez akceptovania doby a podmienok ich vzniku, odhalí schématickosť scenára, nedotiahnutosť pri realizácii a množstvo ďalších nedostatkov, ktoré neprekryjú ani niektoré výborné herecké výkony. Slabšie tri hviezdičky vyjadrujú celkový dojem, ktorý som z filmu mal. (09.03.2010)

V prostém příběhu obyvatel jednoho pražského činžáku kdesi na konečné stanici tramvaje, vyprávěném v rámci čtyř dnů z různých ročních období, se autorům podařilo bohatě vykreslit několik znamenitých profilů dnešních lidí. Všechny motivy filmu jsou vlastně soustředěny na osudy dvou dětí: jednoho nenarozeného, o kterém se těžce rozhoduje, zda se vůbec má narodit, a jednoho opuštěného, jehož otec je opilec. I když ve filmu nejde o žádné tzv. velké problémy, cítíme, že problémy, kolem kterých se točí děj, jsou jedny z nejdůležitějších: problémy vzájemného vztahu lidí. Film se nesnaží dát žádný recept. Autoři se však nad nimi velmi svědomitě zamýšlejí a řeší je, arciť jen v rámci příběhu svých hrdinů. Skvělé režijní vedení, vytvářející podmanivou atmosféru světa, jehož se divák stává takřka osobním účastníkem, a vedoucí herce k realistickým, pečlivě odstíněným výkonům, při nichž zapomínáme na tvář známého herce a uvědomujeme si osobnost a životnost umělecké postavy, umocňuje příběh v dílo, které zanechá hlubokou stopu nejen u diváků, ale i v naší současné filmové produkci. (Filmový přehled č. 49 / 1957) // Aškenazyho původní předloha je výborně rozparcelována do několika ucelených monodramat, atmosféra vyhnaná na ostří nože a celku dominuje obdivuhodný "opilecký" výkon fantastického Martina Růžka. (08.03.2012)

Jeden z důkazů, že zlatá šedesátá v našem filmu nepřišla po období temna, ale měla na co navazovat. Lyrizující snímek ovlivněný italským neorealismem vypráví obyčejné příběhy lidí žijících v jednom domě na pražské periferii. Přitom sám dům je natolik pozoruhodný, že posloužil jako ideální filmová lokace. Ludvík Aškenazy dodal citlivě napsaný scénář, Ján Kadár dobře zvládal práci s herci, neherci i dětmi a u hraného filmu začínající Zdeněk Liška začal odkrývat svůj potenciál. Z období 50. let je to takový malý nenápadný klenot. (22.12.2019)