Tajemství Ocelového města

Dnes už se lze jen stěží domnívat, jakými cestami by se ubírala životní dráha francouzského spisovatele, dramatika a zakladatele vědecko-fantastické literatury (pro níž se později ujala zkratka sci-fi) Julese Verna, kdyby se jej, ještě coby pouhého tajemníka pařížského Théatre lyrique, neujal sám Alexander Dumas starší. Pod jeho dohledem a částečně i vlivem vzniká nejprve několik dramatických prací, jejichž úspěch se bohužel pohybuje v mizivých procentech a proto zkouší zaujmout jinde a jinak. I když podle vlastních slov toužil napsat tzv. "román o vědě" pro dospělé, mimořádná a dodnes přetrvávající obliba jeho fantastických dobrodružných příběhů autorovo přání do jisté míry simulují, neboť nejvýraznějším motivem zde zůstávají nadčasově vkomponované, v té době zatím neexistující technické vynálezy, jejichž zhmotnění se ovšem uskutečnilo během první a druhé světové války. Tuto reflexi beze zbytku naplňuje román Ocelové město, původně reagující na zdrcující porážku francouzské armády pruským vojskem roku 1870, ale díky nepoučitelnosti lidstva je jeho děj aplikovatelný bez přísného časového umístění do jakékoli historické epochy světových dějin (hrůzným vyplněním budiž svržení atomové bomby na japonské město Hirošima v závěru druhé světové války). Filmově - televizní koprodukce pod vedením režiséra Ludvíka Ráži vtiskla celému dílu neopakovatelnou atmosféru a mistrovským způsobem využívá smazatelnou hranici fikce a reality, ozvláštněnou dětským pohledem na probíhající události. Nepominutelnou složkou filmu jsou samozřejmě herecké kreace, zejména Jaromír Hanzlík dokázal bravurně odlišit charakterovou polaritu své dvojrole a překvapivě vyrovnaný výkon tu podává tehdy dvanáctiletý Jan Potměšil, ale pochvalu lze udělit i ostatním (fascinující Vinklář, atypicky obsazený Růžek, Kostka, Bláha, Somr, Čepek, Řanda, Medvecká, Tomáš Holý). Verneovo dílo lze v širších souvislostech pokládat za vůbec nejranější předpověď katastrofického zneužití rodícího se technického i vědeckého pokroku, což ostatně o několik desítek let později blíže specifikoval Karel Čapek ve svých utopistických vizích (jež se nakonec ukázaly jako ne zcela utopistické). Nechť zůstane tento pomyslně vztyčený prst varovnaným signálem pro budoucí generace, kterým by znemožnil opakovaně se dopouštět chyb minulosti. (31.07.2010)

S ohledem na dobu vzniku slušná podívaná. Když jsem byl malý kluk, tak Verne byl pro mne ve spojitosti s knížkou nebo filmem obvykle kouzelnou jízdenkou do světa fantazie k tajemným dobrodružstvím. Neboť jeho romány vždycky přišly s něčím zajímavým. Jeho příběhy obvykle brázdily vlny všech moří a ve vědeckofantastické literatuře byl prostě mého dětství naprostá jednička. K jeho knihám se vracím už jen s nostalgickým pohledem a starou zaprášenou vazbu s obrázkem Julia Vernea očima jen pohladím. Ostatně měl velkou představivost a uměl tehdy předpovědět spousty věcí. No ale vrátím se k filmu. Musím se přiznat, že pomalu s přibývajícím věkem ztratilo toto zpracování příběhu už to kouzlo dětského pohledu. Přesto je to film, který jistě stojí i dnes za vidění. (02.01.2020)

Stejně jako u ostatních zfilmovaných verneovek u nás, jsem čekal opět Karla Zemana a jeho výtvarný styl. Zfilmování Tajemství ocelového města se ale chopili jiní tvůrci a naštěstí se jim to podařilo. Překvapivě dobrá výprava, kvalitní obsazení i herecké výkony, povedeně ponurá atmosféra a nadčasový příběh. To jsou hlavní plusy. Mínusy jsou prakticky jen ve srovnání právě s ostatními filmy z verneovek v podání Karla Zemana. Ač k mým favoritům nikdy nepatřily, skvělé nápady a neskutečná invence se jim nedá upřít. V tom Tajemství ocelového města prohrává o parník. Tentokrát nemůžu asi srovnávat s knihou, kterou mám doma sice od malička, ale přečíst jsem ji na rozdíl od jeho jiných knih ještě nedokázal. Přeci jen styl Julesa Verna je pro nás někdy už těžkopádný a ne nadarmo všechny verneovky převyprávěl pro mladší generace Ondřej Neff. (08.12.2020)

Holomráz!!! Nezapomenutelná ruka Josefa Vinkláře, která trčí v mrazivém oparu. Ludvík Ráža navázal na Zemanova díla a zfilmoval Tajemství ocelového města velmi věrohodně. Obrovskou práci vytvořil architekt Vladimír Labský, který se hodně přiblížil Verneovské fantazii. Že byl Jules Verne veliký vizionář netřeba zmiňovat, situace, která se odehrává v příběhu platí snad pro dnešní dobu nejvíce. Herecké obsazení dokonalé, Jaromír Hanzlík ve své dvojroli je parádní. Hudbu Luboše Fišera netřeba komentovat, dělá opět hrůzostrašnou atmosféru. Téměř hororová scéna je, když po havárii hlavice střely v Ocelovém městě vynášejí z hospody zmrzlé mrtvoly. Spolu s filmem Poslední propadne peklu je Tajemství ocelového města nejlepším počinem mého oblíbeného osobitého režiséra Ludvíka Ráži. Doporučuji knihu "Jako když rukou mávneš aneb Život režiséra a režisér očima svých přátel", ve které pan režisér vypráví neuvěřitelné historky ze svého života, který celý zasvětil filmu a televizi. (12.02.2018)

Dívat se na to dá vcelku i s potěšením, ale žádný zázrak to není. Nevadí mi, že autoři naložili s předlohou volněji, přece jen ji přizpůsobili více dětskému diváku, takže tam přidali i dětského hrdinu, s nímž se dalo identifikovat. Jen lituji, že se tohoto námětu nechopil K. Zeman. Vždyť ve Verneově knize je Ocelové město popsáno jako taková steam-punková Metropolis, přísně organizovaná a hierarchizovaná, démonická, ale svým způsobem grandiózní. To by Zeman svými papírovými kulisami dokázal vykouzlit. Zde má Ocelové město tvář umolousaného okresního fabrického maloměsta konce 19. století. (15.04.2012)