Nixon

Toto je parketa, ktorá Oliverovy Stoneovy sedí a ide, vyrozpráva životný príbeh, ktorý má 3 hodiny, no suchých miest ako šafránu a k tomu ešte kopu hereckých osobností na čele s excelentným Anthonym Hopkinsom. Je pravda, že niekoho môže tá dĺžka pochovať, či odradiť, no Nixon je výborné dielo, keby nebolo miestami také chaotické, mohlo prekonať aj JFK. 75% (09.06.2012)

"Co jsem provedl? Otevřel jsem nás Číně, uzavřel mír s Ruskem, ukončil jsem válku. Bože proč mě tolik nenávidí. To je neuvěřitelné až chorobné." Chvíle, kdy se Richard Nixon (za přítomnosti  tehdejšího ministra zahraničí Henryho Kissingera) takto modlí, patří za mě (i díky skvělému herectví Anthony Hopkinse) mezi ty nejsilnější momenty v celém snímku. Oliver Stone je znám svým liberálním pohledem na svět (a protirepublikánskými postoji) a o to víc mu podle mě stojí ke cti, že v tomto snímku natočil velmi vyvážený pohled na tohoto amerického státníka. Zazní tu větičky označující Nixona za "nejčernější temnotu" či "nádor na prezidentském úřadě" a pak možná i výstižný citát již zmiňovaného Kissingera: "Je to tragédie, protože měl opravdu v rukou moc, ale neměl na to charakter…." Přesto snímek nezastírá i jeho pozitiva a ukazuje i na těžkosti, s nimiž nebylo jednoduché se vypořádat (včetně těch, co si nesl coby bolestné prožitky ze svého dětství). Nixon to neměl jednoduché třeba i v tom, že se musel vypořádat s paradoxem, že i kdyby stokrát vyhrát volby, lidi ho prostě milovat nebudou. Musel se taky vypořádat s tím, že zatímco když se lidé dívají na Kennedyho "vidí jací chtějí být", při pohledu na něj, "vidí jací jsou". A měl koneckonců i smůlu "biblických rozměrů", že musel skončit kvůli "nějakému vloupání". Film ale nekončí nějakým smutněním či vzdycháním nad nepřízní osudu, ale Nixonovým skvělým (předpokládám autentickým) projevem na odchodnou z úřadu, jehož poselství (s použitím citátu Theodora Roosevelta) je nadčasové: "Někdy máme procit, že když nejde vše podle plánu, když nám umře milovaná osoba,  když prohrajme volby, nebo utrpíme porážku, tak je konec ale to není pravda.  Je to vždycky nový začátek, protože blaženost nepřihází, když Vám všechno jde. Blaženost přichází, když Vás pokoušejí, když schytáte pár ran, pár zklamání, když na Vás padne smutek. Bez toho, aniž byste spadli do té nejhlubší propast, nemůžete poznat jak nádherné je stát na vrcholu."       (08.08.2022)

Power corrupts, absolute power corrupts absolutely... Život Richarda Nixona by se lehce mohl změnit v karikaturu nejen v rukou liberála Olivera Stonea. Pod vlivem všeobecné tendence omlouvat kdeco kdečím by se stejně snadno mohl zvrhnout v ódu na nešťastnou oběť okolností, která to vlastně všechno myslela dobře. Nesnadný úkol z toho nějak vybruslit na sebe vzal Oliver Stone v dobách své vynikající formy a předtím, než si nasadil brusle a vyrazil na kluzkou plochu nonfiction, do svého týmu povolal špičkové hráče. Do kapitánského dresu oblékl Anthonyho Hopkinse, asistovat mu nechal Boba Hoskinse, Paula Sorvina a Eda Harrise pod krycími jmény J. Edgar Hoover, E. Howard Hunt a Henry Kissinger a manželsko-mateřský dohled svěřil Joan Allenové a Mary Steenburgenové, načež odpískal začátek tříhodinového zápasu bez přestávky, bez oddychu a bez hluchých míst. bez ohledu na minimum fyzické podoby od těch časů vidím v Nixonovi Hopkinse, jeho ztotožnění s rolí hraničí s převtělením, jeho herectví je neuvěřitelné a uvěřitelné současně. Bez nejmenší námahy se mu daří vzbuzovat nejistotu z toho, co se děje, záblesk lítosti, když se pod náporem nemoci doslova hroutí k zemi, odpor k tomu, k čemu všemu se lidé pod vidinou moci odhodlají, i strach z vědomí, že i nejmocnější z tohoto světa nejsou nic víc než lidé jako každý jiný. Ne že by to všechno bylo něco kdovíjak objevného. Objevný je způsob, jak zlehka a nenápadně se to děje a jak samozřejmě se stáváme součástí prostředí, kde strach (ze ztráty moci a tím sebe sama) vládne, paranoia mu přisluhuje, nevědomost hříchu činí a lidé jim všem klečí u nohou. Nixon netáhne na branku zdaleka tak přímo jako JFK, ale na mé straně hřiště se mu podařilo vsítit všechny góly už při prvním zhlédnutí v mých pubertálních letech. Moji rodiče to tehdy brali jako neférový vlastní gól dokazující, že mě vychovávají nějak divně, a povzdechli si, že jakékoli tendence naznačující, že ze mě někdy bude politik, ze mě vytlučou. (19.12.2007)

Ve srovnani s JFK, ktere se nabizi, se jedna o odlisne vedeny snimek, ale se stejnym ucinkem, protoze se znovu (Oliver Stone) povedlo divaka zaujmout a udrzet pribiteho ke kreslu po cely cas ktery je natahnut na neuveritelnych vice nez dveste minut. Spinava politika a Nixon uprostred jako prostrednicek a loutka. Skvely vykon (Anthony Hopkins). 80% (29.01.2010)

Na JFK se Nixon nechytá, ani náhodou, ale sleduje se fajn, jedná se o podnětnou fresku z dějin nejvyšší americké politiky přelomu 60. a 70. let. Musím přiznat, že jsem se bál, že Stone Dicka vykreslí jako arcilotra, že ty 3 hodiny budou dosti monotonní, leč nakonec tomu bylo jinak. Film přichází s hotovou paletou emocí. Ríšu chvíli nenávidíte (za jeho militantismus a bigotní staromilství), chvíli vám je ho líto (Nixonova politika jako symptom prohnilého systému), pak se obdivujete některým jeho úspěchům hlavně v zahraničí politice (deeskalace vztahů se SSSR a Čínou). Vskutku plastický portrét, u kterého se není, kdy nudit, už jen proto, kolik si skrze časové skoky a seznamování s aktéry politiky daného období žádá pozornosti. 75% (07.05.2021)