Morte a Venezia
Mort à Venise
Death in Venice
Smrť v Benátkach
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHrají:
Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen, Silvana Mangano, Franco Fabrizi, Marco Tulli (více)Obsahy(1)
Do italských Benátek přijíždí v roce 1911 hudební skladatel Gustav von Aschenbach. V noblesním prostředí hotelu a evropské smetánky se snaží zotavit, komponovat, najít vnitřní klid i odpovědi na velké otázky života a tvorby. Najde krásu – ztělesněnou polským chlapcem Tadziem, ale současně objeví i dosud skryté stránky sebe sama. Platonická vášeň, která ho k mladíkovi přitahuje, stárnoucímu skladateli na klidu nepřidá. Ale ani přes skutečnost, že mimo uzavřený svět hotelu řádí v Benátkách cholera, se Aschenbach nedokáže od chlapce odpoutat… Filmová adaptace novely Thomase Manna se odchýlila od předlohy, pokud jde o povolání hlavní postavy. Autor filmu Luchino Visconti viděl v Aschenbachovi hudebního skladatele Gustava Mahlera a ve snímku použil úryvky z jeho 3. a 5. symfonie, spolu s hudbou Lehára, Musorgského a Beethovena. Role hudby je pro Smrt v Benátkách nezastupitelná a spolu se scénářem, hereckými výkony a výtvarnou stylizací do doby odeznívající secese se podílí na jedinečném vyznění snímku. Odměnou za precizní zpracování získal film řadu nominací a cen – včetně nominace na Oscara pro autora kostýmů Piera Tosiho (nominován už za Geparda z roku 1963 a s Viscontim spolupracoval i na předcházejícím Soumraku bohů z roku 1969) a Jubilejní ceny pro režiséra na MFF v Cannes. Visconti za svou kariéru natočil řadu filmů podle literárních předloh: po Posedlosti (Cain: Pošťák vždycky zvoní dvakrát) a Natálii (Dostojevskij: Bílé noci) následoval výpravný Gepard (Tomasi di Lampedusa), pak Cizinec (Camus), a konečně Smrt v Benátkách. Tuto sérii uzavřel režisér těsně před svou smrtí dramatem Nevinný (D’Annunzio). (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Lolitovské téma pouze na první pohled. Jelikož tentokrát bylo hrdinovo vzplanutí jakoby čistší, protože Aschenbach byl poraněn a zabit krásou spolu s nevyřčeným citem, kdežto Humbert spíše šokován nečekaně brzkou sexualitou a vypočítavostí. Volba Aschenbacha zůstat v prostředí fatální nákazy, (jež byla vlastně vědomou sebevraždou) a to "jen" proto, aby i nadále mohl alespoň zdáli sledovat krásu onoho mladíka, je právě to, co činí z díla klasický počin. Hudba nepotřebuje komentář. 80% ()
Poetické a rozvláčne filmové priznanie i sociálny pohľad Viscontiho cez adaptáciu Thomasa Manna . Na môj vkus miestami teatrálne herectvo a celkové obsadenie mi nebolo po chuti. ()
Pravidlo číslo 1: ať už točíte o čemkoliv, ať chcete třeba kontemplovat o smrti, zániku a nejnitěrnějších pocitech starýho latentního homosexuála, film by měl diváka bavit (tj. neustále přitahovat jeho pozornost). Tak tohle na filmový škole určitě neučí, ale podle mě je to škoda. V roce 1971 asi stačilo 2 hodiny dlouhými jen-ještě-přidej-trochu-zoomu záběry špehovat homoděje jak špehuje mladého chlapce (až skoro ve foglarovskym významu), o jehož pohlaví díky vzhledu anděla definitivně rozhodne až zvolání ve třetině filmu "Tádžio". Kavárenský debaty o definici krásy a úlohy umělců a umění jsou ještě tim lepšim, co tady Visconti nabízí. Film má větší ambice - každej gík se může dočíst (třeba já jsem si to přečet), že film symbolicky předznamenává konec starého světa - a to všechno tam je, se spoustou odkazů a metafor. Jenže co je to platný, když třičtvrtě času koukáme na detail spocenýho obličeje Dirka Bogardeho?! PS: Doufam, že se ze mě na starý kolena nevyklube takovej prašivec. (60%) ()
L. Visconti sa javí ako nesmierny fanúšik Mannovej predlohy, pretože v každej scéne bolo cítiť lásku a cit, s ktorými k nakúcaniu adaptácie pristupoval. Avšak štýl, akým je to natočené, je pre mňa osobne nevyhovujúci. Minimum dialógov, dlhé scény, alegoricky vyjadrený dej a myšlieky, ktoré možno pochopiť iba zo zaujímavej kamery, zmien hudobných motívov či z výrazov tvárí postáv a ich konania. To je však pre mňa dosť nepostačujúce, nenaplňujúce a miernu nudu spôsobujúce. Asi som však len ešte nepodlahol čaru klubových filmov...:) ()
Vážení přátelé...Tohle mě vážně nebavilo. Ani trochu. Zdlouhavé samoúčelné záběry zavánějící manýrou, hlavní postava zcela nesympatický obrýlený kníratec, připomínající mírně Neda Flendrse...Vše se navíc odehrává v době, která mě příliž neoslovuje. Ano, závěr je dobrý, ale proboha co ta dvouhodinová nuda před tím? ()
Ok, tenhle film vyžaduje specifickou náladu. Je to taková Lolita, kde k ničemu nedojde a vše je příliš pocitové, postava profesora roztěkaná, ale nabyl jsem schopen se přehoupnout přes víc jak 40 minut. Velmi pomalé tempo. ()
První mé setkání s Luchinem Viscontim dopadlo neslaně nemastně. Příběh stárnoucího hudebního skladatele v Benátkách se dá shrnout asi do dvou vět a režisér nám jej natáhl do dvou hodin. To samo o sobě nevadí. Musí být ovšem zajímavé a sympatické postavy, což tady nebyly. Gustav von Aschenbach je pro mě prototypem chudáčka, který nějak neví, co se životem a žije si už jen ve svých představách. Největší vrchol dne je pro něj pohled na mladého kluka. Od sledování mě také odrazovala depresivní atmosféra samotných Benátek v jejich tehdejší situaci. Zachyceno to bylo skvěle a Visconti určitě umí. Nicméně to pro mě bylo skoro k nekoukání. K atmosféře sice dokonale sedla hudba Gustava Mahlera, ale jen to podpořilo depresivní dojem. Nemůžu upřít tvůrcům řemeslný um, ale můj šálek čaje to tentokrát nebyl. Dnes to bude za dvě hvězdy, ale dalším filmům od Luchina Viscontiho šanci určitě ještě dám. ()
Co se týče prpojení myšlenek s jednotlivými složkami filmu - obraz, hudba ... (existuje něco jako krása samo o sobě, nebo může krásu vytvořit cíleně jen sám člověk a zda-li je vůbec nějaké krásy hoden - dlouhé záběry lidí, onoho polského chlapce, hudba Gustava Mahlera - jeho život byl inspirací předlohy tohoto filmu ...) výtečné. Nicméně, celkově to šlo nějak mimo mě. ()
Jediné, čo túto zbytočnosť zachraňuje, je hudba. Je to dvjhodinový koncert vážnej hudby, sprevádzaný bezpredmetnými obrazmi. Znovu sa potvrdilo, že pokusy adaptovať filozofické knihy dopadajú zle - nedobre. ()
Tímhle filmem si u mě L. Visconti získal místo filmového velikána. Je neuvěřitelné, jak dokázal předvést tolik filmařských kvalit v jednom díle, a to jak to všechno působí na diváka je kapitola sama pro sebe. Vedle naprosto unikátně (aspoň dle mě) zkomponovaných záběrů, vyprávění čistě kamerou, úžasně působícího spojení hudby a záběru (především ty skladby na piano od Gustava Mahlera) je tady neopomenutelný herecký výkon Dirka Bogarda v hlavní roli. Tenhle film ale asi není pro každého - má totiž občas dost otravné tempo a mě asi 15 minut trvalo, než jsem si na něj zvyknul. Dlouhé záběry mohou působit dost nudně, zvlášť když člověk od filmu čeká nějakou tu akci či spád děje. Naprosto mě uchvátila dokonalost zobrazení Benátek jako turistického centra - děti se ve společnosti starších lidí nudí a tak pobíhají po pláži, dámy popíjí čaj ve skupinkách u stolků, společnost v restauraci se chová naprosto přirozeně a způsob jakým se na ni hlavní postava dívá je nezapomenutelný. A to vše v perfektních kostýmech a propracovaných interiérech. Také nesmím opomenout dialogy profesora von Aschenbacha s jeho přítelem - o tom zda krásu vnímáme smysly nebo duší, o umění. ("Víš kam vede zlatá střední cesta?"-"K prostřednosti!"). Ale abych vlastně řekl o čem film je - je to vlastně zobrazení psychiky člověka, a to nenuceným, ryze uměleckým způsobem. Tenhle film bych doporučil každému - pokud vás nebude nudit, budete ho milovat. ()
Pošetilost moudrých je obdiv krásy mladých. No a ty klobouky ! Pure masterpiece, který člověk ocení s přibývajícím věkem. ()
ne tohle, není o tom "jak stara buzna prijela chcipnout do Benatek", jak prý řekli Monty Pythoni (mimochodem - pro mě jsou směsicí skvělých, ale také hodně trapných scén), je to o zoufalém pokusu zachytit aspoň trochu krásy na prahu stáří, když už na dveře klepá smrt, a ta krása může být andělský kluk, andělská dívka, kytka, obraz... je ovšem pravda, že na ten film jsem se díval jinak ve 20, jinak o 30 let později....“ ()
Jeden ze 150 nejlepších filmů všech dob podle ankety (119 hlasujících, především filmových historiků, z více než 100 zemí světa), kterou v roce 1982 uspořádalo UNESCO z podnětu Mezinárodní federace filmových klubů. ()
Bohužel jsem se rozešel s Viscontiho estetickým uvažováním, resp. s estetickým uvažováním maskéra, takže se s tímto filmem nemohu plně ztotožnit. Sice jsem si utvořil subjektivní představu, co mělo které nalíčení znamenat a vyjadřovat, ale moc se mi to nelíbilo. Jako film-meditace je to ale poctivé a nehraje to s divákem nějakou pseudo-intelektuální šarádu. ()
Nevolnost. ()
Jak rekli Monty Pythoni v jedne sve skeci v Letajicim cirkuse: "O tom jak stara buzna prijela chcipnout do Benatek". Trochu drsne, ale velmi vystizne receno. ()
Tenhle film je pořádnej vtip. Ale dobře se u něj spí. ()
Projekt 100 (2002) ()
Kam hrabou se vily nevzhledné s vehikly plechovými dnešních zazobanců před okázalostí pokrývek hlav secesních! Kloboučník zde - pustiv opratí fantasie své - vykouzlil na hlavách dam hrnce, talíře, turbany, mašle obří, záhony květinové, uši sloní soupeřící s chvosty ptačími a další Velikány tvarů prapodivných. Dámy v počátku století dvacátého byly ženami chrabrých srdcí a postav ztepilých, neb vložiti na hlavu něco takového a vyjít takto do společnosti, vyžadovalo notný kus odvahy a pružné bicepsy krční, by hlava unesla zátěž několikakilovou. Velikostí a pestrostí klobouku nejspíše ukazovaly velikost svého bohatství a společenského postavení. Navzdory kloboukům neuvěřitelným oko mé nad elegantními kostými secesními s náznaky let dvacátých (pro mne v módě stále inspirujícími) radostně plesalo. Dressy plovací byly přímo rozkošné a dle mého gusta! *** Omlouvám se za výlev tento kloboučničký garderóbní, nuž potřebovala jsem jaksi vykompensovat pocit rozkládajícího se masa. *** Zasazen v Benátky romantické s obrazy poetické kamery umocněné symfoniemi Gustava Máhlera (jakoby komponovanými k filmu tomuto) rozehraje se příběh letní, plážově lenošivý, však se skrytým nábojem dramatu v nitru jeho postav i samotného města zachváceného plížící se cholerou. Stárnoucí hudební skladatel hledající odpočinek a odpověď na otázku „Co je krása?“ nalezne v sobě city znepokojivě nezdravé až smrtelné… *** Italský film kupodivu netypicky nehalasný a skromný v řeči. Hovoří především obrazy, melodií, gesty a mimikou tváře, byť sebevíce nalíčené. Mladý „anděl krásy“ neotevře svých úst vůbec a jakoby nenápadně zjevuje se na scéně ve své líbeznosti, plně si však vědom zájmu o něj. *** Navzdory k poněkud zneklidňujícímu tématu filmu (v mém chápání) - láska muže k dospívajícímu chlapci na hraně vztahu patologického (odehrající se však jen v mysli jeho /neb je to obdiv krásy jako takové?.../) - celkové jeho vyznění (především díky kameře a hudbě) je spíše poetické, jako hudebně-obrazová dramatická báseň. ()
Film zajisté oplýval vysokou uměleckou kvalitou. Jenže kvalita a obsah musí být u uměleckého díla v jednotě. Knihu jsem nečetl, a tak mi nezbývalo, abych k pochopení filmu dvakrát přečetl Obsah, abych věděl, co znamenaly ty umělecko-filozofické promluvy s přítelem v ději předcházejícím návštěvě Aschenbacha do Benátek (aniž bych to stejně vůbec pochopil) a aby mi bylo sděleno, že Aschenbach necítil k chlapci homosexuální náklonnost, jak jsem si myslel po celý film, nýbrž uchvácení krásou, která člověka podmaní... Jenže krása pro jednoho nemusí být krásou pro druhého... Do toho přišla cholera, která, jak známo, se projevuje především ohromnými průjmy, ale u Aschenbacha to bylo schematizováno jen na postupné slábnutí organismu... To, že Aschenbach byl zřejmě Němec a v italsko-francouzském filmu mluvil anglicky, bylo asi důsledkem požadavku Paramountu než možnou skutečností, neboť v Evropě tehdy převládala jako dorozumívací řeč němčina. Zkrátka, při dobré vůli dávám tři hvězdičky, ale jsem zklamán, těšil jsem se na víc. ()