Pražská 5

Komentář Milana Šteindlera je famózní. Jinak tento film tvoří 5 povídek... Jedna příšerná, dvě podprůměr, jedna průměr a jedna ÚŽASNÁ!!! Mluvím samozřejmě o povídce divadla Sklep - Na Brigádě... Tato povídka je jednou z nejlepších parodií, co jsem kdy viděl! Je plná humoru, úžasných gagů a mnoho dalšího. Jeden výpadek - oslovení "Paní učitelko" tomu tedy odpustíme... Pokud by tento film měl být tvořen pouze Brigádou, bylo by to jasných 5*. Bohužel, není tomu tak, a proto musím jednu hvězdu vymazat... Vím, že to není matematicky správné, ale co nadělám, Brigáda je prostě úžasná... Všechny, kteří se někdy na tento film budou dívat tedy prosím, aby ho nevypínali hned po prvních dvou povídkách - Brigáda je totiž jako poslední... (13.02.2007)

Kult? Možná jo, ale pro jinou generaci. Doporučuji na koukání jen kovaným Jiskřičkam a pionýrum. Podle mě příliš nesourodé a přeplácané. Co taky čekat když se navzájem trumfuje hned pětice divadel, že? Jo a jestli chcete vědet kde a kdy začalo Vorlova obscese skřítky - tak mrkněte právě na Pražskou pětku. (30.07.2008)

1. povídka = 60% (průměrná groteska, trochu humoru bylo, ale nic převratnýho), 2. povídka = 10% (hrozné výtvarné cosi ke všemu s otravnou hudbou), 3. povídka = 50% (humorně antisocialistická recitační povídka), 4. povídka = 90% (na svou dobu nesmírně odvážný a zajímavý baletně-hudební kousek), 5. povídka = 100% (nejlepší povídka, paráda, kvůli tomuhle se vyplatí na to kouknout). Celkový průměr = 60%. Takže dám 3 hvězdičky a hotovo :-) (04.11.2011)

Alespoň čtyři z pěti částí programu P5 jsou i po neuvěřitelných třiceti letech (z toho cca dvaceti od minulého zhlédnutí) pořád neuvěřitelně skvělé a celek je v propojení úvody Dr. Šteindlera CSc, jejichž dokonalost si už vychutnáme asi jen my pamnětníci, zákeřným útokem na naše socialistické zřízení a kulturu. K hlasům o "nesourodosti" celku se nepřidávám. Snad byste chtěli sérii pěti srandovních taškařic? Obě "nudné" části, tak jak prokládají tři komické, mohou divákovi skýtat pohled drasticky jiného druhu na totéž, co se domnívá vidět v oněch třech. (Ostatně nerozumím ani tomu, proč většina diváků ve srovnání s Na Karlštejn a Na brigádě zcela podceňuje Oldův večírek, který je prostě best.) Nebo jiná možnost: co takhle vnímat i ony dvě části jako komedie? (Tím nechci naznačit, že jsem pochopil něco, co ostatní ne - pouze to navrhuji jako divácký experiment.) Pro více či méně skryté poťouchlosti je třeba film sledovat se zvýšenou pozorností (a asi vícekrát). Třeba fakt, že dva popeláři, kteří se jen mihnou na začátku Oldova večírku, jsou Čenský s Vašutem (jo, čtete správně: Čenský a Vašut), jsem zjistil až v titulcích. A slova sklepického předsedy, jimiž objednává pití, jsem si musel pustit několikrát, abych se ujistil, že říká "dvakrát na Barrandov". Vůbec jsem Na brigádě neobjevil deklarované postavy kulaka, mužika a Prudínka. A toho zlého skřítka z úvodní grotesky, tak toho se Vorel potom už nikdy nezbavil. (10.09.2019)

V době, kdy značně slábnoucí režim dopřával filmovým tvůrcům větší tvůrčí liberalizaci, přichází na scénu nevšední tvůrce Tomáš Vorel s nezaměnitelně originálním režijním rukopisem, jehož satirické myšlenky skrytou formou popudlivý režim provokují. Vorel v pěti povídkách přichází do té doby s nepříliš viděnou experimentální formou na nahlížení (socialistické) společnosti. Do svého debut projektu angažuje především členy netradičních pražských divadel, s nimiž spolupráci nerozvázal ani v pozdější době. Vorel se tak moc chtěl odlišit od doposud viděného v oblasti filmů, až jsem měl pocit, že to přehání. Na konci osmdesátých let však přece jen přišel s nadčasovým pojetím, kterému paradoxně ublížilo jen nepříliš dobré načasování, tedy vznik filmu v době, která těmto experimentálním záležitostem nepřála. Na filmu se dají obdivovat zajímavé detaily a technika režie, kterou nikdo neznal a nikdo s ní do té doby nepřišel. Když však hodnotím celkový dojem, vychází mně z toho, že není úplně nejpříznivější. Především skladba povídek je poměrně nevyrovnaná, a to celkem vadí z hlediska divácké záživnosti. Rozhodně tedy nelze hovořit o tom, že bych se nad všemi povídkami bavil stejně a nadšeně. Slabší scenáristické výpadky zdatně kamuflovala přesně zvolená herecká garda, která v té době nebyla nijak protěžována, tudíž se ani neřadila k extra známým hercům té éry. A právě i oni si vydobyli svým originálním herectvím ostruhy na Vorlových, potažmo pozdějších Šteidlerových filmových projektech, jež byli přinejmenším ve svých začátcích režijně velmi neotřelí a svým způsobem novátorští. Vorlův film není z diváckého hlediska maximálně pohlcující, avšak pokud diváka zajímá netradiční skloubení herců a experimentální režijní formy, je to film, který tohle hledisko naplní měrou vrchovatou. Chaotické pojetí a menší záživnost je možná jen vedlejším nebo nežádoucím účinkem, který si každý divák, když bude chtít, individuálně odbourá sám. 60% (04.11.2014)