Betlémské světlo

Jan Svěrák v rozhovoru o natáčení zmiňuje, jak si cenil toho, že může trávit čas se svým otcem, jakou má radost, že jej zas režíruje. Do výroby zapojil také své dva syny. Zvnějšku by se tak mohlo zdát, že půjde o rodinný podnik, který dotyční realizovali hlavně sobě pro radost, aby měli pěkné vzpomínky. A vskutku. Betlémské světlo je přebujelou přehlídkou oblíbených motivů Jana a Zdeňka Svěrákových, řízenou navenek především snahou napěchovat do stovky minut všechno, co mají rádi. Je to film, který postrádá řád, rytmus i soudnost (a subjektivně trvá dobré čtyři hodiny). Nejen během scén, kdy by to šlo alibisticky omlouvat senilitou a uslintaností hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, neempatického stárnoucího spisovatele, který nedokáže udržet myšlenku. Stereotypní ženskou postavou je jak mladá lékárnice (nejdřív chladná, pak hysterická), kterou si vymyslel, aby mohl dávat průchod svým erotickým fantaziím, tak jeho manželka, typická „stíhačka“, která ho nenechá chvíli v klidu. Snaha sloučit jednotlivé epizody do souvislého toku (namísto natočení povídkového filmu) je kontraproduktivní. Motivy a postavy ze tří různých povídek Zdeňka Svěráka na sebe narážejí, překážejí si, vyprávění zadrhává, tón a stylizace se mění scénu od scény (nejen kvůli přechodům mezi světem povídek a světem jejich autora). Chvíli neradostný příběh o vyčichlém vztahu a (zdravotních) problémech doprovázejících stáří. Chvíli sentimentální kýč o hledání životní náplně, která by přesáhla každodennost postav (pro některé z nich je touto nadhodnotou láska, pro jiné ezoterika, náboženství nebo psaní povídek, všechny se nezdravě upínají k zázrakům). Chvíli hodně lidová situační komedie, v níž Tereza Ramba pronáší „Jsem dost plochá postava“ a Vojta Kotek ji chytá za prso a říká „To mi nepřijde“, a protagonista se neohrabaně snaží nakrájet knedlík (což je natočené způsobem, který oživil mé trauma ze sledování pozdních filmů Marie Poledňákové). Hlava nehlava jsou na sebe vršeny (asi momentální) nápady, jichž více není využito. Herci vesměs buď přehrávají, jako kdyby byli na divadle, nebo působí jako by se účastnili hereckých zkoušek, ne vlastního natáčení, a teprve hledali vhodnou polohu. Marně přemýšlím, zda alespoň něco v tom filmu nebudilo rozpaky, stud a smutek, protože pamatuju časy, kdy byl každý nový film Jana Svěráka dlouho očekávanou událostí. A oprávněně. Betlémské světlo je jen další špatnou českou komedií (nebo co je to za žánr) s nesympatickými postavami, které se k sobě chovají hnusně, jakých vznikne tucet do roka, i dalším dokladem, že v tuzemsku k získání peněz na větší produkci nepotřebujete nutně dobrý (a dotažený) nápad. Stačí zavedené jméno. 40% (10.03.2022)

Jistě, od toho, co Svěrákové točili kdysi, se Betlémské světlo diametrálně liší, ale tak nějak začínám mít na lidi, kteří z tohoto filmu dělají megaprůser, trochu averzi. Dost vtipné, v mnoha ohledech hodně bizarní (medvěd), s jednou velmi protahovanou povídkou (Fotograf) a dvěma velkými, pro Zdeňka i Jana nehodnými banalitami (oběť otce postiženého chlapce, důvod, proč stárnoucí spisovatel nerozumí ženám). Líbilo se mi pár detailů (popršené sklo auta, nebo uvolněným způsobem hrající Jiří Macháček). No a to by bylo asi tak všechno. (31.03.2022)

Jsem bohužel zklamán. mě to nepřišlo nějak filmovbě atraktivní. Fiktivní literární postavy lezou autorovi do života bez nějakých větších dějových souvilostí a to vše se prolíná "realným vztahem" autora se svou ženou. Myslím si, že Daniela Kolářová a Zdeněk Svěrák si filmově bohužel už nemají co dát, vůbec mě tyhle části filmu nepřišli v něčem zajímavý a mrzí to o to víc, že oba jmenované mám opravdu velmi rád. A ty leterární postavy, jo neříkám že občas neměli vtipnou větu či dvě, ale to je docela málo. Vítězná scéna je nakonec ta, ve které byli Šejnohovi na zámku tou jsem se prosmál. Ve výsledku nejzábavnější je celý to halóó kolem plakátu s nahou Terezou Rambo, jako jestli se podbízí neb ne, jestli je to pro ženy urážející atd. Top je opravdu už k smíchu v době, kdy na sociálních sitích je spoře oděnejch holek víc než rohlíků řešit takovou kravinu, pomalu jako základní problém naší země. (10.03.2022)

„NENÍ TO TEN SPISOVATEL ŠEJNOHA? ON JEŠTĚ ŽIJE?…“  O krizi „posledního“ věku, schovaný do křoví, vytvořenýho z postav a příběhů Svěrákových povídek. Hele… jede si to tím svým klidným tempem, a nás, co máme Zdendu rádi, to ani moc nenudí, ale… Vlastně jaký ale? Co už se z tohohle poslepovanýho příběhu, kterej odráží další životní etapu Svěráka otce – dědy, dá vymáčknout? Sice je tu přítomen onen laskavý, ale je ho málo. Vlastně málo je toho tady hodně (kromě Kotka a Ramby). Dám za tři, ale bude to spíš pro fandy a ty, kterých se to nějak dotýká (tedy chtějí vidět mladou holku, jsou chycení v pasti „stoletýho“ manželskýho vztahu…).     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nečtu Povídky psané Zdeňkem Svěrákem. 2.) Nedokážu si představit Vánoce bez Betlémského světla.               PŘÍBĚH  **  HUMOR  *  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ne (01.03.2023)

Nejhorší film Jana Svěráka svou bezradností trumfuje i Po strništi bos, navrch však přidává nevyvážené, většinu času se míjející pokusy o humor i přesah. Zdeněk Svěrák v úloze stárnoucího spisovatele tápe v moderním světě i vlastním manželství, ale pro diváka z toho plyne těžko uvěřitelné minimum zábavy i životních mouder. Více zde. (13.03.2022)