Betlémské světlo

Když hlavní protagonista během úvodních titulků projíždí autem po Masarykově nábřeží v Praze, mohou si ctitelé svěrákovských komedií vzpomenout na závěr Kulového blesku a první chvíle psychologa Knotka v novém bytě, který se nacházel také na Masarykově nábřeží. Bohužel jen málo dalšího spojuje nejnovější film Jana Svěráka s těmi nejlepšími snímky podle scénářů jeho otce, které kromě typického humoru vždy měly jasno, o čem chtějí vyprávět. U Betlémského světla zůstává tvůrčí záměr nejasný. Když jsem před lety odcházel z kina z Vratných lahví, říkal jsem si "Snad natočí ještě další.". Po konci Betlémského světla mi v hlavě znělo "Pánové, prosím, už ne.". Více zde. (26.05.2022)

Veškeré ohlasy, které jsem četl ohledně Betlémského světla od Jana Svěráka, mě nakonec do kina nedonutily. Teď toho trošičku lituji, protože mě se to prostě líbilo. Není to úplně komedie, jako spíše taková sonda, respektive náhled do duše stárnoucího spisovatele a to celé zabalené v poetickém kabátku a krásně odvedenou filmařinou (zejména kamera byla v některých scénách perfektní). (20.09.2022)

Krásné příběhy v podání už starých bardů, jak pánů Svěrákových, tak i ostatních herců - velmi dobrý výkon Vojtěcha a Terezy. Šlo vidět, že se s tím tvůrci už hrají a užívají si každou sekundu záběrů. Zlomený palec vypadal tak realisticky, že se mi udělalo mdlo :). Věřím, že bylo složité natáčet s nemocnými dětmi. Je jen velká škoda, že vlastně spletenec různých postav a dějů nedokázal dát rozumný celek a dle mého nemá film konec, který za tu námahu začít točit stál. Nebo jsem na to ještě příliš mladý a nemoudrý? ... LFŠ 2022 MN (01.08.2022)

První a bohužel zřejmě i poslední cimrmanovsky laděný film Jana Svěráka se setkal s nepochopením, které zase nechápu já. Po dlouhé době si Jan Svěrák na nic nehraje, nedává na odiv své ego, jen pokorně užívá chvil se svým tátou. Ten film je milý přesně jak umí Zdeněk Svěrák být. Po zhlédnutí Po strništi bos mne jala hrůza, že Svěrák starší zblbnul. Naštěstí tomu tak není, to pouze do jeho námětu vnesl příliš sebe jeho syn. Zde Svěrák starší spolupracoval na scénáři zřejmě mnohem více a je to znát. Některé scény jsou hodně dada a dovedu si je představit i v rozhlasovém provedení v nealkoholické vinárně U pavouka. Není to film na plný počet, ale tak mizerné hodnocení (aktuálně 54%) si nezaslouží, navíc jsem se několikrát smála nahlas, takže bez uzardění přimhouřím oko a kus hvězdičky přihodím. (19.12.2023)

Osvědčená tvůrčí značka Svěrák & Svěrák opět připravila vyhledávaný komfort pro všechny divácké kategorie. Nejedná se sice v žádném případě o scenáristické ani jiné spasení českého filmu, ovšem Svěráci se duchem vrátili k Vratným lahvím. Jsem si jist, že při své tvůrčí práci na tenhle svůj úspěšný film pomysleli a chtěli na něj nějakým způsobem navázat. V tomto filmu lze nalézt hned několik styčných bodů: velmi podobná až totožná herecká sestava ve vedlejších rolích (Budař, Vetchý, Táborský, Macháček) a hlavně opětně Daniela Kolářová po boku Zdeňka Svěráka a jejich neustálé hašteření a špičkování. Příběh je vlastně celkem jednoduchý. Postarší spisovatel Šejnoha, který píše další ze svých povídkových knih, zažívá se svými fiktivními románovými postavami, kterými se inspiroval ze svého okolí, opravdové peripetie. Vedle toho bojuje se svojí tvůrčí krizí, zlobí ho zdraví a z rovnováhy ho vyvádí i jeho hašteřivá manželka, se kterou je evidentně už jen ze zvyku. Zdeněk Svěrák film zřetelně táhne a jeho postava je osobnostní dobrák, co každou chvíli chce diváka dojmout i rozesmát. Je třeba počítat s tím, že fiktivní postavy mají své vlastní "uvažování", takže se spisovateli v různých situacích a na různých místech zjevují a stěžují si na své nedostatky, kterými je on sám coby autor obdařil. Nejzajímavější i nejvtipnější z fiktivního leporela postav je dvojice Vojtěch Kotek, frajerský fotograf, a Tereza Ramba, nedobytná lékárnice, a jejich náhlé milostné vzplanutí. Dalšími zástupci z jiných povídek je rodina Vladimíra Javorského, úzkostlivého otce, který prosí spisovatele o zázrak pro svého retardovaného syna. Úplně nejslabší a zcela nezajímavá je linie s automechanikem (Ondřej Vetchý), co používá svérázné léčitelské metody. A docela zvláštně a originálně působí sny hlavního hrdiny o jeho skonu, na jehož poslední cestě na onen svět ho dovedně vyprovází dvojice svérázných pohřebáků v podání Miroslava Táborského a Jana Budaře. Neustálé manželské soupeření Svěráka s Kolářovou silně připomene vtipné manželské zápolení z Vratných lahví. Přišlo mně, že sice bylo o poznání méně vtipné, ovšem stále velmi filmově funkční. Magický realismus, na nějž Svěráci tentokrát hodně sází, je v českém filmu poměrně ojedinělá záležitost. Takovýto tvůrčí prvek se jim daří zvládat s nadsázkou i nadhledem. Diváci mají opět možnost zažít zručně natočenou a tak trochu netradiční filmovou pohodu. 7/10 (08.09.2022)