Bardo, falešná kronika několika pravd

Audiovizuální manýrismus a artovej fetišismus nejhrubšího zrna pod virtuózní [a dosud nejosobitější] režijní taktovkou Alejandra Gonzaleze Iñarritu.... Darius Khondji na vrcholu. (04.01.2023)

Oscar 1 nominace: Kamera ... ... ... Zlatý Lev - výběr (28.12.2023)

Technicky brilantní sebestřednej blábol. Další snaživá anamnézička umělce vyššího středního věku, která absenci hloubky dohání měřítkem, ale je mimo i jako lehce surreálná metafora krize identity, i jako reflexe současnosti. Iñárritu je filmařská bublina, opět potvrzeno, sorry not sorry. (20.12.2022)

Stín muže se vznáší nad vyprahlou náhorní plošinou, zatímco se dítě odmítá narodit do zkaženého světa a raději se nechá vpravit zpět do matčina lůna. Tak začíná surrealistická černá komedie Bardo, falešná kronika několika pravd, za níž stojí úspěchy ověnčený mexický režisér Alejandro González Iñárritu. Více než dvě a půl hodiny ve společnosti jeho nevědomí však bude pro většinu lidí neskousnutelnou dávkou artu. (18.12.2022)

Iñárritův opus magnum. Úvodní scéna s porodem dítěte, o kterém porodníci na sále řeknou, že se mu nechtělo na svět, protože je zkažený, a vrátí ho mámě do dělohy, mě odpálila. Příběh o v Americe žijícím mexickém novináři a jeho rodině se odvíjí v kouzelné surrealistické hříčce. Když po hodině a půl v úchvatné sekvenci na diskotéce začal zpívat David Bowie Let's Dance, chtělo se mi plakat blahem. Birdman byl jen začátek. Mexicko-americké vztahy, emigrace. V druhé půlce to šlo až do post-apo, u kterého jsem si vzpomněla na Bélu Tarra. Pecka. Jsem na obláčku a těším se, až si to dám znovu. V Benátkách se tleskalo s vřelostí! 💯 (01.09.2022)

Bardo je, ostatně jako každý takto osobní film, malinko sebestředný, ale pohybuje se v únosných mezích. Nad úrovní snadné stravitelnosti se pohybuje bezvýchodnost a depresivnost celého snímku, který velkým obloukem provazujícím úvod s koncem konstatuje, že jediné příjemné místo pro život je smrt. Krize z nastupujícího stáří (geniální scéna s otcem na toaletě) je naservírována v podmanivém vizuálním provedení. To však není nic proti tomu, jak je zpracována audio složka, která je snad poprvé od vzniku zvukového filmu, skutečně mimořádně důležitou součástí snímku. Bardo je nejen sebebilancujícím filmem, ale zároveň i reflektivní filozofickou úvahou nad stavem dnešní společnosti. Iñárritu se nebojí ani velmi citlivých (ty hřeby v nohou bolí) prohlášení o schopnosti lásky (zvýrazněné možností vnímat druhého myšlenky i beze slov) i odcizení (neslyšet druhého, i kdyby svými vyjádřeními tropil sebevětší hluk). Bardo je krásně zasněný snímek, který si k plnému pochopení zřejmě budu muset pustit vícekrát. Nebo ho možná nikdy zcela nepochopím, ale i tak se s chutí nechám unášet na vlnách režisérovy fantazie. (01.04.2023)

Alejandro si nakrútil film pre seba a na diváka v podstate ani nemyslí. Možno na mexických intelektuálov, tí ocenia množstvo referencií. Inými slovami ak čakáte niečo čo i len trochu podobné tomu, čo máte na režisérovi radi, tak tu ho budete mať radi pre úplne iný prístup, alebo ho môžete aj odmietnuť. Polemika nad mexickou (a americkou) históriou, postavením umelca v spoločnosti, úlohou manžela ako hlavy rodiny a otca a tak ďalej, a tak podobne. Okrem spomínaných velikánov, na ktorých Gonzáles odkazuje, by som pridal ešte jeho krajana Jodorowskyho. Percentuálne nehodnotiteľné, takže tentokrát za veľmi alibistické a nič nehovoriace tri hviezdy. (20.12.2022)

Iñárritu se pustil do vizuálně silně expresivního podobenství, jehož významy se utápí v jeho vlastním podvědomí, aniž by kdy vypluly byť na okamžik na povrch a daly na vědomí, že to všechno dává smysl a není to jenom sebeukaječský režijní cvičení. Jeho předchozí tvorba je fenomenální a podobný filmy obvykle uznávam, leč tady mě naprosto ztratil už v prvních deseti minutách. Pro osobní potěšení - stejně jako třeba Fincherův Mank, nebo víc trefně Malickův The Tree of Life (kterej se ovšem nesnaží tematicky větvit do všech stran, díky čemuž je stravitelnější) - fantastickej film, ale snad jenom pro něj. (19.12.2022)

Experimentální podivnost, kterou egoisticky režírující Iňárritu chce něco sdělit, nebo si jen plní nějaký podivný sen. Zdlouhavé, mdlé s podivnými scénami, které ale nic neřeknou. Potěší tak pouze kamera, která docela zdařile imituje Lubezskiho. (11.01.2023)

Nabubřelý art, který vykrádá režisérské mistry z dob minulých možná ještě více než Revenant. Neopodstatněně dlouhá variace scén z filmů Buñuela, Felliniho, Bergmana nebo Tarkovského, které však kromě krásné vizuální stránky chybí pravá substance. (16.12.2022)

Je fajn, že si Iňárritu natočil film sám pro sebe, jen nechápu, proč ho vrhnul i mezi lid. Několik málo scén díky svým univerzálním pravdám sice možná část diváků osloví, ale většina jich má potenciál oslovit jen něco vykořeněných mexických intelektuálů. Pár záběrů je vizuálně zajímavých (úvodní vzlétání nad pouští), několik zajímavě bizarních (porod, nebo vykouknutí děcka z pipiny), nejvíc však je těch nezajímavých, protože pro průměrného našince je obsah fiktivního artového dokumentu o fiktivním mexickém novináři většinou mimo jeho mísu. Já se díky němu sice například dovzdělal o nějaké detaily z mexicko-americké války, ale jinak nic, co by stálo za řeč. Ale soudě dle hodnocení se filmem spousta zdejších diváků cítí oslovena, takže... takže fajn. (15.01.2023)

Návrat na rodnú hrudu my viac sedel u posledného Cuaróna. Iňarritu je pritom režisér ktorého filmy mám úprimne rád. Aj keď jeho ranné diela trošku viac. Na Bardo som sa tešil a už veľmi dlho som nemal s niečoho tak rozporuplné pocity. Na jednu stranu oceňujem magický realizmus, formálnu čistotu, vizuálne podmanivé metafory a aj určitý nadhľad, kedy film vedome pracuje so všetkým čo vidíte a počujete, priznáva sa k intelektuálnej fraške a stáva sa sám pred sebou, a tým aj pred nami, pokryteckým. Je tam cítiť miera autobiografie, politického svetonázoru a tiež určitého statusu, aký človek ( schopný niečo zmeniť) prezentuje v spoločnosti, ktorú obýva. Je tam miene hádzanie očkom po Tarrovi, Tarkovskom a Malickovi, ale v tomto prípade tu chýba emočnosť ich diel a túžba vypovedať niečo nadčasové. Toto je chladné, neosobné, ukotvené v myšlienke a pocite, ktorý každý z nás pozná( seba nenávisť) a tým pádom asi nemám potrebu sa v ňom rýpať aj na obrazovke, a už vôbec nie skoro tri hodiny, a už vôbec nie keď to neprináša riešenia ( všetci aj tak zomrieme, nie?). Prácu za tým cítiť. Aj túžbu niečo vypovedať. Ale ja sa takto o svete snažím neuvažovať. Aj napriek mnohým krásnym veciam a originálnym nápadom, vo mne film vzbudzoval skôr nudu a nátlak. Pre niekoho to bude zážitok. Pre niekoho nie. Isté je len to, že tento film preverí čas. Ale bol by som prekvapený, keby sa film dostal pod kožu tak výrazne, ako Iňarritove Amores Perros a 21 gramov. Veľké rozpočty a tvorivá sloboda ( výrazne autorská) dakedy príbehu neprospieva. (22.12.2022)

Inarritu upadol do bezvedomia, komy. Zeby ? Podla tohoto filmu to vyzera aj, ze jo. bezducha vec, kde bardo je tusim podla nejakej buddhistickej logiky stav, respektive stavy medzi smrtou a znovuzrodenim. ono to vyzera dobre, ze uznavana pozornostna kurva, pardon investigativny novinar vyrazi na cestu spoznania sameho seba. Zmierit sa musi s kadecim, minulostou, pritomnostou ..... len sa prilis prelina Inarrituov svet s  realnym, do toho ten novinar ma  kadejake sny, vizie, pomaly az chimerym ktore sa tiez prelinaju s realnym svetom. Ako reziser je Inarritu talentovany, len horsie, ze tu si pisal slaboduchy scenar sam, a to je pruser. Inarritu sa rozisiel so scenaristom Guillermo  Arriagom /Amores Perros, 21 gramu, Babel/ a to  vidno. Inarritu  je ako reziser Ok, len ako scenarista hovorim jednoznacne nie. Prazdnota, neskutocna prazdnota sa na mna vyvalila z tohoto filmu. Ak doteraz bol Biutiful najslabsi Innarituov film, uz to nepalti, najslabsi je Bardo Falsa Cronica de munas Cuantas Verdades 2022  : 30 % (22.12.2022)

Iňárritu si vystál na Netflixu frontu a stejně jako další slavná jména před ním i on dostal šanci natočit si něco co by si nejspíš jinak nenatočil.Výsledkem je pak oku lahodící, technicky brilantní a osobitá (a nejspíš i osobní) víc jak dvě a půl hodiny dlouhá artovka, která dokáže být nepříjemná, úsměvná, dojemná, ale taky nudná, rozvleklá a nesnesitelná, přičemž kombinaci předchozích přívlastků mnohdy zvládá v rámci jedné scény. Ani den potom co jsem Bardo viděl nejsem schopen úplně identifikovat jestli se mi líbilo a nejspíš bych ho musel vidět ještě jednou, jenže šance že se tak stane je dost malá. V jednotlivostech a některých scénách je Bardo geniální, ovšem tahle genialita je na druhé straně vykoupena tím, že v jiných částech zase působí jako sebestředná a dost prázdná onanie bez řádného vyvrcholení. Kdyby se mě někdo zeptal, zda můžu Bardo doporučit, pak bych hodně váhal.Kdo se nicméně chce u filmu střídavě královsky bavit a usínat zároveň, pak asi není moc lepších voleb...65% (24.12.2022)

Bardo štýlom nadväzuje na Birdmana (ako píše Bebáček, je to len začiatok) a pripomenie aj Felliniho 8 1/2 či Veľkú nádheru. Silne nedivácke, intertextuálne nabité, veľmi filmové. Tie prechody medzi snami, predstavami a realitou boli tak ladné. Krásna surrealistická prechádzka a divákove strácanie sa v časopriestore. (28.12.2022)

Bardo je tibetský buddhistický termín, který označuje různé stavy mezi smrtí a novým zrozením v různých formách života. Doslova se tento pojem dá přeložit jako „mezistav“. (16.06.2023)

Alejandro González Iñárritu narcisticky masturbující v neustále širokoúhlých kompozicích bez jakéhokoliv opodstatnění jinak geniálního Khondjiho za kamerou. Ano, dost často je tu obraz zaplněn lidmi či děním až k prasknutí, aby vás ta režisérská opulentnost asi srazila na zem, ale prázdnotu duše kterou film postrádá, to stejně nepřehluší. A ano, tu a tam má Bardo záblesky Gonzálesovi brilantnosti. Jde o momenty překypující formální kreativitou, ale že by nás cokoli za celou tu nesmírně dlouhou dobu třeba přikovalo do sedačky? Rozesmálo nás? Nebo kdyby nás falešná kronika několika pravd třeba obohatila všeobecně duchaplnou myšlenkou. Abych nekřivdil... Ne, že by byl Bardo bez myšlenky, nebo hloubky. "Cosi" nám samozřejmě Bardo říká a v momentech umí být zajímavý i vtipný. Ale těch momentů je v těch dlouhých scénách i filmu žalostně málo. 159 minut se díváme jak Alejandro masturbuje, u toho se zamýšlí sám nad sebou, argumentuje si a... Divák usíná. Navrch to ego stříkající z plátna do všech stran. S pardonem tohle není majstrštyk, ale do sebe zahleděná nuda, až je to chvílemi doslova surrealisticky absurdní. Alfonso Cuarón se svou Romou ve svých dlouhých kompozicích a soustředěným postupem bral dech a nakonec ukradnul i srdce. Alejandro González Iñárritu postupem času unavuje a jediné co vám na konci ukradne, je váš čas. Ale svoje fandy si určitě najde. (19.12.2022)

Bezobsažná, nudná a hlavne super dlhá píčovina. Nominačka za kameru ale oprávnená. 1 z 5 (27.02.2023)

VIFF 2022 (17.12.2022)

Na nového Iñárrita jsme všichni málo mexicanos, moc gringo a neumíme se patřičně metafyzicky rozebrat...Nekontrolovaný sebestředný blábol... (23.12.2022)