Úsvit

Úsvit bychom mohli velmi přibližně popsat jako dobové detektivní melodrama, ale žádná charakteristika tohoto typu nemůže být úplná, protože se jedná o dílo s fluidní žánrovou identitou. Což odpovídá jednomu z ústředních témat, nestálosti genderových identit nebo společenských rolí a nemožnosti začlenit určité skutečnosti do známých rámců a škatulek. Ač se příběh odehrává ve 30. letech, jeho předností je něco, co u českých dobových dramat nebývá často k vidění – otevřeně se vztahuje k problémům, které jsou relevantní pro přítomnost. Podstatou zde není černobílý boj proti nacismu nebo komunismu, ale aktuální pocit úzkosti ze společnosti, která je moderní jen navenek, zatímco se pod záminkou racionalizace, automatizace, bezpečí, hospodářského růstu a budování lepších zítřků dopouští omezování lidských práv a individuality. Pokud bychom ve vyprávění chtěli identifikovat nějakého padoucha, tak to není stát ani skupina reprezentující vyhraněnou ideologii, ale právě firma s její kapitalistickou logikou založenou na bezohledné expanzi a vykořisťování. S tím souvisí klíčové téma střetu tradice a modernity, kdy se opět ukazuje, že sice můžeme mít nejnovější výrobní procesy, ale moc nám to nepomůže, pokud nepokročí také myšlení lidí, kteří se dál upínají k určitým předsudkům a stereotypům a mají potřebu stanovovat, co je normální a nařizovat lidem, jak by měli žít. V důsledku se onen vznikající lepší svět stává přístupným jen pro ty, kdo se podřídí daným normám a zapadnou. Hrozbou pro daný řád a racionalitu je intersex postava. Na tom, jak k ní ostatní přistupují, vidíme vzorek reakcí, s nimiž se lze setkat i dnes. Zesměšnění, popření, eliminace, ale taky snaha zjistit si potřebná fakta a pochopit, co vlastně znamená nebýt z biologického hlediska jednoznačně ani muž, ani žena. Společně s tím, jak se vyvíjí reakce hlavní hrdinky v podání Elišky Křenkové, tak se proměňuje i žánr. Mysteriózní krimi, vědecký film, melodrama, společenské drama... Jakkoli rozumím, že žánrové změny a zviditelňování jinak neviditelného stylu (animovaná vsuvka, Heleniny pohledy do kamery, upozorňující, jak je každé převyprávění událostí zároveň interpretací, nad kterou aktéři nemají kontrolu) mohou na někoho působit rušivě, mají oporu v tom, co film tematizuje, tedy vzpírání se normám, nezaškatulkovatelnost, vybočení mimo konvence. To zde přináší jak rozrušení, tak prozření (resp. úsvit nového pohledu na věc) – což platí jak pro Sašu, tak pro Helenu, která si uvědomí, kdo nebo co je pro ni v životě důležité. Stejně jako je film nejednoznačný žánrově, nejsou černobílé ani postavy. Komplexní ženskou postavu v hlavní roli, v českém filmu opět něco poměrně vzácného, hraje výborně Eliška Křenková. Její Helena přesvědčivě přechází mezi jízlivým glosováním okolního dění a citlivostí, zároveň sama druhým vnucuje svou představu o tom, co považuje za správné. Střetávání různých světů a postojů se pak neprojevuje jen ve scénografii nebo práci s barvami, ale právě i v kontrastních hereckých projevech (civilní Křenková vs. záměrně strojený König), případně v zapojování anachronismů (například fakt, že postavy mluví současným jazykem), které zvýrazňují paralely s dneškem. Jestliže Helena v závěru hledí do budoucnosti s oprávněnými obavami (a my bychom měli též), budoucnost české audiovize se s tvůrci jako Šifra, Douba a Chlupáček jeví o něco nadějnější. Jejich Úsvit je moderní, svěží film s dotaženým konceptem, který, jak věřím, dokáže vyprovokovat debatu nad tématy, které je dnes záhodno řešit. (05.10.2023) (méně) (více)