Skúška umenia
Art Talent Show
Obsahy(1)
Observační dokument o průběhu přijímacích zkoušek na pražské AVU. Jak lze ale měřit výtvarné nadání? “Zkouška umění je film, který složitý a intenzivní proces výběru uchazečů a uchazeček zachycuje skrze konkrétní fragment v celé jeho citlivé komplikovanosti. Jde o pohled do specifického prostředí plného upřímné i syntetické emocionality, provokativního tázání a hledání porozumění v nesrozumitelných věcech,” říká o filmu prof. Tomáš Vaněk, emeritní rektor AVU. Zkouška umění sleduje ve třech rozdílných ateliérech přijímací řízení na Akademii výtvarných umění v Praze. Adéla Komrzý a Tomáš Bojar natáčeli zákulisí přijímacích zkoušek v roce 2019. ”Ať se diváci na film podívají a uvidí sami. Třeba se s ním minou, třeba ne, ale všechno důležité, oč nám s Adélou a Hedvikou (střihačka) šlo, je v něm doufejme nějakým způsobem ukryt“, hodnotí poselství filmu režisér Tomáš Bojar. (Česká televize)
(více)Recenze (97)
Keby mi niekto po zhliadnutí tohto filmu povedal, že umelecké školy sú jedinečnou baštou slobody v takej podobe, v akej by v akomkoľvek totalitnom režime nemohli existovať a že by sme si ich mali vážiť, lebo sú vo svojom nehierarchickom prístupe k študentom a ich talentom, zásadnou inštitúciou v demokracii, povedal by som takémuto človeku, že s ním súhlasím. A keby mi niekto konzervatívnejšie nastavený povie, že tu 100 minút sledujeme mestské kaviarenské snowflakes, ktoré nemajú kontakt so "skutočným" pragmatickým svetom (tu symbolicky vyobrazeným v podobe queerfóbnych vrátničiek) a ktoré nikdy neboli nútené manuálne pracovať, asi by som do istej miery súhlasil aj s ním. Bol by to parádny námet na hlbšiu spoločenskú diskusiu o význame umenia, ktoré často prestáva byť aktom kolektívnym a začína byť až príliš introspektívnym (vytráca sa spoločenská/politická angažovanosť, každý tvorí "o svojich pocitoch"). To by ale polarizovaná spoločnosť musela byť ochotná diskutovať, čo sa dnes už takmer vôbec nedeje. ()
Zajímavý dokumentární počin, který mě nenechal odpoutat od plátna. Nápadité, živé. Kino Světozor. ()
Ještě den po zhlédnutí jsem z toho v rozpacích. Co ale ukázal podle mého film přesně, je nepřirozenost konstruktu o genderové nebinaritě, kdy se dotyčná bytost zoufale snažila nevypadnout z nebinární role, ale moc se jí to nedařilo. Co se týká Duhového jednorožce a Magické ženy, musel jsem si vyhledat na webu AVU ateliér Nových médií 2 a ujistit se, že jde skutečně o pedagožky a nikoli o bizarní nastrčené figurantky. ()
No ja nevim, co si o tom myslet :D. Snad jen diky bohu, že jsem se nedostala pres domaci prace. Protože timhle bych se rozhodně chlubit nechtěla. To je tak šílený a bizarní zároveň. Wau. ()
Osciluji mezi 5* a Odpadem. Na druhou stranu je to supr výpověď o tom, jak to chodí na uměleckých školách, jací lidé na nich učí a jaké to přitahuje... Nakonec 8/10, vadí mi minimální katarze toho kdo se dostane a kdo ne, končí to moc květinkově. ()
Extrémně zábavné na koukání. Na povrchu je to defilé více či méně vyjetých uměleckých typů, pod kterým se lehce otevírají hlubší témata významu umění ve společnosti, nebo mírně kousavý komentář o stavu českých uměleckých škol. K úplné dokonalosti mi asi scházela ostřejší pointa nebo autorský názor; takhle je to jen (extrémně zábavný a povedený) rýpenec, který popisuje fragment podivného světa uměleckého školství, ale nenabízí východisko nebo rozlíčování příčin toho stavu. ()
Nejasná zpráva o konci umění v ČR. Zvídavé nahlédnutí do umělecké školy a přijímaček. Překvapivá prázdnota budoucích studentů bez názoru a rozhledu. Více šílení jsou ale učitelé, kteří jsou většinou zcela mimo. Stále se tu řeší sexualita uchazečů a kdo není alespoň bi, tak je nudný a asi i bez tvůrčího potenciálu. Snaha šokovat za každou cenu. Byla to plochá a vlastně smutná ukázka umělecké generace budoucnosti. ()
Tridni analyza tohodle dila by byla veskrze nelichotiva.. Asi bych mel ve vlastnim zajmu zapatrat po metodickych priruckach pro umelecke skoly, inak mam nakroceno k interni normalizaci fenomenu typu Martiny Simkovicovej. A to me desi asi vic, nez predstava ze bych mel osobne podobne rizeni absolvovat. "Nadosobno" naprosto dehumanizujici aka jinde nez na umelecke by tohle kurva neproslo! :D ()
"Já tomu nerozumím (...) Sem kdyby přišla uklízečka, tak to uklidí, voe." Protagonista dokumentu přitakává, že už se to stalo, já přitakávám také, neb jsem o tom od kolegy konceptuálního umělce též slyšel. Těžko se mi píše o filmu, který observuje cosi, co člověk poměrně od prostředí umělecké pražské školy očekává - s tím tedy, že snímek vytahuje na povrch ty nejgrotesknější scény a nejkřiklavější kontrasty, zejména pak typické ukázky Dunningův–Krugerova efektu mladých drzých sebevědomých lidí. Na druhou stranu nelze křivdit aspirující mládeži a sochaříkům zrovna v životním bodu, který se vyznačuje paradoxem, že opouštějí svou "jalovost" a snaží se dostat do akademického prostředí, které má prohloubit jejich poznání a schopnosti, ze kterých už jsou ale subjektivními hlídači brány zkoušeni. Jinak všechny zajímavé otázky ohledně toho, co je umění a kdo je umělec, jsou samozřejmě pouze pokládány a naznačovány, nikoli zodpovídány, ale to nevadí, já jsem se královsky bavil. Kromě jízlivého posmívání i upřímného nezlého smíchu je také třeba říct, že svět umění je světem nesmírně bohatým, podobně jako například matička církev, Aristotelův mozek, nebo šachová partie - proto je tak zajímavým a fascinujícím. Každý si nalezne to své. P. S. Jestli mě vždycky něco zásadně na klauzurách a jejích výstavách naopak nebavilo, byla to nová média. Dokument rozhodně prohloubil můj nezájem. ()
Kategorie Dokument je v rámci udílení Českého lva bohužel asi tou nejortodoxnější a co možná nejuzavřenější vůči již zažité filosofii toho, jak vítězný snímek určovat. Odhad vítěze této kategorie je bohužel každý rok, vzhledem k ostatním nominacím, tak jasný, jako odhad vítěze nejlepšího filmu na prestižních Academy Awards, které pár let zpátky v podstatě vydaly manuál, jak natočit na Oscara aspirující film. I letos bylo tedy jasné, že nemůžou vyhrát dokumenty jako Good Old Czechs nebo Toyen, baronka surrealismu. Minulý rok nemohly vyhrát Sny o toulavých kočkách a už vůbec nemohla v roce předloňském zvítězit například Alchymická pec nad snad nejkomerčněji naplánovaným a propagovaným V síti. Udělit životopisnému, historickému nebo, nedej Bože, experimentálnímu dokumentu ve zdejší kotlině lvové ocenění je asi bohužel stále něco, co si Akademici ještě neumí nebo nechtějí lajznout. I nadále se tedy řídí krédem, že filmová dokumentaristika musí mít žurnalistický, ale především sociální přesah a ideálně má zobrazovat témata či nešvary současnosti a vše z toho podtrhávat podprahovým morálním apelem, službou veřejnosti či nastavováním zrcadla či podnětem k diskusi. V pořádku, ale proč každý rok? Proč se pak všichni ostatní tvůrci snaží o cokoliv jiného, kolikrát časově i obsahově sofistikovanějšího a pracnějšího, když to vždy vyhraje sociální dokument. S tímto přednastaveným pesimismem jsem si pustil i Zkoušku umění, u které bylo jasné, že vyhraje... Asi je to portrét mladých lidí z Prahy, ale především to opět vypovídá o jakémsi sociálnu a natočila to Adéla Komrzee, která je Český lev friendly, čili zde asi "nebylo vo čem". Naštěstí je ten film docela v pohodě. Zejména prostřihy do civilních dialogů babek u recepce a občasné útržky z bizarních, souvislou větu sestavit neschopných mladých aspirantů na studium na AVU jsou zdařilé a připomínají jakýsi nádech československé nové vlny – netřeba chodit daleko a zmiňme třeba Nejkrásnější věk. Ze začátku se mi zdála i ta parta pedagogů mnohem více v pohodě než uchazeči o studium, což se ale časem změnilo a záhy z šestice kantorů už pro mě setrvali normálními a "nepřešlechtěnými" jenom dva, ale to nevadí, aspoň se v průběhu filmu vybarvili, pro děj je to dobře. Vypadá to, že všechny situace jsou neinscenované a že jde o dokument ryze observační, který teda asi nejvíce poukazuje na to, že dnes se každý druhý mladý člověk cítí nebinárně, je zapřísáhlým veganem a chce změnit svět, protože chce a protože může. Sledujeme tedy průběh celých přijímaček od začátku až po jejich konec a během toho se možná jako diváci napojíme jak na přijímající, tak na uchazeče. Poté film končí. Velmi prostě komponované. Dokumentaristicky asi správné, ale z hlediska filmového díla to pro mě moc nemá drajv a přiznám se, že mě film zas tak sledovat nebavilo. ()
Intelektuální ekvilibristice účinkujících, kteří svůj výtvarný svět žijí, se ani přibližovat nechci. Bavilo mě ten svět pozorovat a přemýšlet o všech jeho pro mě viditelných rovinách. Od těch dimenzí, co prostorově připomínají skrze vrátné, že jde pořád o instituci jako každou jinou se svými vnitřními institucemi, až po ty, které jsou uměním samy o sobě, a které mimo jiné reflektují lidi (vyučující, tvůrce?) které je inspirující poznat, přesto že to poznání je více skrze mluvení o tvorbě a zkoušení mladých lidí, než o jejich vlastní tvorbě nebo jejich otisku na tomhle světě, které je přivedlo a zachytilo na AVU. Jinak velmi povedené zpracování. A pěkný poslední záběr. ()
TO MUSÍTE VIDĚT. ()
YCYL - You Cringe You Lose ()
Opravdu netradiční dokument - při jeho sledování jsem si vzpomněla na film Jaroslava Papouška "Nejkrásnější věk" odehrávájící se ve stejném prostředí a z kterého jsem měla podobný pocit - všechno to umělecké hemžení je trochu k smíchu a trochu k pláči.... ()
Nedá se to učit a už vůbec naučit. Naučit se dá technika kresby, malby, plastiky a sochy. Všechno ostatní je blbost hrající si na umění. Podobné jako s literaturou. Opravdové psaní se taky nedá naučit. Prostě to ve vás je, anebo není. ()
[KVIFF 2022] Když režíruje Komrzý, tak nás to fakt nemrzí. Jasně nastavená observatoř toho, jak se může přijmout osoba na uměleckou školu. Jenže jak se hodnotí umění? To se vlastně ani moc nedozvíme a vůbec na tom nezáleží. Dostaneme totiž umění ze zcela jiné perspektivy a její hodnocení v tom, jak se to komu zachce. Se vší autenticitou, humorem, absurditou, fluiditou, otevřeností. Kamera a štáb je tam kde má být a dělá to strašně dobrý dojem, který zapadá do celkové skládačky. Perfektní podívaná od začátku do konce. ()
říká se, že umělci nebudou mít co žrát, a před 2 lety jsem měl tu možnost se přihlásit na uměleckou odbornou školu [vím, že to nikoho nezajímá, ale co kurva, nobody cares..], ale vzhledem k tomu, nebo spíš k výhodě toho, že mám tak skvělé kámoše, co to rovnou odchodí za mně, a co se párkrát od nich nedozvím, tak si někdy říkám, ještě že jsem udělal dobře, a vysral jsem se na to, protože umělci a hlavně učitelé umění jsou extra non plus ultra exotická pochutina. Dokument je upřímná sonda do zablacených svér i hemisvér, a temných zakoutí uměleckých končin. S tou vrátnicí bych chtěl aspoň na jeden den sedět v té malé komůrce, a smát se těm blbcům, s růžovejma vlasama, a napůl vyholeným obočím, a vyjímat se jaký exot jí denně projde dveřmi. Musí být sympatická. A ten chleba za 14 korun, ten vydrží celý týden. ()
Lol, to byla hlína. Záchvaty smíchu střídají facepalm a cringe. Katedra nových medií? To byla síla. ()
V mnoha ohledech velmi diskutabilní záležitost, která je sice zábavná, ale dost necitlivě zpracovaná. Studenti jsou tímto dokumentem jednoduše diskreditováni a předsudek o umělcích tak zůstává neměnný. Jsem ráda, že se podařilo se dostat do zákulisí AVU a natočit dokument, to je obdivuhodně, nicméně je velká škoda, že dokument podává velmi zkreslený pohled jak na instituci tak na umělce. Umělec je ukazován v nelichotivém světle - umělec = neinteligentní člověk, který je výstřední a moc se neumí vyjadřovat, a řeší se jen sexualita. Problém tohoto dokumentu je dle mého názoru nedostatečná informovanost, jak to na těchto školách chodí, jak psychicky náročné takové procesy jsou a co sebou obnáší osobní přístup (ať už ze strany profesora, tak studenta). Přijímací zkoušky jsou velmi intimní záležitost a nejsem si jistá, jestli byla podána správným způsobem. ()
Související novinky
30. Český lev - výsledky
V sobotní večer 4. března 2023 proběhl v pražském Rudolfinu jubilejní 30. ročník předávání cen České filmové a televizní akademie, Český lev. Přímý přenos ceremoniálu, během nějž byla oceněna výrazná… (více)
Cenu filmových fanoušků získaly Devadesátky
V pondělí 16. ledna v 11 hodin dopoledne proběhla tisková konference České filmové a televizní akademie (ČFTA), během které byly mimo jiné zveřejněny nominace pro jubilejní 30. ročník předávání cen… (více)
Nominace na Ceny české filmové kritiky zveřejněny
V úterý 3. ledna byly zveřejněny nominace pro třináctý ročník Cen české filmové kritiky, jež mají ocenit a upozornit na výrazná díla i filmaře uplynulého roku 2022. Padesát členů Sdružení české… (více)
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Opět se nám blíží konec roku, ale ještě před tím, než se všichni ČSFĎáci rozutečou do víru silvestrovských oslav, máme tu tradiční ohlédnutí za nejlepšími filmy a seriály roku podle nejoblíbenějších… (více)
Královsky jsem se bavil a zároveň mi z toho běhal mráz po zádech. Ta přehlídka uchazečů o studium byla fakt panoptikum: nevzdělaní ignoranti, ješitní magoři, politicky korektní úchylové a mnozí další, všichni vesměs bez talentu. Když někdo nezvládá ani základy figurální kresby, kde bere odvahu jít k přijímacím zkouškám? Perfektní byly debaty ženských zaměstnaných na vrátnici. Měly zdravý rozum a dobrý postřeh. Úžasný dokument! Film se stal recentním podnětem následujícího snu. - - - Sen o nebinární osobě a Heydrichově vile (v noci z 20. na 21. července 2023) - - - Nějak jsem omládnul, znovu studuji na vysoké škole a bydlím na koleji. Koleje však dnes vypadají jinak než v dobách mého prvního mládí. Tehdejší pokoje byly takové mrňavé nudle, v nichž bydleli dva studenti, dnes jsou to veliké pokoje pro pět studentů. V pokoji, kde bydlím, jsou obsazená pouze tři lůžka. Začal nový semestr a chlápek ze správy koleje nám přišel oznámit, že dostaneme dva další spolubydlící. Je mi divný takový formální postup, ale hned se ukáže, kde je potíž. Správce nám sdělí, že se jedná o dva studenty ze Slovenska, z nichž jeden je nebinární osobou. Protože kolej zatím nemá zvláštní pokoje pro nebinární osoby, může taková osoba bydlet v mužském i ženském pokoji. Měli bychom se však připravit na to, že tato osoba vypadá jako ženská. Nebinárka projevila přání, že chce bydlet společně se svým kamarádem, protože oba pocházejí ze stejného města, v čemž jí správa koleje vyšla vstříc. Chlápek se ještě zeptá, jestli máme v pokoji lékárničku, která tam podle předpisů musí být, a když zjistí, že žádnou lékárničku nemáme, tak nám hned jednu dá, protože tuto situaci předpokládal. Když odejde, probíráme situaci s tím výsledkem, že jednu postel posuneme do rohu, dál od ostatních, aby nebinárka měla větší soukromí. Dorazí oba noví studenti. Mládenec se představí, ale nebinárka sotva pozdraví, omrkne pokoj a zase odejde. Zřejmě se jí něco nezamlouvá. Čekáme, jak se situace vyvine, a mezitím se mládence vyptáváme, co je ta nebinárka zač. On vysvětluje, že tělesně má všechno jako ženská a když je s ním, tak se ve všech ohledech i chová jako ženská. „Ale když se mnou není, tak nevím. Nepřekvapilo mě ani kdyby se proměňovala ve vlkodlaka.“ Posléze se nebinárka vrátí a oznámí svému kolegovi, že sehnala pokoj, kde budou bydlet se samými Slováky, načež oba odejdou. Chvíli o tom debatujeme a pak se někdo zeptá, co s tou lékárničkou. Míním, že jsme ji dostali kvůli Slovákům, tak patří Slovákům. Dost možná se jim bude hodit víc než nám. Nesu lékárničku do slovenského pokoje. Noví studenti si právě vybalují věci. Koukám, že mládenec si s sebou přivezl nějaké knihy. Vidím mezi nimi etnografickou publikaci Romové Slovenska a dokonce i moji Magii. Tak ta už je dnes vzácností. Mládenec se mě zeptá, jestli jsou v Praze nějaké domy, kde straší. Odpovím, že jednoznačně nejstrašidelnějším domem v Praze je Heydrichova vila. Když se Heydrich stal zastupujícím říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava, nechal si v Praze postavit vilu, kterou projektoval Albert Speer. Po Heydrichově smrti zůstala vila pietně prázdná, bydlel v ní pouze správce, který ji udržoval. Tehdy se začalo proslýchat, že tam straší Heydrichův duch. Po skončení války naštěstí nikoho nenapadlo tento architektonický skvost zbourat, nýbrž tam bylo otevřeno Heydrichovo muzeum, totiž vlastně muzeum připomínající atentát na něj. Z atentátu se však nedochovaly téměř žádné hmotné památky, takže většinu expozice tvoří fotografie a informační panely. Ve vile však zůstalo prakticky kompletní vybavení Heydrichova bytu se spoustou jeho osobních předmětů. I to se po jistém váhání stalo součástí expozice. Muzeum se už léta těší velké návštěvnosti hlavně německých turistů. Všechno je dobře střežené, aby se nic neztratilo. V budově pracuje noční hlídač, který Heydrichova ducha často vídá a hodně s ním rozmlouvá. Duch má zajímavé názory na řešení migrační krize v Německu i v celé Evropě. Slovák se ptá, jestli jsem toho ducha viděl na vlastní oči. Říkám, že viděl, protože se s hlídačem znám. Ptal jsem se tehdy ducha, jestli je pravda, že mu malý Vašík Havel jednou seděl na kolenou, což Reinhard potvrdil: „Jo, na toho spratka si vzpomínám.“ () (méně) (více)