Rozhovor

Seznamte se s Harrym Caulem, osamělým jazzmanem, který si úzkostlivě hlídá soukromí a trpí stihomanem (jak hned na začátku vyprávění prozrazuje kvantum zámků na jeho dveřích). Zřejmě jde o důsledek jeho profese. Harryho živí to, že se vkrádá do soukromí cizích lidí. Musí slyšet a sám nebýt slyšen (natož viděn). Jenomže co vlastně slyší? A jakou má jistotu, že sám není slyšen? Coppolův komorní thriller, kterým si ukrátil čas mezi dvěma Kmotry (nebýt úspěchu prvního z nich, Rozhovor zřejmě nikdy nevznikne), dovádí do existenciálních a epistemologických důsledků tradiční schéma paranoidních thrillerů – člověk zrazený nejbližším okolím a odkázaný sám na sebe tuší velký komplot. Harryho kromě druhých lidí zklamávají také vlastní smysly, jejichž domnělá neomylnost dává smysl jeho existenci. Nejistotu protagonisty Coppola bravurně přenáší na diváka, který je z pozice toho, kdo pohodlně sleduje (podobně jako Harry poslouchá) vržen do pozice toho, kdo byl celou dobu veden za nos. Není to přitom jen po většinu času pasivně dohlížející kamera, stejně netečná jako kamery bezpečnostní, kdo nás v takřka hororovém finále, kdy se všechno sračky vyvalí ven (zdravím Slavoje), zrazuje. Subjektivní a objektivní zvuky splývají ve změť, která vám dá naplno zakusit, jaké to je být v kůži paranoika. Pro mne jeden z nejvyšperkovanějších filmů Nového Hollywoodu, který si každou scénou říká o důkladnou formální analýzu. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, RAiken, Aidan (01.05.2007)

Paranoia v Rozhovoru 100% naplňuje význam tohoto termínu. Film má moc pěkný závěr, téma je zpracováno mistrovsky, "pouze" klavírní hudební doprovod Davida Shirea je radost poslouchat a kamera nemá chybu, ale já se do toho filmu zkrátka dostatečně nevžil a místy jsem se ošíval, takže objektivně minimálně za 4*, ale subjektivně na 3*. Snad příště. (24.01.2012)

Fascinující a nadčasové psychologické drama. Harry Caul, kterého bravůrně ztvárnil Gene Hackman v jedné ze svých nejlepších rolí, je muž, který se živý odposloucháváním a ve svém oboru je naprostá špička, při jedné ze svých akcí zachytí rozhovor, na kterém zdánlivě není nic zvláštního...... Skvělá filmařina Francise Forda Coppoly nás provede psychologickým rozpadem muže, který naprosto podlehne své profesi a při jeho práci ho stále dohání jeho minulost. Cazale, Ford či Duvall, kteří se ocitli ve vedlejších rolích zdatně doplňují uchvatnou one-man show Hackmana. Francis Ford Coppola natočil v 70. letech pouze čtyři filmy, ale všechny se zařadily na samý vrchol svých žánrů a všechny byly minimálně nominovány na Oscara za nejlepší film. I když je z nich Rozhovor nejméně z nám a nikdy nebude oslavován jako Kmotr, tak je to jeden z nejlepších psychologických thrillerů jaké jsem měl tu čest shlédnout. Škoda, že Coppola až na pár vyjímek nikdy nenavázal na úspěchy ze 70. let............... (20.02.2008)

Začal bych hlavolamem: jak je možné, že nám pohled do slunečních paprsků či svařovacího oblouku trvale poškozuje zrak, zatímco když se díváme na totéž v kině, třeba Sunshine se velkorysými záběry na slunce vyloženě pyšnil, oči zůstávají v bezpečí. Zjevně to má co do činění s tím, že na oko působí mnohem větší rozsah elektromagnetického spektra a v mnohem větší intenzitě, než jaký zachycují filmové kamery. Z čehož je celkem evidentní, proč nemůže film nikdy zcela odrážet skutečný svět, ačkoliv je o tom spousta tvůrců a ještě větší množství diváků odjakživa přesvědčena. Nikoliv však Coppola, neboť Rozhovor pojednává v zásadě o tom, proč není radno věřit svým očím a je lepší se spoléhat na sluch. Dokonce v tom spočívá obrovské morální poučení plynoucí z celého příběhu, neboť Gene Hackman tu nehraje nějakého ztroskotance či losera, jak se může na první pohled zdát, nýbrž naopak muže věřícího správně až do poslední chvíle ve vlastní sluch a nejmodernější zvukové vybavení, které používá pro svoji práci. Úplný závěr, kde hlavní hrdina sloupne tapety ve svém bytě, lze chápat i jako metaforu sloupávání falešných vizuálních mediálních fasád kolem, zatímco hrou na saxofon stvrzuje příklon ke sluchu a ke zvuku. Hrdina nosí rovněž brýle, což jen posiluje jeho nedůvěru ve zrak. Rozhovoru tato nedůvěra velmi prospívá i po umělecké stránce, neboť namísto poněkud otřepaných halucinací a divokých snů zprostředkovává stísněnou paranoidní atmosféru nepřímo a náznaky. Bývá-li tedy Rozhovor chápán jako kopie Zvětšeniny, je třeba k tomu dodat, že Antonioni řekl pouze jednu část pravdy (s obrazy je něco v nepořádku), ale dořekl to až Coppola. (14.10.2012)

Naprosto dokonalý thriller z něhož mohutně sálá paranoia až do všech stran. Kromě poutavého příběhu se na celkovém dojmu podílí po všech stránkách perfektní zpracování. Opravdu každý záběr lze považovat za absolutně vypiplaný. Vyniká zejména geniální koncepce záběrů, práce s kamerou, ale například i souhra vizuálna se zvukem a hudbou. No a samozřejmě opravdu mimořádné jsou i herecké výkony. Gene Hackman se obecně snažil vždy do filmu něco vnést, ale jeho Henry Caul je zřejmě jeho životní rolí. Je téměř neuvěřitelné, jak silné období Coppola v 70. letech měl. Jeho filmy Kmotr, Rozhovor, Kmotr II a Apokalypsa nejsou jen podařené snímky, ale geniální nesmrtelná díla. (10.12.2012)