Kvarteto

Vztahové drama s trochou humoru sice obsahuje semtam pěknou scénu či nějaký vtip, ale zase jich není tolik. Celé to místo příběhu táhne charisma představitelů hlavních rolí, takže mě prostě zajímali Plesl a Poláková, aniž bych cítil potřebu si pamatovat jména jejich postav. Výsledek je zcela průměrný, zaokrouhlení hvězdičky nahoru je asi za pěkně nasnímanou Olomouc (50%). (13.12.2018)

Jaj, pokus o art. No, zase to teda nějak nedopadlo, protože k povedenému artu to má na míle daleko. Téma chápu, ale je to celé zpracované neskutečně nezajímavě, postavy taky nejsou zajímavé a tak to jenom plyne, abychom zjistili, že to je ve finále o ničem, co se snaží zakrýt, že o ničem není přitom ve skutečnosti o ničem je. Nakonec i ten film je ve finále nijaký. A já se ptám - proč se proboha tvoří takovéhle filmy? Proč se tvoří tyhle hry na art, když je znát, že to pan režisér fakt neumí a stěží vytvoří uvěřitelný dialog? Nemám tušení. Hvězdička za Olomouc (i když ani té jsem si tolik neužil) a trochu za kameru.Jinak to je čisté esence české filmové nijakosti. 1* (09.12.2018)

Žánr vztahové terapie s hlavní spásou snímku Jaroslavem Pleslem tvářící se hlubokomyslně a vyjadřující jen obecné pravdy, vyjádřené plakátovým sloganem filmu „co je láska, štěstí, touha?“ Nakažlivá klubová hudba je super. A také výprava Jana Vlčka, která z olomouckých zákoutí i domáckých pelíšků hrdinů vytváří takřka pohádkově zakletou říši líného přežívání, vylidněných ulic a pustých nočních tramvají. Fajn se mi zdála i Barbora Poláková, ale scénář ji předepsal pouze váhání mezi dvěma muži jako z deníčku školačky. Dokonale výmluvný názor vyjádřený pouhým pohledem Jany Štěpánkové v roli jedné z matek patří k nejzábavnějším zkratkám snímku. Pravda je, že si Krobot vybral nejtěžší disciplínu, tedy náznakové napětí pod povrchem každodennosti. Groteskní oživení přinášejí jen zážitky Pleslovy postavy, která se do vlastního bytu dostává po lešení nebo trpí v bizarně rozdělené domácnosti vlastních rodičů se dvěma stoly a dvěma ledničkami. S metaforou rozladěného společenství, se zjištěním, že i vyznavači samoty potřebují blízkost jiných. (18.11.2019)

Další film o ničem pana Krobota. Chtěl jsem dát jednu hvězdu, ale dvě hvězdy si zaslouží už jen za to, že si stále drží tak nízkou laťku a má svůj styl dlouhých pauz, záběrů na toporně stojící postavy, mlčící obličeje, nudné monology a scénář na jednu á čtyřku. Nikdo asi nedokáže lépe zfilmovat nudu než pan Krobot. (29.04.2020)

Film je často přirovnáván k Samotářům, jelikož řeší single třicátníky. Krobotův styl je ale zcela odlišný od Zelenkova. Ano, souhlasím, film neukrývá žádné skryté tajemství, pouze analyzuje situace, ale ani se hrdinům nevysmívá, sympatizuje se všemi i s jejich neschopností najíst si své místo. Není třeba žádné rádoby hlubokomyslné pointy, jde o atmosféru a tiché pozorování jedinců. Samotáři jsou založeni na vtipných hláškách, Krobot nic takového nepotřebuje - jako divadelníkovi mu stačí vystihnout situaci. Ale ano, Zelenku mám ještě raději než Krobota, o to se nepřu. Jen jsou to zcela odlišní autoři a nechtěl bych, aby Krobot točil jako Zelenka. Dodatek o kritice: česká filmová kritika je úsměvný spolek mudrců. V poslední době si usmyslela, že je zakázáno točit filmy s tzv. chcípáky. Proč by si měl ale tvůrce nechat diktovat, o kom bude točit? Navíc točí se filmy pro kritiku nebo pro diváky? Neexistuje nic jako téma, které je zakázané. P.S.: Zatímco Vložte kočku jako undergroundová kapela fungují skvěle, tak finální mix elektroniky a symfonie patří k tomu nejhoršímu, co na tomto poli vzniklo. Asi jako nějaký první pokus art-rockových onanistů ze 70.let, co si mysleli, že jsou druhý Pink Floyd. Ale bylo by nefér hodnotit celý film podle jedné nepovedené skladby. (05.12.2017)