Casablanca

Po shlédnutí filmu jsem měl neodbytný pocit, že jsem si splnil jednu z klasik a nenechalo to na mně ani šrám na duši. Nezanechalo to ve mně totiž vůbec nic. Já teda chápu, že český nacionalista ocení jednu z postav, která je pasem Čech, ale se sakra maďarským jménem. Hlavně ale oceňuji to, že za války v USA dokázala místní bohéma natočit tak výrazný špionážní film, který samozřejmě okamžitě propojila s romancí a láskou, aby v ní tehdejší Gestapo nehledalo nějakou skrytou identitu. Nicméně nehledě na úžasnost filmu cítím z něj v porovnání s tehdejší dobou obrovskou naivitu. Ta vystihuje tehdejší dobu kinematografie a mně popravdě nic moc neříká. (09.01.2017)

Velikost filmu nespočívá v tom, jak dokáží své diváky hned napoprvé oslnit. Důležitý je kontext, v němž film vzniká, i skutečné poselství, které prostředkuje. Domnívat se, že toto dílo, jehož tvůrci se nedokázali zcela ubránit hollywoodským revuelizujícím pozlátkům, tyto kvality postrádá, je zřejmým nedorozuměním. I uprostřed druhé světové války existovaly oázy nostalgického přepychu, v nichž jakoby se zastavil čas, charakterizované přičinlivým obletováním vnadných žen a tichou válkou zpravodajských služeb Osy a Spojených národů. Marocká Casablanca byla nepochybně ve své atlantické výspě jednou z nik takovéto neutrality. Postihnout tuto atmosféru a nahmátnout alespoň trochu její vnitřní výbušnost, za kterou je možné cítit krev ne příliš vzdálených front druhé Velké války, jak tento konflikt nazávají někteří Američané, není snadné. Tím spíš, že natáčení nebylo v tomto případě folkórem, ale přímou součástí událostí, k nimž se vztahovalo. To, co se při prvním pohledu jeví jako rozporuplné, se poměrně záhy mění v "pouze" typické a běžné. Typický a tuctový ovšem není zážitek, který si odnáší divák i po takřka semdesáti letech, která uplynula od premiéry CASABLANCY. (20.10.2007)

V čem spočíval fenomenální úspěch Casablancy v době premiéry, celkem chápu, Ingrid Bergmanová byla krásná a uznávaná hvězda a Humphrey Bogart, který prorazil na výsluní o pouhé dva roky dříve, se právě v době uvedení Casablancy do kin v důsledku války stal žádoucím jako představitel tvrdých charismatických mužů. Casablanca v sobě spojovala exotiku, lásku, dobrodružství i válečnou angažovanost, tedy všechny ingredience oceňované tehdejším publikem. Pohybovala se v žánru populárního melodramatu a premiéra byla chytře načasována na únor 1943 do období těsně po spojenecké konferenci Churchilla s Roosveltem, kdy bylo město díky zájmu sdělovacích prostředků v obecném povědomí. V čem je zakleté dnešní kouzlo Casablancy, už nevím. Jsem proti němu imunní. Vidím v ní jen průměrné dobové melodrama, kde hollywoodští scénáristé předvádí svou obvyklou ignoranci vůči realitě (Laszlo je asi takový Čech, jako byl Jánošík maďarský žid). Milostný trojúhelník nefunguje, protože vztahová chemie mezi Bergmanovou alias Ilsou Lundovou a oběma soky v lásce je mizivá, dalo by se říci, že je to naprostý protipól dvojice Bogard a Lauren Bacall v Hlubokém spánku, kde vztahová chemie fungovala na jedničku s hvězdičkou. Jediné, co se dá s odstupem času ocenit, je vztah Bogardova cynického majitele baru Ricka Blaineho a lišáckého policejního šéfa, který v tom umí zatraceně dobře chodit, v podání Clauda Rainse. Jejich jiskřivé dialogy plné utajených významů jsou oživením a ozdobou filmu. Dál stojí za zmínku snad ještě grázlík Petera Lorreho, na všechno ostatní se může dál snášet prach jako dosud. Celkový dojem: 40 %. (19.07.2017)

Čekal jsem úžasné filmové dílo, ze kterého nebudu moci spustit zrak a to jsem také dostal. Kdyby se jednalo pouze o "obyčejný romantický příběh...", což je zřejmě jediný zásadní postřeh, který si z Casablancy odnesl můj blízký známý Styxos (nic proti tomu!), pochybuji, že by mohla ve filmové historii zastávat tak výsadní postavení, těžko by jí věnovali erudované články psavci jako Umberto Eco a těžko by se proslavila svou hravou nevyhraněností v žánrovém škatulkování. Casablanca je dílo geniální. Dílo, na kterém bylo lze možno opěvovat téměř vše. Stylisticky čistou režii, krásnou a pečlivě rámovanou černobílou fotografii, herecké výkony, hudbu a zvláště svůdnou mnohovýznamnost, která se skrývá nejen za břitkými replikami, ale v každé jednotlivé scéně, v každém obrazu, gestu a prchavém dojmu. Osudový film s (ne)přehlédnutelnými přednostmi na (ne)přehlédnutelných místech. (09.02.2009)

Co dělá zdejší zlatý fond tak fenomenální, je nejen krásná klasická filmařina precizních světel a stínů, kosmopolitní uprchlické prostředí marockého přístavu ve správě vichistické Francie, samo dění a vnitřní rozpor mezi cynikem a idealistou, ale snad nejvíc ze všeho právě kombinace nešťastné love story s politickým thrillerem a klíčové zasazení do jedné z nejtemnějších chvil v našich dějinách -- "Casablanca was released three years before the real moment of the fall of the modern world: 1945. That year, the side of good dropped nuclear bombs on cities full of civilians, and the world discovered Auschwitz. We have not yet developed the myths with which to explain such matters." Vrchol tradičního Hollywoodu. (25.03.2019)