Odpočítávání

Vypálím maximum a má to tři dobré důvody. Za 1) jsem si připoměl, že u filmu může být člověk tak napnutý, že s otevřenou pusou hltá poslední půlhodinu; 2)ka patří ďábelskému Samuelovi - své role se zhostil s takovým zápalem, že jestli ho ještě někdy uvidím v libovolném snímku s dětmi, trefí mě šlak; no a za 3) oceňuji těch několik kulervoucích a překvapivých scén, které dělají tomuto šílenému terroristickému filmu čest. P.S. Doporučuji pozorně sledovat taktiky mocenských organizací USA během děje. Něco na tom je, a není to hezký pocit. (06.11.2010)

"Musí věřit, že nemám limity." Nepříjemný thriller o nepříjemných věcech. Solidní scénář, kvalitní herci, silný závěr. Jak daleko lze zajít ve jménu dobré věci, kdo je ten zlý a kdo hodný a co je jen paranoia a co skutečné nebezpečí? Pro mě osobně je odpověď na otázku, zda je správné mučit jednoho, aby byly zachráněny jím ohrožované miliony, velmi jednoduchá. (19.11.2010)

Velmi vydařené ztvárnění naší současné posedlosti násilím, na které jsme schopni se ale dívat pouze na televizní obrazovce, a tak vůči němu otupět. Přestože jsme dennodenně zahlcováni informacemi o teroristických útocích nebo válečným zpravodajstvím, jsou tato data natolik odosobněná (televizní noviny k večeři proložené "zvířátkem nakonec" nebo strohá čísla mrtvých v novinách při ranní kávičce), že nejsme schopni si naplno uvědomovat jejich dopady. Války, a koneckonců i terorismus, se staly něčím, co je spíše realitou "tam někde", v bezpečném světě za obrazovkou a my sami spíše pociťujeme na vlastní kůži opatření (omezování svobod), která z nich vyplývají. Tuto absenci násilí a vzrušení v našem životě si pak musíme kompenzovat sledováním akčních filmů a seriálů, které nám alespoň zprostředkovaně umožňují stát se na chvíli buď lovcem, nebo lovenou obětí (případně obojím najednou), a zažít tak příval adrenalinu. Jenže tato náhražková forma prožívání vede k tomu, že v našich skutečných životech přestáváme rozlišovat mezi realitou a filmem (11. září i Armageddon většina z nás "prožila" na obrazovce, jsme si jisti, že mezi tím zpětně opravdu dokážeme najít podstatný rozdíl?), a tak fikci až příliš zabudováváme do našeho světonázoru, a naopak skutečnost podvědomě zasunujeme do pozadí jako další díl nekonečného seriálu na pokračování. Násilí, mučení, agrese, vraždy - to vše je sice v nějaké povrchní formě součástí našich životů, ale je to pro nás nemyslitelné, dokud se s tím nesetkáme na vlastní kůži. Zdá se, že léčbou šokem může dojít ke konečnému prozření ("We're fucking human beings!") a uvědomění si nesmyslnosti brutality. Jak snímek naznačuje, náprava celku musí začít od jedince a jeho osobní zkušenosti, nikoli veřejným prohlášením hlavy státu, které sice dosáhne najednou k milionům, ale v hromadě tisíce bezvýznamných zpráv zapadne jako součást jednoho velkého virtuálního mýtu, o kterém si vyprávíme na dobrou noc, abychom mohli klidně spát. _____ P.S.: Provokativní (myšlenkově i politicky) je také vyobrazení "hlavního teroristy" jako původně amerického občana; skoro jako kdyby ten "terorismus" měl původ v našich řadách a v naší kultuře, že? (02.08.2010)

Nelíbilo se mi to. Přišel jsem si jako pervert, že na to koukám. Kombinace nejdrsnějšího mučení a teroru zabalená v klišé mainstreamu amerických filmů se známými herci mi přijde hrozně perverzní. Jako že už je v dnešní době prostě normální koukat na takovýhle věci. Tam prostě není žádná hororová nadsazenost, nebo žánrová přepálenost. Jestli se filmy tohoto typu budou pouštět v telce, tak na co budeme koukat za 50 let? Na snuff? (01.07.2010)

Moc peněz tvůrci neměli, ale udělali to nejlepší co mohli a k hodně zajímavému scénáři koupili tři skvělé herce. Nebudu vám nic nalhávat. Na nich a na tom čemu čelí stojí celý film. Občas jsem si říkal jaká je to škoda, že těch peněz nebylo víc, protože pak by zmizel televizní look, laciné kulisy a intenzivní mučící scény by mohli být střídány i s nějákou tou akcí. Pak by to bylo opravdu něco. Nic z toho se nikdy nestalo. (04.06.2010)