Johnny si vzal pušku

Neskutočný film, ktorý mi bude hádam navždy rezonovať v hlave. Pripomína, že nech je to akokoľvek v prdeli, napíšem to doslova, môžeme byť radi za to, že sme. Johnny Got His Gun ponúka dokonalé obrazy metaforicky vyjadrujúce situáciu, v ktorej sa nachádza hlavná postava. Tá celý čas rovnako výborne prednáša vnútorný monológ, opisujúc svoje pocity a myšlienky, v ktorých sa túla aj do svojej minulosti. Nakoniec mi však predsa len trochu chýbal záver, ktorý by bol výraznejšie pozitívny alebo negatívny. A to sa bavíme v takej rovine, že najpozitívnejší možný záver by predstavoval Johnnyho smrť... Neplánujem tento film pozerať znova. Nezaradí sa medzi moje obľúbené filmy a nebude patriť k radostným filmovým zážitkom... 70% (31.03.2015)

Je mi jasné, čo tým chcel Trumbo povedať, ale zvolená forma je tak hrozne nudná. Asi každú minútu som pozeral na hodinky. Spomienky na otca (Jason Robards) sú ešte v pohode, sny o Ježišovi (Donald Sutherland) už sú dosť o ničom, no tie monológy okypteného tela boli zabiják. Dali sa do toho vopchať aj silnejšie myšlienky. Áno, vojna je hnusná a nerobí z chlapcov chlapov, robí z nich mrtvoly, v lepšom prípade mrzákov, prípadne majú psychické ujmy do konca života, ale dá sa to natočiť aj tak, aby to bolo pre diváka zaujímavé. P.S. Škoda, že ani raz nedali dole ten náhubok, zaujímalo by ma, ako vyzerá človek bez úst, nosa, očí a uší, hlavne že čelo a vlasy mal bez poškvrny. Tak isto aj hruď a brucho, ani jeden škrabanec, či jazvička, ale nemá nohy ani ruky... Proste absurdita a trochu nedomyslená. (25.08.2022)

Veľmi divný film. Divný a často aj hlúpy. Daltona Trumba považujem za vynikajúceho scenáristu, ale nie veľmi schopného režiséra. Ešte že to viackrát neskúšal. Tento film nezachránia ani Jason Robards a Donald Sutherland. Rovnako ako hlavný hrdina som si až do konca filmu želal ukončenie môjho trápenia. (18.08.2021)

No doprdele!!! Čekal jsem nějakou otravnou přeceněnou psychedelii a on se z toho vyklubal naprosto brutální film. Zapomeňte na ochrnuté lidi, beznohého Toma Cruise v Narozen 4. července či hlucho-slepou Helen Kellerovou. Tady je za první světové války zraněný voják, který postupně zjišťuje (a s ním diváci), že přišel nejen o ruce i nohy, ale zároveň i skoro všechny smysly a místo obličeje má jen díru. Doktoři ho zachrání kvůli testům a věří, že jeho mozek je mrtvý, ale on vnímá, přemýšlí a utíká z černobílé reality do barevných flashbacků plných vzpomínek na rázovitého tátu, dětství, jeho krásnou lásku i naivní vlastenecké ideály. Jsou tu i psychedelické fantasmagorie, promluvy s Ježíšem či s lidmi z jeho minulosti alias vlastním podvědomím. A člověk je šťastný za každý flashback, aby se nemusel dívat na tu realitu, ve které jsem si přál většinu filmu, aby ho někdo zabil. Při představě takhle dopadnout mě z toho nebylo dobře... a z toho konce už vůbec ne. Ač je spíše drama než opravdový válečný film, přesto jednoznačně válečný film roku 1971. (09.01.2023)

Jaký je rozdíl mezi snem a realitou? Ovládáme-li skutečnost a jsme-li schopni ji změnit, jsme v realitě. Jestliže však okolí ovládá nás a my nejsme schopni skutečnost měnit a natož ovládat, nesmíme se přeci nechat mýlit: tohle není realita, to je přeci sen! Anebo noční můra. A co když se sen stane realitou? A že válka a armáda může zajistit, že se z této reality neprobudíte, nám film nepředkládá jen jako kavárenskou metaforu, ale jako do všech důsledků moderního světa bomb (a dnes zejména raket) dovedeného zpodobnění osudu jednoho řadového vojáčka, který se jako dobrovolník vydal bránit demokracii pod egidou trvalého míru a s posvěcením Božím (neboli církve). Ale dopustil by tohle opravdu Bůh? Jakožto pro ateistu pro mě tato otázka (pro divácké vyznění filmu naneštěstí!) odpadá, každopádně z formálního hlediska fungují barevné flashbacky vzpomínek, jež se stále více s postupující dobou "hospitalizace" mísí s pokřivenou skutečností snů, a černobílé obrazy nemocniční/ lidské reality skvěle. (07.03.2014)