Zvětšenina

Rozhodně ne film pro každýho. U Zvětšeniny mi dokonce přijde, že hodně zafungoval stádový efekt, alespoň co se hodnocení týče. Někdo z intelektuálních kritiků vykřikne, že ten film je naprosto excelentní art pecka, a začne se ohánět pestrobarevným slovíčkařením, kterým vás prostě musí naladit na stejnou vlnu. Dotyčný snímek pak získá jaksi kultovní status, i když většina z diváků stejně nepochopí, za co přesně. Herci byli sice fajn, ale děj mu přišel o hovně, hudba mu nic neříká, jelikož pochází z úplně jiný doby, a to filmařské umění jaksi nezachytil, protože prostě neni asi moc chytrej nebo vnímavej. Ale je to klasika né? Tudíž nemůže dát míň jak tři hvězdy, aby mu jeho pověst přece náhodou nepošpinil. Já se tentokrát od zdejšího stáda s radostí odtrhnu. Půjdu si totiž svojí pěšinou a říkat si svoje názory tam, kde mě nikdo neuslyší a který stejně nikoho nezajímají. Cha cha, chi chi, cho cho...! (09.05.2011)

Po druhém zhlédnutí po letech od první projekce jsem se ujistil v tom, že Zvětšenina je jedním z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděl. Ohromuje mě svojí promyšleností a zachycenou atmosférou bohémského Londýna v 60. letech - jedinečný ateliér hlavního hrdiny plný zajímavých uměleckých i jiných artefaktů, nahlédnutí do světa špičkového módního fotografa, kostýmy herců, kompozice záběrů, auto hlavního hrdiny, obsazení (ty nohy Vanessy Redgrave!), použitá hudba... to všechno a mnohem více mě na tomto filmu strašně baví, a Zvětšenina je pro mě v první řadě nadčasovou zprávou z jedinečné éry, která ani po letech nepřestává inspirovat a fascinovat. Nota bene dnes, v éře, kdy focení na digitál dávno převálcovalo klasický kinofilm a fotografie se stala fenoménem lidí bez talentu. UPDATE 19. 9. 2018 - Na nové zhlédnutí v telce mě to už bavilo trochu míň - nepřijde mi to moc jako film, který by člověk mohl vidět víckrát. Thomas mi byl vcelku nesympatický - jsem skoro v pokušení napsat, že je v tom filmu přímo nesnesitelný - a nejzajímavější mi na tom filmu nově přišlo, že se celý odehrává na časové ploše pouhého 1 dne (nebo trochu déle). Film díky tomu působí velmi dynamicky, Thomas se v něm stále někam přesouvá, a zažívá nové věci. Není to vyloženě nějak wow, ale dá se to. (11.07.2012)

Mě uklidňuje, že se to nelíbilo ani doma, a to otec po tom ve své době toužil. Ovšem viděno dnešní očima - neshledal na tom pranic zajímavého. A tou cestou spolu jdeme ruku v ruce. Však je to běžná detektívka, které vévodí feeling roku 66. V hlavní roli blběna a blběna, odlišujeme podle barev silonek na zelenou a červenou. A Vanessa Redgrave mi přijde krásná až s věkem, takže až tak v posledních letech. Upocené trendy holčiny tehdejšího Londýna vám holt neocením. (06.03.2009)

Pop art kulturu, styl, extravagantnost, pestrobarevnost, excentrismus, hudbu šedesátých let, sebechápání jedné popové generace, problematiku moderních mezilidských vztahů, swingující Londýn, to vše a daleko mnoho víc věcí s té doby mám dodnes moc rád. Proč dávám jen za 3*? Je to přeci jen spíš umělecký film pro různé intelektuální skupiny lidí, a ne film určený pro široké veřejné publikum, tyto filmy ve skutečnosti můžou působit jen jako neuveřetelně zdlouhavé blbiny mnohdy o ničem (avšak velmi vysoce ceněné), ale pro druhé zas třeba jako výpověď jedné generace. Náladu, atmosféru, pocity a klid měl však tento snímek jedinečné. Vždyť v první snad tři čtvrtě hodině se zde vůbec nemluví! Nedovedu si ani představit co musel způsobit příchod tohoto filmu tenkrát v šedesátých letech do našich kin. To musel být skutečný BOOM, vůbec to porovnání a srovnání s našimi filmy té doby, s naší kulturou a našimi názory-především u mladého publika. Oscara za vynikající režii si snad skutečně zasloužil a někde jsem četl že to byl první britský snímek zabírající zpředu nahé ženské tělo. Ve filmu scéna třech mladých polonahých lidí bavících se tím že se balí do nějakého barevného papíru. Trio mladých hereček-modelek Vanessa Redgraveová, Sarah Milesová či Jane Birkinová-bylo také velmi dobré a okouzlující. Ale co mě nejvíc utkvělo v mé paměti, mě jako velikému milovníkovi britského a amerického bigbeatu šedesátých let, tak to bylo to slavné vystoupení-tady spíš pasáž ve filmu kde zde v nějakém místním klubu hrála tehdy velmi populární britská skupina Yardbirds v čele s takovými hudebníky jako byli Keith Relf-voc., Eric Clapton-g., Jeff Beck-g., nebo Jimi Page-g. A když holt nešla aparatura-a kytara nehrála tak jak by měla tak jí i s nástroji rozsekali něco po vzoru Who-kteří se tím po každém své vystoupení proslavily.. Proto také když dnes slyším něco o filmu Blowup-tak se mi vždycky vybaví Yardbirds, šedesátá léta a nejlepší bigbeat na planetě..3,5/5*, tentokrát ale zaokrouhleno dolů... (13.09.2007)

Často mne škádlili, že u roubení studní / klekám si ke světlu špatně a nevidím nikdy / hlouběji do studně nežli tam, kde mi voda, / vrací na lesklé hladině obraz mé tváře, / obraz mne samého [...] / Jednou, když jsem tak zase opíral o studni bradu, / zdálo se mi, že za tím obrazem poznávám něco, / že tím obrazem prosvítá cosi bílého, nezřetelného, / až tam ve větší hloubce - pak jsem to zase ztratil. / Voda přispěchala pokárat průhlednou vodu. / Z kapradí dopadla kapka a zčeřila rychle / vlnkou to bělavé u dna, ať cokoli už jsem viděl, / zkalila, vymazala to. Co bylo to bílé tam na dně? / pravda? Oblázek jenom? [...] (Robert Frost: Aspoň jednou něco) (28.12.2006)