Nic než pravda

Papírovým novinám zvoní hrana. Dříve, než se z nich definitivně stane relikt minulosti, užijme si těch pár posledních novinářských thrillerů o síle slova a významu investigativní žurnalistiky. Zatímco State of Play bylo o mediální moci, Nothing but the Truth dává pocítit naprostou bezmoc. Krev ve mne, jakožto nekritickém obdivovateli každého, kdo má odvahu čelit protiproudu, vřela ještě více, neboť nedostaneme jediný důvod domnívat se, že by k něčemu velmi blízkému nemohlo dojít. Ne nutně ve Spojených státech, ač ty hrají jistou roli. Konkrétně tamější paranoia a krytí nekalé činnosti ochranou národní bezpečnosti. Nejhorší na tom je, že (téměř) všichni jsou v právu a z právního hlediska nic špatného nedělají. Z hlediska morálního, k němuž bohužel netřeba přihlížet… . ___ Boj s nepřemožitelným soupeřem se Rachel Armstrongové vepisuje do tváře. Proměnu silné sebevědomé, šperky ověšené dámy v drahých šatech v pobledlý stín s vyrudlýma očima je zachycena bez hysterie Eastwoodovy Výměny. O její „nevině“ není pochyb. Basa stírá rozdíly, z vysokoškolského diplomu je kus bezcenného papíru a k nominaci na Pulitzera vám stěží někdo pogratuluje. Rod Lurie ze situace násilně netřískává emoce. Hudbu skoro nezaregistrujete, Rachel propukne v nekontrolovaný pláč jedinkrát. Kontrastně působí manipulativní rozhovor pro televizi, kdy televizní kamera zabírá hrdinčinu tvář en face, aby její navlhlé oči dojaly všechny soucitné divačky před obrazovkou (kamera filmová ji oproti tomu zabírá z profilu, což vytváří dojem bojovnice). Lurie jde v nepodlézání divákovým pudům dokonce tak daleko, že nám jedinou vraždu filmu naservíruje mimo obraz. ___ Nejproblematičtější se může jevit pointa filmu, nahrazující hrdinčino vítězství v klasickém hollywoodském pojetí. Až na tuhle jedinou věc vše prohrála. Možná je to nevěrohodné a patetické, ale dokázali byste vymyslet údernější shrnutí dvou hlavních témat filmu: nevinnost a rodina? V zásadě neběží o nic prostšího než o příběh dvou kariéristek (ze všech jejích rolí zatím nejlepší Kate Beckinsale a ve všech rovinách přesvědčivé Very Farmigy), které chtěly být zároveň dobrými matkami. 85% Zajímavé komentáře: H34D, Fr, gejzuško (27.10.2009)

Nic než pravda vypráví nesmírně zajímavý příběh, který je potřeba, i v současném světě, stále si uvědomovat. Pan režisér Rod Lurie do svého, na první pohled, absolutně nenápadného filmu, sehnal ty nejlepší Hollywoodská esa. Kate Beckinsale, Matt Dillon, Alan Alda, Vera Farmiga a David Schwimmer u takového filmu na mě vyskakují jako naprosto nečekané karty a já okamžitě žhavil ovladač, abych se na film mohl podívat. Ten pak prochází stavem klidovým, následně stavem soudním, který se nachází v řadě amerických filmech, aby mě nakonec přenesl do stavu šokového. A že byl závěr šok, o tom netřeba dlouze mluvit. (24.12.2011)

Netrvalo dlouho a s postavou Rachel Armstrong jsem se naladil na stejnou vlnu a všechno co ona prožívala ve filmu, já prožíval na gauči, teda nedostal jsem doma přes držku jako Rachel v base, ale jinak jsem si to odžil do poslední minuty. Největší síla příběhu je v dialozích a úvahách o novinářské práci, etiketě a zásadovosti versus národní bezpečnosti. Od premiéry filmu uplynulo 7 let a téma je snad ještě aktuálnější než tenkrát. Nikdy by film nevyzněl tak silně, nebýt chytrých dialogů, kvalitních hereckých výkonů a vynikající pointy, která na chvíli ovlivnila tlukot mého srdce. (26.01.2015)

Scénář: Rod Lurie .. Rod Lurie má reportéry v lásce. Jeho vytvořené investigativní novinářce budete prostě fandit, protože skálopevně brání svůj zdroj proti zájmům národní bezpečnosti. Námět nebyl vůbec špatný, realizaci ovšem proběhla s velkými rezervami. V průběhu jsem měl dvě otázky. Jednu zájmovou a jednu logickou. Kolik za tohle mlčení může dostat vazby / vězení a kdo je tím zdrojem, který tak chrání. Obě dojdou naplnění, jenže zejména ta odhalující mi sílu příběhu oběti pro správnou věc spíše devalvuje. Schválně na kterou stranu se postavíte? Dále jsem nebyl zrovna nadšený z vlezlé kamery do obličejů herců a režisérská střídmost, která cokoliv ostřejšího skryje mimo záběr. Příliš nezaujal ani Alan Alda, zato Kate Beckinsale tuhle roli, která vyloženě nestaví na její kráse, odehrála hodně dobře. (09.12.2009)

Námět rozhodně skýtá prostor pro vybudování "velkého novinářského thrilleru". Jenže laciná televizní výprava a poněkud druhořadé obsazení tomu chtějí jinak. V nich však problém není, ten je především v režii a scénáři. Jednak to celé zaobalují tak nešikovně, že pointa je jasná od prvních momentů a hlavně to po úvodní půl hodině začne přešlapovat na místě způsobem, který nemá obdoby. Vyloží se na stůl veškeré karty, argumenty i morální otázky a rázem to neumí předložit žádné jiné. A tak se mlátí dokola stále jedny a ty samé a ty samé... A ty samé. A ani to by nemuselo být nutně na škodu, kdyby to však fungovalo aspoň v osobní dramatické rovině. Jenže i ta postrádá jakoukoli tenzi (protože pointa je jasná a přitom to na ní až ostudně staví) a nijaká Kate Beckinsale tomu také dvakrát nepomáhá (natož že by to snad táhla), protože se řídí heslem "kdo nic ne(za)hraje, nic nezkazí". Přitom k tak vděčné roli se v kariéře stěží znovu nachomýtne. Mohlo (a mělo) to být výtečné, je to však jen a pouze po všech stránkách ucházející. Nejsmutnější na tom je představa, co by se stejným námětem dokázali lepší scenárista s tím správným režisérem a "ačkovým" ansámblem. (28.02.2016)