Hranice ovládání

Moc přemýšlení škodí. LIMITS OF CONTROL je hlavně hodně kvalitní audio/visuální trip spíš než divácká hádanka. Pro mě to bylo hlavně o prožitku z hudby (Earth, Sunn, Boris, Carmen Linares etc.), jihu, kafy a párdních oblecích Issacha De Bankolé, který jakoby z oka vypadnul Eugenu Robbinsonovi z OXBOW. (15.07.2010)

Dve za pekný vizuál a zadoček občasnej nahej čučuriedky, bez ktorej by nebolo na čo sa v ďalších scénach tešiť. Isaach De Bankolé je šťastlivec - sedieť za stolom, nemusieť hrať, iba čumieť a nechať sa zabávať monológmi toľkej hereckej elity... to sa splní jednému z milióna hercov. Záver má niečo do seba, ale celkový dojem nafúkanej plytkej fraškovitosti neprelomí. (19.02.2011)

Oceňuji na filmu kameru, hudbu, minimalistický styl vyprávění, atmosféru, nostalgii, přechody od velkoměst až k jednomu vesnickému domku, od letadla po pěší chůzi, od mansardních bytů po rozpadající se špeluňku. Některé podvýznamy mi stále zůstávají skryty, ale ten hlavní chápu jako odpor vůči globalizovanému světu, řízenému finančními magnáty, kde se postupně ztrácejí prvky svébytnosti té které kultury. Což je ale vzápětí popřeno oslavou světa bez hranic (což globalizovaný svět je takový svět bez hranic). Takže mi ta ústřední myšlenka přijde až moc jednoduchá a prostá a nedomyšlená. Zvláště na takto pomalu, meditativně až snově uplývající film. Ta snová nálada je vynikající, ale ony skryté významy a myšlenky ve mně spíše vzbouzejí pochyby, že jsou nedomyšlené, že jsou jen nahozené a nepromyšlené. (05.02.2013)

Mám s filmem jenom jeden problém - čin hlavního hrdiny, který není narušený ani nejmenším záchvěvem pochybnosti. (polospoiler : ) Vyznění filmu, které ukazuje vraždu v daném kontextu jako nejlepší možné řešení. To mi sedět nemůže asi nikdy. Jinak je ale film čirá genialita - po všech stránkách. / Pokud by chtěl někdo hledat klíč k skryté myšlence filmu, může možná začít tady http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3%BD_klub , tady http://cs.wikipedia.org/wiki/Bilderberg a možná taky tady http://cs.wikipedia.org/wiki/David_Rockefeller . (22.07.2009)

Když se, tak jako v LoC, narace uzavře do sebe, zacyklí a „nic neříká a nikam nevede" (vyprázdní), nezačnu si říkat, že Jarmusch neumí napsat dialog, který by měl hlavu a patu (to je totiž pitomost, a já tomu neuvěřím), ale začnu se dívat, co vidím, a dávat si zvolna dohromady, proč dialogy (zdánlivě?) nic neříkají. Uvidím, že nasnímané obrazy mi říkají něco o tom, co je/může být film, a jak to celé může souviset s tím, že se dívám, a především, jak se dívám, jak jsem zvyklý se dívat, a taky: jestli mi u toho něco neuniká. V táhne mě to do takové hry, kde např. odkazy k historii filmu (které všichni už tak dlouho dobře známe) přestanou být jen hravým pomrkáváním, ale časem konzervujícím (své) pomíjivé okamžiky (viz jak se kouřívávalo a jak se výmluvně mlčívávalo v těch a těch letech). A tahle hra pokračuje. Hrané filmy viděné tímto okem, pak přestávají být nutně pouze tím, o čem si lidé kolem průmyslu jménem hraný film myslí, že by měly být, a že taky jsou. Filmy mohou fascinovat také jinak. Nikoli rychlou akcí v prvním plánu (viz mafiány unesená T.S.), ale něčím mnohem pomalejším a mnohem tišším! a to je taky něco, co se táhne Jarmuschovou tvorbou jako stříbrná nit: úplně jiné tempo, nacházející se v pozadí, za prvním plánem: co má T.S. na sobě, jak dokonale kouří cigaretu, a jak se jí neodolatelně daří mlčet, a jak B-mu krade jeho presso, a jak krásné, i když oprýskané, je město, kde se potkali, a jak si po zhlédnutí LoC těžko bude moci někdo myslet, že grafitti se dávno nestalo součástí našich měst, atd. (...) to, co "velcí kontroloři" zdařile ovládají, co jsou schopní vysledovat, porozumět tomu, upozorňovat na to, interpretovat to, atd. je jenom jedna část toho, čemu říkáme film. Jarmusch zkrátka po svém natočil film o všech těch ostatních věcech, a takhle oslavil tyhle věci i film jako takový, tvořivost, a svět - jako magický místo, v kterým nic není dopředu nalinkovaný a všechno je možný, pokud budeme mít odvahu vnímat nejenom to, co se nám ukazuje v prvních plánech, ale taky popři nich. Opravdu se ani trochu nedivím, že u toho potrefení "kontroloři" vzteky prskají kolem sebe. Dost možná tohle celé, o co se Jarmusch pokouší, můžeme nazvat i masturbací. Nakonec to dělá svévolně, nikoho se neptal, jestli může, a dělá to na veřejnosti, a dost důležitých lidí si myslí, že to co dělá, se nesluší. A taky se určitě někde v tichu tomu všemu povyku směje. Ale možná si film jako fenomén takovouhle trochu drzou oslavu zaslouží...? (11.07.2019)