Vejdi do prázdna

Přišel jsem, viděl jsem a vešel jsem do prázdna. Noého parafráze Tibetské knihy mrtvých, jenž je obsahově syrovější než v obrysech podobný Rekviem za sen, kde „zlí“ traumatizovaní lidé fetují, souloží, sní a umírají, aby se mohli po tripové cestě znovu narodit. Evropská odpověď na Americkou Fontánu. 5* za neopakovatelný filmový zážitek pro snímek, který nelze milovat, pouze nenávidět. Co by na to asi řekl Kubrick? PS: Noého fascinace všemožnými otvory je přinejmenším znepokojující. (19.05.2010)

Noé sa tu pokúsil o akúsi „2009: Životnú odyseu“ v preňho typicky psychedlickom podaní. Po (veľmi) sľubnom rozbehu s kľúčovým dramatickým zvratom ale skĺzol do nudného, zdĺhavého a bezkoncepčného poletovania po udalostiach „pred a po“, ktoré danú udalosť nikam neposunuli. Vizuálne a rozprávačsky originálny štýl, ktorým úspešne ozvláštnil a zosilnil vyznenie príbehu v Zvrátenom, tu tak zneužil pre samoúčelnú pseudohĺbavú onaniu. (02.01.2011)

Síla. Asi jako když jsem v patnácti viděl Rekviem. Tradiční souputníci (narkoman vs. droga) a jejich cesta neónem, sourozeneckou láskou a ponorem do sraček. Jenže proč se mi nedostavuje absťák? U Rekviemu byl. A velký. Vejít do prázdna znamená předplatit si bungee a nebýt vytažen zpátky na most. Jen tak viset. Dokud krev nenateče do hlavy a dílo nedokoná. Zvrácený mě rovněž otočil, ale zároveň postavil na nohy a chtěl po mě, abych se rozběhnul proti zdi. Void je svou první polovinou slastným kopancem do slabin (5stars), ale čím více se snaží otevřít divákovi svou šokující náruč, tím více vypadá jako karikatura. Tenhle fight jsem evidentně prohrál já. Zaslouženě? (15.12.2010)

Tenhle měsíc jsem poznal Gaspara. V Enter the Void pro mě všechno úžasně funguje...prvních 25 minut. Pak přijde úvodní zásadní zvrat a najednou už je tam jen všeho víc a pořád stejných kousků. Repetitivnost je to slovo. Vymyslel jsem perfektní kamerové posuny - dám jich tam sto. Tak ještě chvilku jíme, jíme...jenže pak už jsme přejezení, pořád je to stejný, oni říkají, že po osmé už nic nejedí a přitom se to tam furt láduje. Pak utečou tři hodiny, mě už to leze i ušima a přitom...přitom je to opravdu po chvilce prázdné. Najednou mi opravdu přijde, že si se mnou jen někdo hraje na efekt. No, vrátím se k začátku - nemusím znát všechny. (13.09.2014)

"Co je to vlastně bad trip?" Pro jednoho či dva to může být i celý život...Tokio, jak ho neznáš, a doufej, že nikdy nepoznáš, také lidí, jak je možná znáš, i když nechceš. Pro většinu diváků zavrženíhodní, to lze snadno pochopit. Neustále tripující a dealující lenoch a jeho sestra, která se od těch Japonců prostě nechává...jak se říká. Žádná životní inspirace, žádný obdiv vůči hlavním hrdinům filmu, přičemž toto oslovení je zde dosti kontroverzní. Přesto sourozenecké propojení, jež může v závěru působit až kýčovitě (bratrova konečná reinkarnace..), je silnější než jakákoli umělá droga, která Ti možná na chvíli pomůže, ale život nezachrání. Možná Tě zachrání láska, jejíž zdejší obraz je bezpochyby ještě kontroverznější, než nazývat ty dva hrdiny filmu. Filmu, který je technicky nadmíru dokonalý, jen těžko překonatelný, strašná škoda, že je tak doslovný, jak píše Morien...v některých momentech až trapně doslovný, Gaspar nás má za úplný pitomce, každopádně stojíš-li o psychedelickou depresi, tak klidně vejdi...mně těch sto šedesát minut určitě stačilo...jednou. (15.05.2022)