Vejdi do prázdna

Jak se to říka? Wow - - - - , .. Kdo to viděl zhulenej? / / % ! >< 7 Ich-forma pořád existuje. ,,,--, . . ,, , , Neuvěřitelně silný filmařský koncept. - - - - - Podobný ponořující pocit jako u Loni v Marienbadu. @0%/] [()"?8ˇ% Hodně by mě zajímalo, jak to bylo technicky vyrobeno. O0O0O To Void. (14.05.2010)

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. (14.05.2010)

Neviem či má vyznám písať, že Enter the Void je tažký film. Film, ktorý sleduje sfetovaného človeka, so stopážou 161 minút, odohrávajúci sa vo vysvietenom nočnom Tokiu, natočenom štýlom, že aj samotný divák na niečom frčí, nemôže byť prechádzka ružovou záhradou. Aj preto som k filmu pristupoval s rešpektom, pretože na podobnú látku musíte mať správnu náladu a keď viete čo asi očakávať, až potom dokážete film pozerať a nie len sa naň dívať. Musím pochváliť úvod filmu (rozumej tým prvú trištvrte hodinu!), kde Gaspar Noé využil ten štýl natočenia tohto filmu dokonale. Ten úvod je o niečom, je to pútavé a vizuálne dokonalé. Potom prišla na rad už len už len vizuálna hypnotizácia diváka, ktorá sa časom zvrhla do ešte pomalšej a nudnejšej prezentácií pocitu jednotlivých postáv. Snaha o vyvolanie pocitu u diváka, že je počas filmu mimo vnímania reality je očividná a miestami až nasilu vnucovaná a žiaľ mňa nechytila resp. užíval som si ju, no na vetvy som z toho nebol. Ku koncu sa to zmenilo už na úplne niečo iné a neveril som, že pozerám stále ten istý film. Na Lynchovský spôsob sa film zmení na čistú audiovizuálnu srandu hrajúcu na efekt, ktorá vo svojich štrbinách čo to ešte ukrýva. Netvrdím, že ma to nezaujalo, no Aronofského Requiem fo a Dream u mňa vyvolal silnejšie pocity a má oveľa väčší dopad na diváka aj bez podobných haluzí. Začiatok bol na 5, stred na 3, matematickou rovnicou som dostal 4 hviezdy. (09.12.2010)

Noé sa tu pokúsil o akúsi „2009: Životnú odyseu“ v preňho typicky psychedlickom podaní. Po (veľmi) sľubnom rozbehu s kľúčovým dramatickým zvratom ale skĺzol do nudného, zdĺhavého a bezkoncepčného poletovania po udalostiach „pred a po“, ktoré danú udalosť nikam neposunuli. Vizuálne a rozprávačsky originálny štýl, ktorým úspešne ozvláštnil a zosilnil vyznenie príbehu v Zvrátenom, tu tak zneužil pre samoúčelnú pseudohĺbavú onaniu. (02.01.2011)

Upozornění, toto není film na rande. Zklamání nikoliv, Tokio, jak ho známe i neznáme, jak o něm slýcháme. Hned na co jsem si vzpomněl při sledování je počin Tokio!, i když mě během napadalo spousta filmů, je to svléknutý, naprosto surový originál, jenž bavil a v kině jsem si ho užil víc, než bych si mohl představit doma, zvuky, barvy, světla, občas jsem si myslel, že se koukám na nějaké sci-fi, hroznou fantasmagorii, že jsem sám sfetovaný. Film nám ukazuje spoustu témat, drogy, sex, nevěra, sirotci, homosexualita, potraty a nevím co ještě. Jen doporučuji jednu jedinou věc, poslouchejte co se v první půl hodině řekne, odvíjí se od toho celý film. 90% (12.05.2010)