Lovec senzací

Egon Erwin Kisch byl český reportér, píšící ale německy. Pod přezdívkou Zuřivý reportér je považován za zakladatele investigativní žurnalistiky. Jeho tvorba je ale považována spíše za literaturu než objektivní popisování reálných událostí. Témata hledal na periferii společnosti a pyšnil se neobvyklou vytrvalostí. Většinu z toho, co posbíral, shrnul, mimo jiné, v knize pod názvem „Tržiště senzací´. čehož se v Německu chytli filmaři a to už v roce 1963 a pod stejnojmenným názvem vznikl televizní film. Kisch dokázal s fakty tak věrohodně manipulovat, že se mu prý údajně podařilo ošálit i spoustu seriózních literárních autorů. Zkrátka dokonale propojoval fakta s vymyšlenými dějovými odbočkami za použití lehkého humoru a dobře promyšlených point. Vtom byl doslova  mistr svého oboru. A tak není divu, že si na něj televizní tvůrci v roce 1985 opět vzpomněli a z jeho tvorby udělali přímo povídkový televizní seriál, ve kterém jsou povídky propojeny právě postavou novináře.  Egon Erwin Kisch osobně, kterého si zahrál Josef Laufer. Seriál sice natáčel Barrandov, ale na německou zakázku, tudíž byl určen pouze pro televizní trh západních zemí.  Českoslovenští diváci však ochuzeni nebyli. Místo seriálu byl vytvořen filmový sestřih, do kterého se vybraly jen určité příběhy. Filmové sestřihy byly dohromady vytvořeny dva. Prví pod názvem ´Zuřivý reportér´, tedy nesoucí Kischovu přezdívku, čímž uvidíme, proč zrovna takovou měl, a jako druhý tento, již pod názvem dle knižní předlohy „Lovci senzací´ Povídky jsou opět jemné, humorné, a dokonce i poučné. Škoda, že čeští diváci nikdy nedostali možnost vidět přímo celý seriál. Jistě stojí za to. (04.08.2022)

Fenomén filmových sestříhů původních seriálů patří ke znormalizovanému Barrandovu, ale je škoda, že i po letech můžeme sledovat jen ty filmové verze. Protože speciálně původní série Tržiště senzací by měla blíž k výborné mini Uctivá poklona, pane Kohn, zatímco v sestřihu vznikly dva nevyrovnané filmy. Zuřivý reportér příliš nefunguje, ale Lovec senzací už pobavit dokáže. Konečně židovská anekdota, ve které burzovní rada Samek (Leoš Suchařípa) musí provdat svou dceru za místní vyhlášenou chudobu, je vysloveně pikantní. (06.02.2021)

Možná až přílišná jednoduchost vzala filmu nějaké vnitřní kouzlo. Řekněme, že je až moc jednoduchý a odděluje se čistě na vyprávění tří povídek z nichž nejzajímavější je asi ta druhá. Kriminální zločin s vraždou svědčí o dost velké laxnosti policie, když Egon Erwin Kisch vypátrá vlastním úsilím víc než ti povolanější. Asi nejzábavnější, ale i nejpoučnější mi přišla ta druhá. Otázkou bylo, proč se postava Jozefa Kronera živila výhradně žebráním, nohy měl evidentně v pořádku. Trochu nám to něco vypovídá i o době, neboť si nedokážu představit spoléhat 365 dní v roce čistě na dobročinnost druhých. Hlavně díky druhé povídce, která nakonec zabírá většinu času je film docela zábavný. (04.10.2023)

Děsný předabing, hrozný Laufer, co ještě třeba dodávat. Třeba to, že si inspektor a všichni detektivové nevšimnou okénka na WC, ale Kisch ano. Bože, bože. První polovina filmu byla prostě tak debilní, že to až hvízdalo. Ovšem druhá už byla hereckým koncertem pana Kronera a pana Suchařípy. No, a nyní hodnoťte. (07.12.2019)

Druhé povídce o známosti syna šnorera Mendela s dcerou boháče Samka dávám pět hvězdiček. Skrz naskrz židovská atmosféra, cynismus, zoufalecká ironie, vypočítavost a zároveň odkazy na na Hospodina. Do značné míry (ne-li zcela) postavy potomků národa vyvoleného představují židovští herci (Laufer, Linkers, Suchařípa, Hegerová...). Místy mi tato skvěle natočená povídka až vyrážela dech svou syrovou absurditou, chladným pragmatisem, či jak to nazvat. Pokud lze mluvit o humoru, pak jen jako o hořkém humoru. Podle mne natočeno skvěle. (03.04.2011)