Sůl nad zlato

Klasická československá pohádka v západoněmecké koprodukci, na rozdíl od "werichovské " verze oblečena do temnějšího, ponurejšího kabátu, je pohádkovější - pro malé diváky asi stravitelnější, více se odehrává v exteriérech. Obě verze jsou stejně vrchovatě naplněny laskavými a moudrými slovy o dobru a lásce, které jsou největším bohatstvým v životě člověka - v dnešní době bohužel už jen v pohádkách. Velmi se mi líbila role prostořekého šaška v podání Jozefa Kronera, naopak Libuše Šafránková na mne nepůsobila tak přirozeně jako ve většině z jejích mnoha princeznovských rolí. Film jsem viděl po mnoha letech a byl pro mne velmi příjemným zážitkem. 70%. (07.01.2013)

Dovolte malou úvahu o filmové pohádce... Středoevropské pohádky jsou lidové příběhy, vyprávěné a tradované především ve venkovském prostředí a vzniklé nejčastěji v období baroka. Jako takové zpravidla neodrážejí mnoho historicky podchytitelných jevů, ale naopak přinášejí značně naivní, i když roztomile zkreslenou představu o životě aristokracie. Filmové zpracování musí pohádce nutně vtiskonut nějaký obrazový rámec. Pokud nejde o pohádky severské, asijské či africké, nýbrž středoevropské, činí tak zpravidla podivnou směsí středověkých a barokních reálií v nejrůznějších kombinacích. Pohádka „Soľ nad zlato“ je důsledně středověká, což však je spíše zajímavý experiment, protože stejně v principu nelze barokní báchorku vsadit do středověkých reálií, usilujeme-li o jakousi pravdivost. Z tohoto hlediska je totiž pohádka útvarem vždy historicky nepravdivým, jakkoli obsahuje často hluboce pravdivé ponaučení. Zajímavý je zde také posun pohádky směrem k fantasy filmům. Obsahuje slušné herecké výkony a poměrně silné scény. Příšerný je hudební doprovod v podobě tehdy módních syntetizátorů. (27.12.2006)

V roku 1982 odštartovala spolupráca slovenskej Koliby so západonemeckými filmármi a vzniklo zopár celovečerných rozprávok. Soľ nad zlato je všeobecne známa rozprávka, prím určite hraje vo filmovom svete Werichova neprekonateľná verzia, ale i Hollého snímok sa môže pochváliť slušnými kostýmami, výpravou a dobrým výberom hercov. Šafránkovú nahovorila Jana Nagyová a na prekvapenie Kukuru Štefan Kvietik. (23.03.2020)

Již na první pohled je zřejmé, že nebylo nadbytku peněz na výrobu, což příliš nevadí a naopak to dopomohlo k originální atmosféře filmu. Vadí ale kazatelsky moralistický tón. Prochází celým dějem a je otravný a vlezlý. Hudební motiv Karla Svobody se podobá motivu k seriálu Návštěvníci. Prostředí krápníkové jeskyně je příhodnou kulisou stísněnosti a mystického tajemna. I další variace na známou pohádku Boženy Němcové musí své hlavní hrdiny srazit k zemi při hledání skutečných hodnot, před kterými se často dává přednost přízemnímu pozlátku. Hlavní postavou příběhu je vyhnaná princezna Maruška (půvabná a svěží Libuše Šafránková), která musí podstoupit svojí strastiplnou odyseu ke svému vytouženému cíli a nalezení osobního štěstí v náruči lásky. Maruška je sice nejčistší duše, ale zároveň se musí opakovaně obětovat ve prospěch druhých. Důležitou postavou je otec Marušky a král Pravoslav (dobrý Karol Machata). Chce odejít na zasloužený odpočinek, ale nedokáže překonat svoji ješitnou pýchu, což pochopitelně přináší problémy. Je zde Maruščin vyvolený muž Solný princ (Gábor Nagy), trpělivě přijímající svůj trest. A také tvrdý a homofobní král podzemí (příjemný Ladislav Chudík), šířící kolem sebe strach. Z dalších rolí: rozmazlené, hamižné a pokrytecké Maruščiny sestry Vanda (Zuzana Kocúriková) a Barbora (půvabná Dietlinde Turban), po bohatství a moci chtiví a zákeřní snoubenci královských sester princ Kazimír (Ľubomír Paulovič) a král Norbert (zajímavý Juraj Kukura), ochotný pomocník Marušky při její cestě Argonit (Dieter Kirchlechner), moudrý, cynický a oddaný šašek krále Pravoslava (Jozef Kroner), či laskavá matka Solného prince a matka víl (Viera Strnisková). Pohádka má strašidelnější ráz, průběh i herectví jsou potěšující. Škoda toho přílišného moralizování! A jediným vítězem se stává čistá a obětavá láska. A znovunastolení skutečných hodnot lidství. (27.08.2016)

Československo-německé koprodukce vždycky svými výsledky vyvolávaly krajně protichůdné pocity. Nemnohým zdarům odpovídaly podstatně častější rozporuplné výsledky. Sloučení nároků českého a německého diváka-konzumenta nikdy nebylo lehkým oříškem. Do zapomenutí upadly historické kořeny těchto až nepřekonatelných rozdílů. V biedermaieru se zrodila velká kultura pro malé potřeby a založila celou řadu estetických norem, které v různě tvarovaných a ozvěnově se šířících modifikacích a vyzníváních přetrvaly dodneška. Jejich rozporuplnost je přitom nejkonfliktnější tam, kde sobě i jiným předstírají modernost nebo dokonce avantgardnost. Je jasné, že to, co jsem se pokusil stručně popsat, je jen jedním z několika zdrojů jevu, který nemůže potěšit ani českou, ani německou stranu. Určitá topornost a chlad, které často provázely i provázejí slovenskou původní tvorbu, se tím jen dále zesílily. Výsledek takto vynaloženého úsilí je patrný. Budeme-li tuto koprodukci srovnávat s werichovským pohledem BYL JEDNIU JEDEN KRÁL, je zřejmé, že převaha na straně koprodukčního výtvoru určitě nebude. Film nás nemusí vždycky jen rozjásat a povzbudit; mnohdy stačí, když nás neurazí. I destilovaná voda má své přednosti a své místo v našem životě. Právě tak jako tento koprodukční film nadaný špičkovým hereckým obsazením, jež jen podtrhuje vysokou profesionalitu a univerzálnost talentu slovenských ztělesňovatelů Múzy Thálie. (06.05.2008)