Zemský ráj to napohled

Kinematografický ráj v nedohlednu ______ Pelíšky Jana Hřebejka nebo Rebelové Filipa Renče invazí vojsk varšavské smlouvy do Československa gradovaly, kdežto v novém filmu Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled s nečekaným příjezdem sovětských tanků vše teprve začíná. Píše se rok 1968 a československý národ začíná pomalu poznávat, že nastávající období normalizace nebude obdobím nejšťastnějším. ____ Hlavní postavou filmu je Marta, matka dvou dětí, které se po rozpadu manželství nedaří navázat harmonický vztah, což vede k častému střídání partnerů. Po prvních projevech komunistické agrese se rozhodne poslušně akceptovat nově nastolená pravidla, aby nijak neohrozila sebe a své dospívající dcery. Bývalý manžel Marty se naopak nezdráhá veřejně vystupovat proti sovětské okupaci, díky čemuž upoutá pozornost Státní bezpečnosti nejen na sebe, ale i na své blízké, a tak netrvá dlouho a tíha totalitního režimu padne i na jeho bývalou manželku a děti. Marta rázem přichází o místo členky filmového štábu a je odsunuta do archivu a jedna z dcer se nedostane na vytouženou vysokou školu, přestože úspěšně složila přijímací zkoušky. Vše se o to více zkomplikuje, když Marta začne pomalu ale jistě podléhat dvoření jednoho známého protestanta, který je permanentně pod dohledem Státní bezpečnosti, čímž přitáhne ještě větší míru pozornosti na svou osobu. ____ Scénář filmu Zemský ráj to napohled pochází z pera Terezy Boučkové, která za něj dostala cenu Českého lva v kategorii nejlepší nerealizovaný scénář, což by samo o sobě mělo být jistou zárukou kvality. Také tvrzení samotné autorky, že její literární dílo do jisté míry vychází z vlastních zkušeností, bylo nemalým příslibem působivého a především pravdivého vykreslení jednoho nelehkého období v našich dějinách. Jelikož jsem v útlém věku zažil až posledních pár let normalizace, nemohu pro nedostatek osobních zkušeností z vlastního hlediska posoudit, jak moc je scénář Boučkové autentický, přesto ale díky mnoha výpovědím starších generací a především jiným filmům jsem si i já dokázal udělat určitou představu o tomto období. Jednou z velkých hodnotných funkcí filmového média je možnost rekonstrukce, či – chcete-li – převyprávění historických událostí a jejich zprostředkování mladším generacím. Pokud by tedy Zemský ráj to napohled měl být pro mladší generace jakousi výpovědí o období začínajícím po roce 1968 a pro generace, které ho osobně zažily, zase jeho mrazivým připomenutím, obávám se, že film je z hlediska svého tématu poněkud povrchní. Prakticky se o sovětské okupaci na území Československa a s ní spojeným životem běžných občanů nedozvíme nic než to, čeho se nám dostane i při zběžném načrtnutí látky v hodině dějepisu. Pavlásková se jednoduše spokojila s tím, že pro vykreslení doby ukázala několik zvídavých estébáků, jak prověřují a zatýkají protestanty, hlavní hrdiny nechala jezdit ve starém modelu Škody Octavia a chodit v dobovém oblečení a některé z postav nechala kvůli svému politickému smýšlení nebo svých blízkých připravit o práci. ____ A to je celé. Místo toho, abychom se o životě v této době dozvěděli o něco více, se příběh stáčí k samotné postavě Marty a jejím milostným aférkám, což nemusí být zákonitě špatně, bohužel i tato dějová linka zásadně trpí, a to především díky nevěrohodné psychologii postav. Mnohým z nich chybí jasně dané motivace a divákovi nezbývá než hádat, jestli například Marta nestřídá partnery z toho důvodu, že hledá toho pravého partnera pro život, který by byl náhradním otcem jejím dcerám, nebo zda prožívá pouze vcelku nezávazné milostné románky. Stejně tak nevěrohodně působí i mužské postavy, což se naplno projeví ve scéně, kdy se dva z milenců Marty setkají v jejím bytě a místo toho, aby mezi nimi vznikla byť jen slovní potyčka, se spolu nakonec pustí do vaření. Takovéto chování nepochybně stěžuje všem hercům snahu o vytvoření uvěřitelných postav, naštěstí se ale v Zemském ráji sešla slušná plejáda talentovaných herců v čele s Vilmou Cibulkovou v roli Marty, Ondřejem Vetchým jakožto jedním z jejich milenců a Terezou Voříškovou v roli jedné z dcer, která tento rok hraje snad v každém druhém českém filmu, zde se jí ale oproti filmům Ať žijí rytíři! Karla Janáka a 2Bobulím Vláda Lanné dostalo trochu vděčnější role, jejímž prostřednictvím mohla dokázat, že není jen hezkou tvářičkou, ale umí i obstojně hrát. Pochvalu si zaslouží i Dana Marková, která ztvárnila druhou z dcer a přestože se po Protektorovi Marka Najbrta jedná teprve o její druhou roli v dlouhometrážním filmu, vedle ostatních herců se rozhodně neztratila. Pokud se jedná o vizuální stránku filmu, Zemský ráj to napohled trpí jedním z častých nešvarů české kinematografie, kterým je nedostatek finančních prostředků, což se o to více projeví právě u dobového filmu, který si žádá přeci jen velkolepější výpravu. Ve stínu jiného dobového filmu z tohoto roku – již zmíněného Protektora – je nejnovější film Ireny Pavláskové něco jako chudý a bratříček, který si musí vystačit pouze s několika málo dobovými automobily, dobovým oblečením a pár tanky. Prolog ve slunné Itálii a zakomponování dobových záběrů do filmového dění sice zpočátku slibuje mnohé, kameraman Marek Diviš ale brzo sklouzne do vod šedého televizního průměru. ____ Zemský ráj to napohled sice nepatří k tomu nejhoršímu, co bylo tento rok v České republice natočeno (Ulovit miliardáře stále vede) a tvůrčí záměr je z něho více než patrný, ten ale bohužel ztroskotává na povrchně vykreslení doby i charakterů, příběhu, který se kvůli absenci pevnější dějové linky rozpadá na průměrně vtipné fragmenty, což je ale na druhou stranu vyváženo angažováním kvalitních herců (kteří ale nemají moc co hrát) a poslední půlhodinou, která je ve svém celku opravdu působivá. 50% (08.12.2009) (méně) (více)

Alespoň trochu znalý divák tvorby Ireny Pavláskové si je vědom, že hlavními postavami jsou zejména silné emancipované ženy, do jejichž života zasáhne několik osudových vztahů s muži. Ve filmové novince tomu není jinak. Ani se nechce věřit, že snímek vypráví o závažných událostech domácí historie počínaje sovětskou okupací v létě roku 1968 a následnými politickými represemi v průběhu celého dalšího desetiletí až ke vzniku Charty 77 počátkem roku 1977. Příběh se točí okolo ústředního tria ženských hrdinek – matky Marty (Vilma Cibulková) a dcer Gábiny (Tereza Voříšková) a Majdy (Dana Marková). V návaznosti na vztahy, které Marta již prožila nebo prožívá, se film soustředí také na vznik disentu a obecně disidentského hnutí a jeho činnost v průběhu 70. let. Odborné texty hovoří o disentu jako o „označení jednotlivců a skupin, které veřejně a otevřeně vyjadřují názory odlišné od oficiálních vládnoucí ideologie.“ Dále se v nich píše o tom, že „disidence vytvářela vlastní paralelní kulturu, povzbuzovala občanskou a mravní uvědomělost obyvatelstva, často však byla od širších vrstev odtržena.“ S prvním tvrzením je ve vzácné shodě i film, u toho druhého dochází již k určitému rozporu. [==] Filmoví disidenti, konkrétně Petr Hána, bývalý manžel Marty (Jiří Dvořák) a Jan Pavel (Ondřej Vetchý), jsou tak trochu prototypy skutečných reálných postav. Dvořákův Hána jakoby připomínal Pavla Landovského, daleko více diskutovanou postavou se ale zdá být Vetchého Pavel, jehož přirovnání k Václavu Havlovi se dá asi jen velmi těžko vyhnout. Je velká škoda, že u těchto předobrazů veškerá živoucnost postav končí. Hezky a vkusně odění hrdinové filmu nejenže skutečně nežijí a nedýchají, protože vlastně jen zobrazují určitý typ postav, ale jsou i na základě skutečných historických souvislostí poněkud vágně a nedostatečně propracovány. A to je právě největší problém celého snímku, který Pavlásková nedokázala ze scénáře Terezy Boučkové sofistikovaněji vyextrahovat. Disidentské hnutí je dle režisérky divákovi podáno asi takto: na začátku přečte za přítomnosti televizních kamer Hána protestní projev proti vpádu sovětských vojsk do republiky, zhruba v polovině se načrtne vznik textu Charty 77 (bez jakékoli zmínky o tzv. Antichartě) a v závěru je po neúspěšném setkání odpůrců režimu s francouzským filosofem Jacquesem Derridou ukázán hromadný soud, po kterém je Jan Pavel odsouzen ke 4 letům vězení a Petr Hána nucen emigrovat do Rakouska. Tyto tři výše popsané části však tvoří nevelkou výplň mezi tím hlavním, co si divák (a především ten neznalý československé historie) odnese z kina; a tím je z filmu jasně vyplývající tvrzení, že disidenti jsou lidé pořádající nekonečně dlouhé večírky či neustále se bavící o zažitých výsleších Veřejné bezpečnosti nebo jiné složky Sboru národní bezpečnosti (Pavlásková a Boučková se omezují pouze na věty typu „nedali mi ani židli“). Ale ať už byly výslechy v tomto společenství jakkoli závažné, sexuální příhody jakkoli ojedinělé či časté, hlavní potíž je v tom, že některé důležité aspekty disidentského hnutí zůstávají upozaděny, další úplně skryty a ty nedůležité vystupují do popředí. Předpoklad, že téměř každý český divák skutečně ví, co je to normalizace a o co v ní šlo, se tady v mnoha ohledech značně míjí účinkem. [==] Kladné a záporné postavy není podle Pavláskové potřeba podrobně rozebírat a vysvětlovat jejich motivace, divák by to měl vnímat mechanicky. Snaha rozbít představy o neúnavných a bojovných odpůrcích totalitního režimu je na jednu stranu zobrazena nedostatečně, alespoň je možné ji považovat za snahu nejednostranně zaměřenou, což se o záporných postavách představitelích režimu (omezeni jen na složky SNB) říci nedá. Tohle nablýskané zúčtování s dobou nedávno minulou je příliš povrchní na to, aby mohlo divákovi něco zásadního sdělit. (27.11.2009) (méně) (více)