Casshern Sins

Ve světě odsouzenému k postupné a neodvratné zkáze se pohybuje nesmrtelný válečník. Neví, kde se vzal, ani jaký je jeho účel. Všichni mu ovšem tvrdí, že za zkázu tohoto světa může on. Přestože zkáza je neúprosná, neustále je napadán a nucen zabíjet, aniž by to on sám chtěl. Chtěl by odčinit své hříchy, spasit svět, zemřít... Anime není veselé, naopak bych jej označil za destilovanou depresi. Zamyšlení nad životem, smrtí, žitím, nesmrtelností a smyslu života. V elegantním grafickém kabátku se souboji, které přináší audiovizuální orgasmus. Ale největší zápory jsou: dialogy, skládající se z dramatických pauz, nic proti dramatickým pauzám, ale slova v dialozích jsou jen vata, aby mohly být používány dramatické pauzy; opakování, nejenom neustálé opakování jmen a frází, ale i nepřátel a děje. Štvali mě taky některé postavy (Dio, Luna). Některé epizody byly výborné, ale celek si znovu celý asi nepustím). (20.03.2011)

Motivem prostupujícím celým seriálem je hledání smyslu a hodnoty života vzhledem k jeho konečnosti, resp. otázka, nakolik smysluplnou je s ohledem na lidský způsob prožívání touha po nesmrtelnosti. Jeho svět je plně prostoupen neustávajícím zánikem a každý díl různým způsobem ilustruje řečené dilema na více či méně pohnutém údělu dalšího z jeho obyvatelů. Vyprávění jsou velmi osobní a před hloubkou upřednostňují líbivý a dojímavý účinek. Prostředí není příliš propracované, avšak má přesvědčivou základní mytologii a v žánru anime patří pravděpodobně mezi nejlepší. Svými kulisami, náladou, ale i častým epizodickým putováním mi připomíná prostřední část Wolf's Rain. Kamenem úrazu je z mého pohledu skutečnost, že ke svému sdělení seriál využívá těch nejexplicitnějších výrazových prostředků (i opotřebení životem je překvapivě zobrazeno prostřednictvím odpadávání kusů těl robotů): k čemu by vnímavému dílu postačoval jemný náznak, je zde vyjádřeno s bombastickou dramatičností, patetickými (a polopatickými) promluvami, zoufale doslovnou a v zájmu působivosti nemístně přehnanou symbolikou a prvoplánovou snahou o dojetí (do pohnuté dětské tváře divák kouká každou chvíli). Zpracováním naprosto nerealistické souboje jen dosvědčují, že se v jádru křehké téma stalo součástí atrakce, jež má diváku zprostředkovat adrenalin i dojetí a přitom zanechat pocit hlubokého zážitku. Četl jsem v téže době Hölderinova Hyperiona, knihu obdobného vyznění, rovněž oděnou v šat krásy, a toto srovnání nevyznívá pro Cassherna vůbec dobře. Na rozhraní ** a ***. (21.09.2014)

Subjektiv by z toho rád udělal nejbombastičtější anime všech dob, ale má to dvě ale: 1) Zabil jsem Lunu. Zabil jsi Lunu. a pořád dokola a dokola a dokola... 2) Epizodní epizody. Skoro nikam se to neposunuje, jenom se chodí z jednoho zdevastovaného místa na druhé a potkávají nové postavy, a pak od nich odcházejí. Animace nádherná. - 70 % (04.02.2011)

Dost se divím, jak něco takového může vzniknout. Konkrétně něco tak dobrého a přitom tak, řekl bych, divácky nevděčného. Sice jsou zde mraky působivých soubojů, skvělá hudba, sem tam dojemná nebo cool scéna, ale o tohle vůbec nejde. Seriál je nadupaný takovým množstvím filosofie, že by se do něj nevešla ani celosvětová produkce za jeden rok. Hned na začátek se mě učarovalo, že se konečně někdo nezabývá tím ohraným smyslem života, ale mnohem zajímavějším důvodem, proč žít a co znamená nesmrtelnost. A jak člověk postupně poznává jednotlivé postavy s různými motivacemi, tak z totální deprese začíná prýštit jiskra radosti. To vše vede k tomu, že na závěr se odhalí něco, co veškeré smýšlení posune o další úroveň dál. Myslím, že kvůli tomuhle seriálu budu mít drsnější kritéria pro další filmy, co uvidím. Jen si stále nedovedu představit, proč to vzniklo, protože to rozhodně není seriál pro odreagování a víc jak dva díly týdně bych nedoporučil. Dovedu si to představit v programu možná tak na ČT2 někdy kolem půlnoci v úterý, ale pochybuju, že by i při těchto kvalitách byla odpovídající sledovanost. (22.06.2011)