Satyricon
Satyricon
Satyricon
Fellini Satyricon
Režie:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrají:
Martin Potter, Hiram Keller, Salvo Randone, Magali Noël, Capucine, Alain Cuny, Lucia Bosé, George Eastman, Ennio Antonelli, Carole André, Gordon Mitchell (více)Obsahy(1)
Na počátku 60. let měl za sebou Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypovídal se z ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. V příštím roce byla uvedena ještě Giulietta a duchové.
Satyrikon (1968) natočil Fellini podle fragmentů antického románu Gaia Petronia Arbitera. Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka).
V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je nezakrývaně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).
Satyrikon je první z trojice velkých dobových fresek (ony druhé dvě jsou Casanova Federica Felliniho (1976), A loď pluje (1983) - a zahájil tak režisérovo druhé tvůrčí období. Byl nominován na Oscara za Nejlepší režii. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (95)
"Raději oběsit mrtvého manžela, než přijít o živého milence." Stylizovaný anticko-římský Felliniho cestopis, který prostřednictvím Encolpiova vidění dokumentuje v devíti epizodách z částečně dochovaného románu Petroniova Satyriconu rozklad nejmocnějšího impéria své doby - Římské říše, který je způsoben zejména vnitřní erozí sociálního prostředí, morálky a všeobecné zhýralosti. Od zániku nejslavnějšího pompejského bordelu Lupanare, přes slavnou velkolepou hostinu u Trimalchiona se Encolpius a Ascyltus zamotávají do souboje císařů a uzurpátorů, což je zavede do dalších dobrodružství jako je unešení hermafroditního poloboha. Druhou částí filmu se nese Encolpiova impotence, která se projeví poté, co je gladiátorem v masce Minotaura ušetřen a nucen k veřejné kopulaci s Ariadnou. Z té ho nakonec vyléčí Oenothea - dříve zakletá čarodějem, po čemž byla nucena "rodit" oheň. Závěrečnou bizarní scénou lidojedského pohřbu básníka Eumolpa končí pro Encolpia dobrodružný život v pevninském Římě a vydává se do severní Afriky. --- Velký Federico Fellini ve velkolepé historické antické fresce dává poprvé značně najevo přesun k postmoderní variaci na svůj předchozí styl neorealismus. Napoprvé a bez přílišné znalosti původní látky jde o náročnou podívanou, i pro mě. Po shlédnutí to ale v člověku roste a musí i lehce nadcenit za to, jak netradičně a "svojsky" se Fellini s antickou látkou popasoval. --- Druhé shlédnutí znamená jasných 5*, ne nadarmo film docent Halada tak doporučuje. ()
Království kde vládnou pudy a všechno zemské. Odlidštěnost světa. Freska zachycující naše podvědomí se vším všudy. ()
Vzhledem k mé očividné nelásce ke všemu italskému nemohu jinak......... Fellini je jistě pozoruhodný tvůrce, ale že by mi k srdci přirostl říct nemůžu, a tak možná můj komentář nebude dost objektivní. Satyrikon ani nemá ten italský šmrnc, jaký nechyběl ostatním Felliniho úchylárnám, popřípadě Passoliniho uměleckým sexuálním orgiím. No zkrátka, tohle je veliký, zdůrazňuji veliký úlet, který vzniknul zřejmě z apatického šoku mistra Felliniho po požití LSD. Na druhou stranu jednotlivé záběry působí skvostně a člověk si v určitých chvílích připadá jako na horské dráze, ale stejně to jako celek působí nějak rozvlekle a děj se hrozně láme. Fellini o něm řekl: ,,Nastal konec éry filmů, vypravěčsky podobných románům, teď by se filmy měly podobat poezii, snažím se osvobodit svoji práci od scémat: příběh se začátkem, rozvinutím a zakončením. Chci,aby filmy byly více jako báseň, s rytmikou a kadencí.“ A jak praví jeden britský kritik:Opravdu končí v půli věty. Z toho usuzuji, že nejsem patřičně vnímavý......... nebo patřičně šílený? ()
Pro mě totální minutí ducha předlohy a zcela subjektivně mimořádně špatně uchopená adaptace,která se Fellinimu dočista vymkla z rukou.A nikdo mi nedokáže vyargumentovat opak. ()
Literární předloha, v dnešní podobě, je dnešní, a vzhledem ke stáří díla je možné říci, nadčasová. Filmové zpracování mi připomíná jakési post-apo. Scifárny můžu. ()
Gigantická fantasy filmová hra, která radikálním způsobem boří veškeré tradiční a hýčkané představy o starověku a na místo toho vytváří pohanský obraz plný nespoutané vášně. Bohaté sekvence obrazů, které jsou přetížené kuriózním vykreslením, a jenž se zříká veškerého dramaturgického vyprávění ve prospěch série jednotlivých obrazových vstupů. Felliniho rozhořčení, fascinace barvami a příznaky úpadku hédonistické éry, jsou interpretací skutečného jádra moderní civilizace, která vede ke vlastní úvaze o věčném stavu člověka a kolektivního nevědomí. Velikost celého filmu je ale ukryta v jeho neskutečně hluboké, detailní a vnitřně zaslepené zbytečnosti, která působí jednoúčelovým dojmem snahy o oslovení skrz vnitřní pocit, jenž ve finálním kontextu působí zcela nezajímavým a jednotvárným stylem. ()
Román Satyricon sepsal římský vzdělanec Petronius Arbiter a vtipně jím zesměšňoval celou plejádu poměrů a osobností za vlády císaře Nera. O staletí později se Federico Fellini inspiroval dochovanými zlomky tohoto antického díla a natočil podivuhodný film o putování tří mladíků po zemích tehdejšího římského impéria. Jen máloco ve filmu přesně odpovídá historickým reáliím, spíše se jedná o obraz světa mocně zkreslený diamantovým očkem tvůrčí fantazie. Fellini sám označil svůj film za sci-fi minulosti a rezignoval na jakékoliv budování uceleného příběhu s lineárním vývojem děje. Předkládá divákům pásmo barvitých scén, jež mohou být stejně tak dobře podivnou historkou, jako horečnatým snem. Jeho drobné příběhy volně a nečekaně přecházejí jeden do druhého, často bez vysvětlujícího úvodu nebo konce. Na plátně se také vynořuje a vzápětí mizí přehršle fantasmagorických postav, aniž by nějak zasáhly do dalšího děje. Celý film končí naprosto příznačně uprostřed vyprávění, které působí dojmem, že by mohlo pokračovat v pohodě ještě dalších sto padesát let. Rozmanitý je i výběr scenérií, v nichž se jednotlivé části filmu odehrávají. Od pochmurné obrovské budovy, patřící spíš do nějaké postkatastrofické story, přes fantastické jeskyně, Minotaurův labyrint, paláce rozmařilých zbohatlíků až k Zahradě rozkoší. Pomalé vyprávěcí tem po spolu s nijak dynamickou kamerou ještě podtrhují snový dojem celého filmu. Takhle nějak by se asi mohly pomíchat Sindibádova dobrodružství s road movie po návštěvě opiového doupěte. Přitom však v této přehlídce bizarnosti zřetelně vyvstává spousta velmi skutečných lidských vlastností a nectností. Vždyť požitkářské, sobecké a zábavně zkažené postavy ze Satyriconu si klidně mohou stoupnout mezi povrchní římskou smetánku z 20. století, jak ji Fellini zobrazil například ve svém slavném snímku Sladký život. Jeho záměrem ovšem není pranýřovat a vynášet soudy, nýbrž pouze nastavit zrcadlo lidem, kteří bez ohledu na civilizační pokrok zůstávají v zásadě stále stejní. ()
Nádherné obrazové a hudební zpracování. Kolikrát jsem pomyslel na dnešní tvůrce videoklipů ... Pokud se děje týče, chvílemni jsem se neorientoval, ale na druhou stranu ta forma přebila vše . ()
Volne podanie zmyslu, z pamate, z nejakeho rozhovoru s Fellinim: "... Rozpravat o dobe a ludoch, ktorych myslenie, pohnutky a prezitky su nam tak nepredstavitelne vzdialene a cudzie, ze tu cudzost mozno - nedokonale - podat len obrazom." Farby priblizene silou vole sa na zaver rozpadaju na prach. ()
Tak tohle se nedá komentovat přátelé. Na to se dá jenom dívat ()
Pre niekoho tazky, pre ineho nezvycajny film. Mna zaujal, ma svoje caro. Ale znova si ho tak skoro nepustim. ()
Naprosto o ničem ()
Přehlížené dílo italského mága. Skvělá satira na dekadenci ve starořímské společnosti. Fellini už od Sladkého života upozorňuje diváka na nebezpečí dekadence, která je můstkem ke ztrátě empatie. Fellini zde ukazuje dva hrdiny snímku. Vnímavého Encolpia, který se brání citovému vyprázdnění v dekadentním světě a již otupělého Ascilta, jež je typickým vzorkem člověka, jehož společenská situace obrala o poslední kapky sebeúcty a empatie. Tito dva mladíci prožívají starověkou roadmovie plnou fantaskních obrazů. ()
Jeden, protože to je Fellini. To šlo prostě úplně mimo mě absolutně nepochhopeno.. ()
Fellini má lepší věci, ale i tak je to filmová extratřída a velkej nářez. Rozjezd trochu slabší, ta kašírka, divadelnost atd. je něco, na co si člověk musí chvíli zvykat, ale učíni-li tak, bude odměněn. Lidství v surreálně syrové, brutální podobě (tyranie, otroctví, vraždy, sebevraždy, programová bezuzdnost, ba i na kanibalismus dojde/!/) v jakési halucinační krajině syrových živlů, větru, slunce, poušťě, moře, prachu... Nekompromisní redukce na tělesnost. Sladký život je proti tomuhle v tomto ohledu procházka růžovým sadem. Fellini nenatočil primárně dobovou historickou fresku - natočil podobenství soudobý společnosti. Jde o redukci lidství na zvířeckost, což je varianta realizovatelná v každé éře. Je duchem i dnešní doby, ovšem v zjemnělý podobě. Mistr nejednoduchým filmovým jazykem vypráví o čiré brutalitě: i dnešek je hédonistický, ovšem v daleko měkčí podobě, z antické brutality se dnešnímu zženštilému Evropanovi zvedá žaludek. Problém s hédonismem není samozřejmě v tom, že by šlo o něco "nemorálního": problém je v tom tom, že je symptomem slábnutí, úpadku a úbytku sil. Síla se vyznačuje jistou askezí - tak tomu bylo také v dobách rozkvětu Říma a jeho vojenské moci. Organizovaná síla má pod smyslovost pod kontrolou. - Uzdu imaginaci tu Maestro popouští i na svá měřítka v nebývalém, ohromujícím stylu (nikoli však přehnaně, řekl bych). Absence výraznějšího děje, zde patrnější než v jiných Felliniho opusech, mi nevadila: každá ta epizoda má svoje silný téma a celkově to skládá přesvědčivej obraz. Velký umění vzchází z nevědomí, snu - tenhle film je toho dokonalým příkladem. Hypnotická záležitost a velkolepý psychedelický trip. ()