Ztraceni v Mnichově

Žánrově nezařaditelný film postavený na zcizujících efektech a jemné hře s filmovými odkazy. V neposlední řadě bytostně aktuální a štiplavá sonda do nitra české národní povahy. Téma mnichovské zrady proto může sloužit jako modelová situace, která rozkrývá náš repetitivní postoj k vnímání velkých evropských událostí a nedůvěře vůči zbytku Evropy. Ztraceni v Mnichově je i přes neoddělitelný politický komentář vyznáním lásky k filmu, neodbytné touze sdělovat prostřednictvím filmového média své myšlenky a bojovat za ně až do úplného konce. Hladké spojení hraných a pseudodokumentárních prostředků tmelí absurdní humor i neotřelý výklad „mnichovského komplexu“. Výsledek je zábavný, v mnoha ohledech inspirativní a v půvabně poetickém finále velmi silný. (22.10.2015)

Když se na základce probíral Mnichov, byl jsem myšlenkami na úplně druhém konci zeměkoule, takže děkuju Zelenkovi, že mně na rozdíl od nudný Gabrhelový zábavně vysvětlil, jak všechno bylo doopravdy i jak to bývalo mělo být, abych při dějáku dával pozor aspoň na trojku. A jestli to třeba náhodou bylo ještě úplně jinak? K tomu můžu říct jen tolik, že nejsem vrtačka, abych furt do něčeho vrtal. (22.11.2015)

Petr Zelenka opět dokazuje, že jedním z nejoriginálnějších (možná i vůbec nejoriginálnějším) a nejlepších českých režisérů a scénáristů. Výborně jsem se bavil nad česko-francouzskými vztahy, nad tím, co si myslíme o Francouzích a co oni o nás. Právem jeden z trojice nejlepších českých filmů roku 2015 a bezkonkurenčně nejlepší scénář roku a tím pádem naprosto zasloužený Český lev v této kategorii. V ostatních kategoriích byli bohužel ještě silnější zástupci Domácí péče a Kober a užovek. (14.08.2016)

Český lev za scénář tentokrát nemohl skončit v lepších rukách. Úchvatně vymyšlená hra s divákem, která nabízí nejednu působivou myšlenku. Pro mě zatím asi nejlepší film Petra Zelenky. A opravdu hodně mě těší, že v jednom roce vznikly hned dva tak skvělé české filmy, jako jsou Kobry a užovky a toto komplexní a originální dílo. 90 % (11.07.2016)

V mnoha ohledech musím souhlasit s Radkem 99. Úroveň zpracování MNICHOVA je v českých poměrech jistě nadprůměrná a základní nápad o spojitých nádobách natáčení filmu ve filmu je nesporně dobře zvládnutý. Co drhne, až pláče, je však historický exkurz provázený nemístnými urážkami našeho národa. Shrneme-li meritum historizujících postřehů, o něž se Petr Zelenka snaží obohatit naše dosavadní vědomosti o Mnichovu, neubráníme se žasnoucímu údivu. Mnichovský komplex je záležitostí nikoliv r. 1938, ale věcí poválečnou. Když na podzim 1939 Beneš, vůdce druhého odboje, obnovil boj s nacisty, těšil se celonárodní úctě a obdivu (podle sociologických průzkumů z let třetí republiky jeho popularita oscilovala mezi 80-85% preferencí). Myšlenka, že Francouzi byli dotčeni tím, že na Paříž útočily československé tanky, protože zločinní Češi pokračovali v jejich výrobě i po září 1938 (kupodivu i po březnu 1939), je zralá do duchovního kovošrotu. Stejně tak jako idea, že v květnu 1938 si Beneš u čerstvého premiéra objednal scénář mnichovské popravy československé demokracie nebo že poslední měsíce prvorepublikové demokracie byly nedemokratické (parlament nahrazovala jiná fóra, což bylo dáno stupňující se dramatičností situace na v létě a na podzim 1938). Tento kvazipostup, který ze všeho nejvíce připomíná objev horečky omladnic u mužů v Klapkově románu TŘI MUŽI VE ČLUNU, zbytečně znehodnocuje projekt, který by jinak patřil k nepočetným ozdobám polistopadové historie českého hraného filmu. (03.11.2015)